Hill, Joe: Vánoční říše

Hill, Joe
Vánoční říše

recenze fantasy

Horor o fantomovi, který zabíjí rodiče a unáší jejich děti do zdánlivě idylického světa věčných Vánoc, je prvním rozsáhlým románem Joe Hilla, u jehož jména se stále ještě objevuje, že jde o syna Stephena Kinga. Vánoční říše ukazuje, že Hill oslovuje trochu jinou generaci čtenářů: nerdy a geeky a jejich prožívání světa skrze popkulturu.

Permanentní Vánoce pro fanoušky hororu
Joe Hill: Vánoční říše. Přel. Adéla Bartlová, Beta, Praha, 2013, 670 s.

Charles Manx má rád děti. Tak moc, že se je rozhodne zachránit před zkaženými matkami. Ty by beztak někdy v budoucnu selhaly a napomohly tomu, že děti přijdou o nevinnost. Je tedy lepší jejich těla pohodit někde do škarpy a dítka odvést za zvuků koled starým rolls-roycem do Vánoční říše, kde nikdy nezestárnou, kde je každý den ten Štědrý a kde už mají tolik kamarádů! Jenže Victoria McQuennová má jiný názor. Už jednou dostala Manxe do vězení, a když jí její dávná noční můra unese syna, je jasné, že dojde ke střetu, který musí skončit smrtí...

Vánoční říše byla očekávána s velkým napětím. První „velký“ román Joea Hilla (Černá krabice i Rohy se dostaly sotva na 300 stran) měl podle mnohých definitivně rozhodnout, jestli je jen synem slavného otce (tedy Stephena Kinga), nebo silnou autorskou osobností. Pravda však je, že na to sám Hill odpověděl už dávno. Jen ne na poli literatury. Hill je totiž především mistrem komiksu. Knihy píše výborné (přičemž víc mu sednou zatím spíše povídky), ovšem v komiksu je skutečně doma. Chtít po něm překonání úrovně knih Stephena Kinga (navíc teprve po třech románech) je tedy podobně nespravedlivé, jako chtít po Kingovi, aby překonal syna na poli komiksu. Takže verdikt, že Vánoční říše je skutečně dílem syna Stephena Kinga, není odsouzení, ale popis dobře zvolené strategie (stejně tak by se o prvním díle komiksu Americký upír dalo napsat, že jedním ze scenáristů je otec Joea Hilla).

Pro fanouška Stephena Kinga je zábavné sledovat odkazy například na kolo Billa Denbrougha z románu To (a následném přesedlání na motorky) nebo se usmát nad tričkem hlavní hrdinky z koncertní tour Bruce Springsteena k albu The Rising. Pro Hillovy fanoušky je zase román důkazem, že jejich Joe je svižnější a modernější než tatík Steve. Fakt je, že Vánoční říše to opravdu hraje na obě strany. I když je čtivá, z hlediska výstavby románu nemůže většině kingovek konkurovat. Pokrývá sice několik desetiletí, ale je vidět, že některé pasáže Hilla tak úplně nebavily (případně si je chystá do komiksového zpracování, protože Charlie Manx a jeho vůz nežijí pouze na stránkách knihy) a řada motivů je prostě utnuta. Přesto se jedná o velice inspirativní knihu.

Sympatická je především práce s postavami. V knize vlastně nenarazíme na nikoho, kdo by byl čistě pozitivní (možná s výjimkou Victoriina syna, u něhož je „poškození“ způsobené Manxem snad vyléčitelné). Většina dospělých ale má sklony k násilí, hysterii, je odtržena od reality nebo jede v drogách. To je případ samotné Victorie. Její schopnost, díky které narazí na Manxe a dokáže mu být soupeřem – tedy objevení Zkratky, skrze kterou se může během okamžiku dostat doslova na druhou stranu Ameriky –, je navíc od dětství doprovázena bolestmi hlavy a deliriem. Hillovi se díky tomu do poslední chvíle daří držet čtenáře v nejistotě, nakolik je nadpřirozené nebezpečí reálné a nakolik se jedná o výplod Victoriina poškozeného mozku.

Fanoušky hororu, kteří mají v otázce nadpřirozena od začátku jasno z podstaty svého fanouškovství, zase zaujme ústřední parafráze upírského mýtu. Manx jezdí ve voze s poznávací značkou NOS4A2 – tedy Nosferatu, podle slavného expresionistického filmu, na němž kdysi Manx byl se svou ženou. Jeho poskokové jsou často přirovnáváni k Reinfieldovi a oběti jsou určitým způsobem vysávány a měněny (včetně radikální změny chrupu). Parafráze je to rozhodně výraznější než u Kingova Prokletí Salemu, které bylo v podstatě pouhým přesazením Draculy do prostředí mainského maloměsta.

Především ale, přes všechnu podobnost s kingovkami (byť posunutou – například místo s temnotou bojujících nefunkčních otců zde máme nefunkční matku), se jedná o další důkaz Hillova důrazu na koncept. Pokud se mu nedaří držet rovně kostru dějového oblouku, daří se mu to prací s popkulturou, při které dokazuje, že jeho díla jsou skutečně „kingovky“ nové, geeksko-nerdské generace. Popkultura pochopitelně hrála důležitou roli už u Kinga. Ovšem většinou to byly pouze drobné detaily, které podtrhovaly reálnost vykreslovaného prostředí nebo retro ladění příběhů (například zelené sklo Coca coly a rock’n’rollové hity v To). Jednalo se tedy o popkulturu řekněme referenční. U Hilla je ovšem popkultura „sekundárně modelujícím systémem“. Nejedná se o součást „reálného“ světa, ale o svět sám o sobě, s vlastními pravidly, který občas hrdiny dost ošklivě převálcuje a přímo rozhoduje o jejich konání. Nebo definuje elitářský vztah my (nerdi, geekové) versus oni.

Na jedné straně se tak do románu neustále vracejí batmanovské motivy (Victoriin syn se jmenuje Bruce Wayne, ve Zkratce ne nepodobné Batjeskyni neustále poletují netopýři, Manx v některých ohledech disponuje rysy a atributy batmanovských padouchů), na straně druhé jsou některé scény vyloženě pokračováním diskurzu ustanoveného na sociálních sítích a setkáních nadšenců (rozhovor Victoriina partnera Loua s nemocničním zřízencem formou citací ze seriálu Firefly, jímž „exkomunikují“ přihlížejícího agenta FBI). Důrazem na popkulturu, jejíž znalost je pro mnohé postavy (i čtenáře) důležitější než znalosti odkazující na „realitu“, vytváří Hill svébytný prostor, který se vyznačuje ambivalentností a prostupností, což ještě podtrhují drobnosti typu postavy jménem de Zoet, která poslouchá Froebischerův sextet Atlas mraků... a v jiném místě se zase objeví odkaz na Zámek a klíč.

Hledání podobných velikonočních vajíček je především od druhé poloviny knihy zábavnější než samotný příběh matky bojující o život vlastního syna. Což však především mladším generacím čtenářů nemusí nutně vadit a naopak budou brát kvanta popkulturních odkazů a vztahů za důkaz kvality. Ti dříve narození se pak zase o to více utvrdí, že King je jen jeden. Takže opět: Hillovy romány a jejich případná adorace či znevážení je především otázkou vašeho generačního vkusu. Což ovšem znamená, že byste je měli vyzkoušet.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.