Angažovaná literatura 60. a 70. let ve skandinávském prostoru (in Host)

Angažovaná literatura 60. a 70. let ve skandinávském prostoru (in Host)

studie beletrie zahraniční

Skandinávskou literaturu druhé poloviny šedesátých a částečně sedmdesátých let dvacátého století charakterizuje postupně se zvyšující potřeba společenské angažovanosti. Spouštěčem aktivizace a pozdější intelektualizace kulturního prostoru byl jako ve všech západních demokraciích vstup USA do války ve Vietnamu.

Na tomto světě není nic nemožné...
Chabě utříděné poznámky k angažované literatuře 60. a 70. let ve skandinávském prostoru

Skandinávskou literaturu druhé poloviny šedesátých a částečně sedmdesátých let dvacátého století charakterizuje postupně se zvyšující potřeba společenské angažovanosti. Spouštěčem aktivizace a pozdější intelektualizace kulturního prostoru byl jako ve všech západních demokraciích vstup USA do války ve Vietnamu.

Ve Spojených státech v té době dospěla generace, která odmítala pasivně plnit rozkazy, jak to zástupně vyjádřil muzikál Hair z roku 1968. Hnutí hippies bylo pacifistické, svobodomyslné, vyznávající všeobjímající lásku a svůj vrchol zažilo téhož roku na festivalu ve Woodstocku. Ve Skandinávských zemích se revolta 60. let pojila také s odporem k politice růstu a sociálně demokratickému materialismu. Sílila ekologická a pacifistická hnutí, tématy se stal feminismus a sexuální revoluce. Vedle historických komunistických stran, které ve skandinávských zemích vznikly jako jinde v Evropě kolem roku 1920, vznikají v 70. letech jejich radikální odnože orientované na stalinistický Sovětský svaz a maoistickou Čínu: v Norsku to byla v roce 1973 založená AKP (m-l) – Komunistická strana dělníků (marxisté-leninisté) –, v roce 1976 vznikla v Dánsku KAP – Komunistická dělnická strana – a o rok později byla založena švédská strana APK – Dělnická strana-Komunisté. Nutno říct, že všechny tyto strany měly minimální politický vliv, a pokud někdy pronikly do parlamentů jmenovaných zemí, tak v koaličním bloku s jinými levicovými stranami nebo rozpuštěné v nových integrujících stranách.

Podobně jako v jiných západních zemích probíhal ve Skandinávii vývoj politizace literatury opačným směrem než u nás. Zatímco v Československu začala v návaznosti na politické tání v 60. letech být stranickost umění a politizace kultury jako taková odmítána nebo ignorována, na západě tyto tlaky naopak postupně sílily. Došlo tak ke zvláštnímu paradoxu, kdy po celoevropském příklonu k experimentálním modernistickým postupům, které bylo možné vysledovat jak v literatuře, tak například v novovlnné kinematografii, se cesty nezanedbatelné části západních umělců a tvůrců za železnou oponou s ohledem na aktuální politické klima rozešly na opačnou stranu. Návrat schematizace, který poznamenal českou literaturu po roce 1968, lze se skandinávským sociálním realismem – jak byl tento program nazýván – srovnávat jen těžko právě proto, jak odlišná byla realita, v níž autoři této literatury žili, a jak se lišily jejich zkušenosti. Pro skandinávské autory, jakkoli se někteří nepokrytě hlásili k ideálům ozbrojené revoluce (již měly radikální komunistické strany skutečně v plánu), zůstala představa reálného socialismu navždy utopií, z níž v průběhu sedmdesátých let valná většina z nich vystřízlivěla. Toto vystřízlivění bylo často završeno napsáním bilančního románu, který angažovanou dobu hodnotil s odstupem, částečně v ironické nadsázce, v některých případech s nostalgií. Takovým typem románu je satirické dílo norského spisovatele Daga Solstada Zpráva gymnaziálního učitele Pedersena o velkém politickém probuzení, které navštívilo naši zemi (Gymnaslærer Pedersens beretning om den store politiske vekkelsen som har hjemsøkt vårt land, 1982) o mladém učiteli, který je na maloměstě vtažen do místní komunistické buňky, kde se bezhlavě zamiluje do prototypu ideologicky uvědomělé příslušnice inteligence Niny Skåtøyové. Tomuto románu předcházela freska z pera dánského autora Hanse-Jørgena Nielsena Fotbalový anděl (Fodboldenglen, 1979, česky 2004), která je psána jako deník levicového intelektuála, určený jeho dvouletému synovi. Hrdina Frands, studující na konci 60. let sociální antropologii a píšící diplomku o fotbalu jako součásti „reprodukčních podmínek pracující síly“, zpětně popisuje své angažmá v radikální levici sebekriticky a se sarkasmem, který někdy přechází v opovržení. Díky plánu proměny hrdinovy manželky pod vlivem radikálního ženského hnutí sledujeme v tomto románu také otázku emancipace a mužské krize, která z ní vyplývá. Frands, který v závěru cítí, že jako angažovaný intelektuál selhal, je zosobněním dobového konfliktu. Jak se totiž rychle ukázalo, skuteční dělníci o sociálněrealistickou literaturu nijak nestáli a agitace k ozbrojené revoluci v nich budila jen podezření.

Obyčejný člověk
Než ovšem v druhé polovině 70. let došlo k účtování, čekalo Skandinávii několik let kulturního zploštění (v Norsku celá dekáda), které se projevilo nejen v literatuře, ale také v divadle a ve filmu.
Protože jedním z nejlepších nástrojů pro zachycení reality byl vždy dokument, nalezneme ve skandinávské  literatuře 60. let hojné využití dokumentárních nástrojů (např. interview); nepochybně také pod vlivem nového užití technik cinema verité v experimentální kinematografii této doby. Ve Švédsku se dokumentarismus realizuje v dokumentárním románu, do nějž pronikají autentické dobové materiály. Subžánrem jsou tzv. reportážní knihy (rapportböcker). Jako vzor pro soudobé spisovatelky bývá uváděno dílo Reportáž z kýblu (Rapport från en skurhink, 1970) Maji Ekelöfové o těžkém údělu uklízečky. Agitační a reportážní je také filmová dokumentární i hraná tvorba této doby. Ať už šlo o švédský dokument s názvem Bílý sport (Den vita sporten) z roku 1968, který zachycoval demonstraci proti apartheidu, jež zastavila zápas Davis Cupu mezi Švédskem a tehdejší Rhodésií, nebo o radikální norskou tvorbu, pro niž je charakteristický hraný film Stávka! (Streik!, 1975) Oddvara Bulla Tuhuse (na základě románu Tora Oberstada), v němž jsou zachyceny okolnosti a průběh stávky v továrně v Saudě. Hlavní zápletkou filmu, v němž se neustále schůzuje, je politická příslušnost stávkového vůdce Jana Fjelda, který patří k AKP (m-l), a proto k němu ostatní dělníci i odboráři přistupují se zvýšenou obezřetností. Protože však stávku díky své nesmlouvavosti dovede do vítězného konce, je poselstvím filmu zjevné přitakání radikální komunistické ideologii. Ve Švédsku a v Norsku vzniknou také dvě pozoruhodné metareportáže reflektující jak politické klima doby, tak možnosti filmového média. Bezprecedentní senzaci vzhledem ke svému erotickému obsahu vzbudil zvláště ve Spojených státech diptych Vilgota Sjömana Jsem zvědavá žlutě, Jsem zvědavá modře (Jag är nyfiken – en film i gult, Jag är nyfiken – en film i blått 1967, 1968). Svérázná politická aktivistka Lena, jejíž pokoj je plný kartotéčních krabic obsahujících sociologický materiál na jakékoli téma od náboženství a feminismu až po milence, které doslova „sbírá“, brázdí stockholmské ulice s příručním magnetofonem a klade švédským občanům napříč společenským spektrem sugestivní otázky, zda je švédská společnost třídní a zda je správné, když učitel vydělává více než obráběč kovů, či zda by se církev měla odloučit od státu. Mezi zpovídanými je i tehdejší ministr Olof Palme, ruský básník Jevgenij Jevtušenko a americký aktivista Martin Luther King. Také Norové mají svůj experimentální politický esej, kterým je narativně složitý nelineární film Námitka (Motforestilling) Erika Løchena z roku 1972. Sledujeme v něm filmový štáb, který točí neurčitý politický film. Z dialogů, ale i z mrazivých scén (muž v županu legitimovaný posádkou obrněného transportéru, který se z ničeho nic zjevuje ve vylidněné ulici) prosvítá nejvíce téma studené války a otázka, kde v této velké hře stojí obyčejný norský člověk.

Jak se vyhnout indoktrinaci
Marxisticky tendenčnímu realismu se dařilo především v Norsku. Zde se v závěru 60. let kolem původně studentského časopisu s modernistickým programem nazvaného Profil sdružili autoři vyznávající experiment a sociální realismus kriticky popisující současnost (kromě Solstada byl důležitou postavou okruhu básník Jan Erik Vold  – česky od něj vyšla básnická sbírka Malý kruh – nebo feministka Liv Køltzowová). Typickým dílem tohoto období je Solstadův román Arild Asnes, 1970 z roku 1971. V jeho centru stojí 28letý nezávislý intelektuál-socialista, jenž dojde k přesvědčení, že Norsko je „neobvykle ohavná země“, která neumožňuje žádnou formu odporu, neboť „svobodní vědí, že nejsou svobodní, ale nesvobodní“. Následující vnitřní krize přivede Arilda ke konverzi ke komunistické ideologii a hrdina končí šťastný ve službách stranického tisku.

Zajímavé je, že podobně jako se v 70. letech odmlčují (ovšem nejčastěji proto, že jsou nežádoucí nebo rovnou v exilu) mnozí čeští autoři, kterým nový příklon ke schematismu nekonvenuje, přerušují svou tvorbu i někteří skandinávští autoři, kteří se do převládajícího proudu nedokáží nebo nechtějí zařadit. Norský spisovatel Hans Herbjørnsrud svou odmlku shrnul v roce 1998 v časopise Vinduet následovně: „A to už jsme se dostali k roku 1968, kdy leccos utichlo. Celá řada kamarádů, se kterými si jednoho dne člověk přátelsky povídal, se hned dalšího dne objevila se stalinským výrazem ve tváři a s rukama zaťatýma v pěst. Člověk si uvědomoval jednu nepříjemnou skutečnost: Tady nejde o politiku, tohleto je náboženství. Prostředí se změnilo od základu a [já nechal psaní]. Kdybych vystoupil jako spisovatel tenkrát, narazil bych hlavou do kdejaké zdi. Člověk musí mít nesmírný talent, aby se stalinismem protloukl bez úhony. Nemyslím si, že jsem byl tenkrát dost vyspělý. Možná bych se jako spisovatel úplně znemožnil. Koneckonců to ustál jen nadaný spisovatel Dag Solstad“ (překlad Ondřej Vimr). Dánský spisovatel Henrik Nordbrandt, jehož kulturní klima také dusilo, zase zvolil dobrovolný exil v zemích jižní Evropy, aby se indoktrinaci vyhnul.

Představa, že literární život ve skandinávských zemích byl na sklonku 60. a v první části 70. let zcela jednobarevný, je pochopitelně mylná. Všude samozřejmě existovali autoři, kteří dokázali levicové šílenství obcházet nebo si v jeho rámci vytvořit vlastní niku, která je nekompromitovala a umožňovala jim rozvinout své schopnosti. Takovým příkladem je norský autor Kjartan Fløgstad, jehož pozoruhodné dílo, v němž spojuje dělnické prostředí, sociální kritiku, jazykový experiment a magický realismus, z něj činí vedle Daga Solstada dalšího neopomenutelného norského kronikáře 20. století. Témata mnoha svých děl nalézá tento autor v prostředí sléváren, dolů a mezi námořníky v rodném průmyslovém města Sauda v západním Norsku. (Do češtiny byla zatím přeložena jen Fløgstadova esejistická sbírka Pyramida o opuštěném sovětském hornickém městě na Špicberkách).

Revoluce z nudy
Je pozoruhodné, že dánská a švédská kulturní elita, která se pod dojmem studentských bouří 60. let přiklonila k radikálně levicovém pohledu na svět, vystřízlivěla nepoměrně rychleji než jejich norští sousedé. Důvody, proč se vlivným intelektuálům-ideologům dařilo ovládat kulturní prostor v Norsku až do konce 70. let, je třeba hledat částečně v politické naivitě kulturních postav mladého a v té době teprve bohatnoucího národa, částečně v mentalitě Norů, kteří situovaní na okraji Evropy a historicky vždy integrovaní ve skandinávských strukturách měli s ideologiemi (až na nacistickou lekci) minimální zkušenosti. Zmiňovaný Hans Herbjørnsrud přišel v roce 1996 se zajímavým postřehem, který by stál za podrobnější rozbor, totiž že tři největší norští romanopisci projevili za svého života zvláštní afinitu k totalitním ideologiím a myšlenkovým systémům – Hamsun k nacismu, Undsetová ke katolicismu a Solstad ke komunismu.

Radikální levicová odbočka skandinávských intelektuálů by se s trochu nadsázky dala přirovnat k autoimunitnímu onemocnění, které napadlo organismus společnosti, protože se její nevyužitý imunitní systém ve vypolstrované realitě státu blahobytu začal nudit. S ohledem na to, jak si většina kovaných marxleninistů té doby dodnes sype popel na hlavu nebo o svém poblouznění raději mlčí, lze soudit, že ideologická lekce, ač je zřejmě nevyhnutelná, zastírá inteligentním lidem zrak vždy jen na krátkou dobu. Otázkou ovšem zůstává, proč tato nemoc zasahuje právě schopné intelektuály, kteří mají za to, že (slovy Solstadova hrdiny) „je třeba jen odvahy povstat“.

 

© Karolína Stehlíková
článek vyšel v časopisu Host 10/2013
na iLiteratura.cz se souhlasem časopisu Host i autorky studie

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2208x

Inzerce
Inzerce