Rudiš, Jaroslav; Jaromír 99: Alois Nebel

Rudiš, Jaroslav; Jaromír 99
Alois Nebel

rozhovor beletrie česká

Obří trh s komiksem ve Francii a Belgii se rozrostl o jednu knihu – Češi ji však znají už přes deset let. Na festivalu komiksu v Angoulême jsme si povídali s Ivanem Apostolem z nakladatelství Presque Lune, které se postaralo o novou podobu knihy pro frankofonní trh. Francouzská verze je v pořadí šestým překladem Aloise Nebela do cizího jazyka.

„Důvěruji snům, proto jsem nakonec prvního překladatele nechal jít”
Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
: Alois Nebel. Přel. Christine Laferrière, Presque Lune Éditions, Rennes, 2014, 352 s.

Rozhovor s nakladatelem Ivanem Apostolem a překladatelkou Christine Laferrière o vzniku francouzského vydání Aloise Nebela.

Čtrnáctého února se obří trh s komiksem ve Francii a Belgii rozrostl o jednu knihu – kterou však Češi už znají přes deset let. Na 41. ročníku festivalu komiksu v Angoulême jsme si povídali s Ivanem Apostolo z nakladatelství Presque Lune (http://presquelune.com/), které se postaralo o novou podobu knihy pro frankofonní trh. Francouzská verze je v pořadí šestým překladem Aloise Nebela do cizího jazyka.

iLiteratura: Příběh ze Sudet, příběh ze samého konce komunistické éry, prostoupený reminiscencemi z druhé světové války – jeho hrdina Alois Nebel není zrovna jednoduchá postava. Jak vaše vydavatelství hledalo pro tenhle neobvyklý příběh překladatele?
Ivan Apostolo: Na začátku jsem oslovil jednoho mladého překladatele, aby se toho ujal. Možná byl trochu moc mladý, ale nějak jsem netušil, že by to nemuselo fungovat. Jenže pak se mi jednou zdál zvláštní sen: zdálo se mi, že se překlad Aloise Nebela nepovedl, a celý projekt kvůli tomu špatně skončil. Když jsem se pak toho mladého muže přece jen zeptal, jestli by byl ochoten dodatečně absolvovat překladatelskou zkoušku, abych měl jistotu, že to bude v pořádku, on to odmítl. Kvůli tomu snu jsem musel všechno znovu promyslet. Dělám to tak často, jsem zvyklý spoléhat se na vlastní intuici. Nakonec jsem překladateli vysvětlil, že projekt bude složitější, než jsem předpokládal, a že budu muset najmout zkušenějšího překladatele. Nemám takové situace rád. Samozřejmě jsem se mu omluvil.

iLiteratura: V jaké fázi překladu se to stalo?
Ivan Apostolo: To bylo úplně na začátku. Pak jsem začal hledat někoho jiného a přišel jsem na Christine Laferrière. Christine je ve Francii zavedená překladatelka, do francouzštiny přeložila knihy Martina Šmause (Děvčátko, rozdělej ohníček) a Květy Legátové (Želary). Úplnou náhodou už Aloise Nebela znala, když jsem ji s tou nabídkou oslovil. Trilogii o Aloisovi Nebelovi si koupila v Čechách, když tam byla na dovolené, a dost se jí líbila.

iLiteratura: To zní jako šťastná náhoda. Našel jste tedy nakonec v Christine tu osobu, kterou jste hledal?
Ivan Apostolo: Christine se do překladu pustila s nadšením, to musím říct. Jaroslav Rudiš byl tehdy hodně zaneprázdněný, a tak nakonec pracovala spíš samostatně. Jsem rád, že Alois a ostatní postavy mluví tak, jak mu Francouzi budou dobře rozumět, jestli víte, co mám na mysli. Jazyk je v tomhle opravdu zásadní nástroj, i když jde o komiks. Navíc je potřeba, aby v překladu zněl i autorův rukopis. Christine do toho vložila opravdu hodně práce.

iLiteratura: Vypadá to, Christine, že jste si ten překlad docela užila.
Christine Laferrière: Je pravda, ze boj mezi češtinou a francouzštinou byl někdy strašný. Ale byla to zároveň dost zábava, při překladu se rozhodovat a hrát si s jazykem, řešit slovní hříčky. Třeba tuhle pasáž v češtině (Alois komentuje osud Fosgena ve chvíli, kdy vyleze na továrenský komín a hasiči mu slíbí, že když sleze dolů, na vojnu nepůjde a dostane modrou knížku): „Modrou mu nedali. Dali mu přes držku.“ Francouzsky se náhodou dát někomu modrou knížku řekne „réformer" a dát někomu přes držku se dá přeložit jako „déformer“, doslova „deformovat někomu portrét“. Takže francouzsky to funguje báječně: „Ils ne l'ont pas réformé. Ils lui ont déformé le portrait.“

iLiteratura: A pak je tu Wachkovo legendární „sere pes“.
Christine Laferrière: Tenhle výraz je v daném kontextu dost sprostý a hodně krátký. Wachek málo mluví, když není potřeba – totiž když zrovna nekšeftuje. Francouzsky se dá říct: „On s'en fout / Je m'en fous / M'en fous“. Je to takový lehce vulgární slang ve smyslu „je mi to volný“, „co bych se tím zabejval“.

iLiteratura: Nakolik znají Francouzi historii Sudet během 2. světové války? Jak jste řešili to, že v tomto ohledu bude o to těžší tenhle komiks ve Francii pochopit?
Ivan Apostolo: Francouzi vědí velice dobře, co se stalo se Sudety a s Československem, hlavně kvůli Malé dohodě. Snažili jsme se dlouho před válkou Československu pomoci ubránit se německé agresi a dalším vlivům. To se bohužel nakonec nestalo. Místo toho přišla Mnichovská dohoda, i se souhlasem Francie a Británie. Takže do tohoto momentu známe osud Sudet velice dobře. Daleko později jsme se začali dozvídat o všech traumatech, která následovala, o zpřetrhaných vztazích a smutném konci soužití sudetských Čechů a Němců. Tenhle příběh pro nás znamená další šanci objevit, co ještě se tam tehdy dělo.

iLiteratura: A co některé fenomény normalizační kultury, to asi v překladu nebylo lehké pojmout, nebo se mýlím?
Christine Laferrière: Musím opravdu ještě jednou poslat vřelé poděkování editorovi Labyrintu Ondřeji Kavalírovi. Ten mi pomohl upřesnit několik věcí, o kterých je těžké tady najít něco bližšího.

iLiteratura: Jak se může francouzský čtenář sžít s někým, jako je Alois? Většina Francouzů českou náturu vůbec nezná, ne?
Ivan Apostolo: To je správná otázka. Je pravda, že většina Francouzů vážně Čechy ani jejich kulturu nezná. Víme, že jste si zvolili filozofa Václava Havla za prezidenta. A Milan Kundera je ve Francii slavný autor. Ale pokud jde o Aloise Nebela, tak my osobně jsme mu v nakladatelství propadli. Já jsem při čtení často myslel na to, jestli tenhle grafický román odpovídá skutečné atmosféře, jaká v Čechách panuje. Je každopádně pravda, že Alois má v sobě něco zvláštního. Ale i přesto, lidi, jako je on, u nás najdete taky.

iLiteratura: Který příběh vás v trilogii nejvíc zaujal?
Ivan Apostolo: Pro mě to je svět pankáčů. Lépe teď chápu ty rozdíly, které mezi námi byly. Tady v Bretani byl rock a punk vždycky populární. V osmdesátých letech mí kamarádi zorganizovali u městečka Quimperlé velký punkový festival. Pamatuji si, jak se tam sjeli lidi z celé Evropy. Byla docela legrace sledovat, jak tam pankáči s čírem na hlavě probírají ty postarší lidi z maloměsta. Naše (francouzská) scéna (a celá tahle scéna na Západě) prostě vyrůstala v poklidné době. Pankáči v téhle společnosti vykřikovali „no future“, a přitom byli svobodní. Ačkoliv někteří z nich umírali na drogách. Pankáči na Východě zatím byli obklopení socialistickou vládou a cesta byla jenom jedna. Veškeré myšlení bylo znormalizované – a to znamenalo příliš mnoho komplikací pro všechny, kdo se bouřili. Všechny pankáče tehdy sledovali. Někteří skončili ve vězení a zemřeli buď tam, anebo na drogách. Já osobně si myslím, že i proto tahle trilogie přitáhne lidi, které nějakým způsobem zajímá kontrakultura a chtějí vědět, jak to s ní bylo před pádem železné opony.

iLiteratura: Pomůže francouzskému vydání komiksu i to, že se ve Francii promítal stejnojmenný celovečerní film?
Ivan Apostolo: Film nám rozhodně pomůže, ve Francii měl v médiích hodně ohlasů. Pochopitelně, ne všichni si ho všimli, ale už tu máme základnu fanoušků, kteří ho zbožňují. A víme, že na tištěnou verzi Aloise Nebela čekají, protože knižní příběh jde mnohem víc do detailu než celovečerní adaptace. Jde v něm objevit víc jak o válce, tak o osobním příběhu Aloise, Wachka a dalších.

iLiteratura: Obálka francouzského vydání prošla docela velkou proměnou. Proč jste se rozhodli jí dát tuhle podobu?
Ivan Apostolo: My dáváme v Presque Lune obálkám takovou podobu, aby graficky komunikovaly s ostatními publikacemi. Alois proto červenou obálkou ladí třeba s dalším komiksem, který je teď na trhu – Les aventures d’Ultra-Chômeur (Dobrodružství Ultra-Nezaměstnaného). V prvních návrzích jsme Aloisovu postavu vrstvili do jakési snové siluety, ale nakonec jsme sáhli pro jednodušší layout, který mluví jasně. Nádražák s plácačkou. Kniha je ale jiná i uvnitř. Francouzské dialogy si vyžádaly větší komiksové bubliny, a abychom neubrali prostor komiksu, zvětšili jsme stránky a přidali trochu místa na okrajích, aby při čtení nikdo netrpěl klaustrofobií.
Christine Laferrière: A pro přiblížení reálií jsme do závěru knihy vložili seznam poznámek o Sudetech, Masarykovi, českých legiích, vánočním kaprovi, Karlu Gottovi, Ostře sledovaných vlacích nebo Plastic People. Jediná poznámka, kterou v komiksu najdete, je překlad toho, co říká několik japonských turistů na Hlavním nádraží. To za mě vyluštila japanoložka Geraldine Oudinová.

iLiteratura.cz: Máte na mysli to, jak si fotí vzkazy u Květy na pisoárech? To mě zajímá. O co tam tedy jde?
Christine Laferrière: Ukazují si mezi sebou na klikyháky nad mušlemi: „To napsal Hrabal“. „A tohle Hašek.“ „Jé, a nenapsal tohle Kundera?“ Tušila jste, že říkají právě tohle?
Radka Hlisnikovská (iLiteratura.cz): To tedy opravdu ne.

Náhled francouzského vydání.

© Radka Hlisnikovská

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2557x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce