Zelený-Atapana, Mnislav: Na cestě za snem (in LtN)

Zelený-Atapana, Mnislav
Na cestě za snem (in LtN)

recenze sociologie

Text M. Zeleného má široké žánrové i myšlenkové rozpětí: sahá od obecných úvah o rozdílech mezi civilizacemi až po detailní líčení tělesných podrobností a smyslových efektů, které jeho putování provázely, nebo ho v podstatné míře tvořily. Celkově kniha přibližuje hlavního hrdinu z nové, osobnější perspektivy a vykresluje ho doslova jako muže z masa a kostí.

Mnislav Zelený-Atapana: Na cestě za snem. Vandry Latinskou Amerikou. NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2013, 350 s.

Mnislav Zelený (*1943) je u nás obecně známý jako zasvěcený znalec života jihoamerických indiánů, který byl dokonce pod jménem Atapana přijat do brazilského kmene Yawalapiti. I jako člověk, který vytrvale kritizuje konzumní společnost Západu, jíž dává tradiční komunity do jisté míry za vzor. Po řadě publikací věnovaných obecně indiánským kulturám nebo šamanismu přichází nyní s publikací osobnějšího rázu, v níž čtenáře seznamuje se svým putováním po Latinské Americe. Hlavní důraz přitom klade na svoji první cestu z let 1968–1969, ale vzpomíná i na to, jak se na tatáž místa po letech vracel, mimo jiné i jako český velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru v letech 1996–2001. I v této pozici si ale zřejmě dokázal zachovat humor a nadhled: na slavnostním otevření rezidence japonského velvyslance v Limě, která byla předtím obsazena jedním revolučním komandem, si pro jistotu místo kapesníčku dal do kapsy saka zubní kartáček, aby signalizoval, že je na případné zajetí dobře připraven, čímž prý vyvolal velký rozruch.

Už během své první cesty autor navštívil většinu zemí Jižní Ameriky, přičemž vystřídal četná zaměstnání: od nosiče pytlů v přístavu přes číšníka až po válečného zpravodaje. Na obživu a případné cestovné si totiž vydělával za pochodu, a tak některé pasáže vyznívají především jako přehled autorových více či méně úspěšných pokusů o sehnání noclehu, jídla, vhodného autostopu nebo víza pro vstup do další země.

Text M. Zeleného tak má široké žánrové i myšlenkové rozpětí: sahá od obecných úvah o rozdílech mezi civilizacemi až po detailní líčení tělesných podrobností a všech možných smyslových efektů, které jeho putování provázely nebo je v podstatné míře tvořily. Týká se to nejrůznějších druhů exotických jídel, která, když měl tu možnost, dokázal spořádat ve velkém množství, aby vyvážil období nedobrovolného hladovění (i když třeba dortů prý už byl během svého číšnického období přejedený), hledání toalet (jednou v nouzi nejvyšší prý skončil na těch dámských), ale i odporného zápachu, kterým se vyznačovala jedna z mnoha ubikací, v nichž byl nucen spolu s žebráky přenocovat. Široce se rozepisuje o tom, jak musel pružně upravovat svůj šatník a jaké byl vystaven diskriminaci, když ho nechtěli v šortkách pustit do letadla: děvčata chodí v Riu klidně v tangách a „ňadra jim málem vypadávají ven, zatímco mužský nemůžou ukázat ani svá chlupatá stehna“. Zvláště mnoho prostoru pak autor věnuje několika sexuálním dobrodružstvím, která v daném časovém úseku prožil, a to s placenými prostitutkami i zcela zdarma. Často je přitom nelíčí v zrovna nejlichotivějším světle, ba právě naopak, na některé z nich prý byl „úděsný pohled“, ale autor se odvolává na nutnost „studijní praxe“ v terénu. A chlubí se i tím, že jednou strávil příjemné chvíle s hezkou prostitutkou gratis díky sympatiím místní bordelmamá k Dubčekovu Československu…

Svoje politické postoje autor vyjadřuje celkem otevřeně, a i když nějakou dobu působil jako český diplomat, v této knize se vyslovuje zcela bez servítků: komunismus podle něj rovná se fašismus. Proto také opakovaně kritizuje především levicové intelektuály, kteří si v bezpečí svých salonů hráli na komunisty, oslavovali pád šáhova režimu v Íránu a vítali nástup „revolučních gard fanatiků přinášejících do země návrat o několik staletí zpět“, přičemž až prezident Reagan „nazval věci pravými jmény“. Bez diplomatické uhlazenosti se autor vyjadřuje i na adresu některých Čechů, kteří mu při jeho putování zkřížili cestu, jako pozdější sochař Jaroslav Bocker.

O pralesním kmeni, do nějž byl adoptován a o kterém často mluví v médiích, autor v této publikaci mnoho nepíše, ale i když popisuje civilizovanější oblasti Ameriky, základní schéma autentického komunitního života v protikladu k životnímu stylu Zeleného „hudrujících spoluobčanů“, tedy současných Evropanů a obyvatel USA propadlých spotřebě, rychlosti a úspěchu, zůstává zachováno (ve svých mediálních vystoupeních přitom připomíná, že životní rytmus našich předků se příliš nelišil od toho ideálního, indiánského). Nositeli oněch „pravých“ hodnot se tentokrát stávají například staří Mayové, kteří podle něj „žili spokojeně životem těžké práce na políčkách a radovánek při náboženských oslavách nebo míčových hrách“ – dodejme: pokud by nám nevadilo, že můžeme být po konci takovéto hry rituálně obětováni… Nebo jeden z důstojných potomků Inků, který si i v hrozné tlačenici u Machu Picchu zachoval svůj stoický klid: „nic mu nevadilo, nic jej nerušilo“. U jeho předků dokonce pochvalně poznamenává, že staří Inkové byli „inženýry lidských duší“, i když – jak víme – komunistické sociální inženýrství nesnáší. Naopak reprezentantem západního neklidu a nervozity se na některých stránkách stává autorova manželka, která je často nespokojená a z útrap cest obviňuje svého muže, což snad můžeme vnímat také v rovině jakéhosi manželského škádlení, protože celkově je kniha věnována právě jí (a ještě autorovým rodičům). Jinde autor celkově velebí obyvatele jedné jihoamerické země, v níž „nikdo nereptá, nikdo si nestěžuje“ a všichni se cítí „spokojeni se svým místem na zemi“. Těžko se to ale dá doporučit jako univerzální recept v každé situaci, vždyť kdyby autorovi spoluobčané v Listopadu byli nadále spokojeni se svým místem na slunci a nevyšli na náměstí (což prý Zelený mimochodem učinil), jistě by se pak nestal velvyslancem.

Celkově kniha Na cestě za snem přibližuje hlavního hrdinu z nové, osobnější perspektivy a vykresluje ho doslova jako muže z masa a kostí. Mne by ale právě proto více zajímaly jeho soukromé zážitky z pralesa, v němž se lidé podle něj každý den najedí, pomilují, pohrají si s dětmi, zasmějí se, a to jim stačí ke štěstí…

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 13. 3. 2014
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2112x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce