Jovens escritores 2013

Jovens escritores 2013

recenze beletrie zahraniční

V roce 2013 se editorům do sborníku podařilo vybrat velmi různorodé texty od autorů, kteří nejsou na portugalské literární scéně žádnými nováčky, přestože jejich průměrný věk je nižší než třicet let. Všichni jsou laureáty ocenění z různých evropských bienále a soutěží pro mladé autory.

Mladí portugalští autoři
Ana Pessoa
, Andreia Faria de Sousa, José Trigueiros, Teresa Lopes Vieira: Jovens Escritores 2013. CPAI, Lisboa, 2014, 93 s.

V prosinci 2013 vydalo lisabonské kulturní sdružení Clube Português de Artes e Ideias sborník Jovens escritores 2013 (Mladí autoři 2013). Sdružení bylo založeno v roce 1986 a podporuje začínající umělce výtvarných a literárních směrů. Sborníky děl mladých autorů vydává od roku 2010. V tiráži je uvedeno, že cílem těchto publikací je představit různé autory na počátku kariéry, přičemž výběr není omezen žánrem, tématem nebo formou. V roce 2013 se editorům podařilo vybrat velmi různorodé texty od autorů, kteří nejsou na portugalské literární scéně žádnými nováčky, přestože jejich průměrný věk je nižší než třicet let. Všichni jsou laureáty ocenění z různých evropských bienále a soutěží pro mladé autory.

Kniha Mladí autoři 2013 obsahuje tři prózy od Any Pessoové, Andreii Faria de Sousové a Josého Trigueirose a ukázku z básnické tvorby Teresy Lopes Vieirové.

Sborník představuje čtyři zástupce generace spisovatelů, která se narodila v demokratickém Portugalsku. Svobodný a necenzurovaný názor je proto pro ni samozřejmostí, stejně jako výběr svébytného stylu nebo liberální postoj k dříve tabuizovaným a kontroverzním tématům.

Ana Pessoová: Lukovo vědomí
Ana Pessoová se narodila v roce 1982 v Lisabonu. Vystudovala portugalskou a německou literaturu. Žije v Bruselu, kde pracuje jako překladatelka. Za svou první knihu pro mládež, O Caderno Vermelho da Rapariga Karateca (Karatistka a její červený sešit) z roku 2011, získala cenu Branquinha da Fonseky, vypisovanou Gulbenkianovou nadací. Soustředí se zejména na povídkovou tvorbu. Na svém blogu uvádí, že „až vyroste, chtěla by se stát spisovatelkou“.

Čtrnáctiletý Luka, hlavní hrdina povídky A Consciência de Luka (Lukovo vědomí), má lehčí formu autismu. Zvládá se sice o sebe postarat, ale uvažuje pouze analyticky a bez emocí. Vše má spočítané a roztříděné do škatulek. Pocit bezpečí mu přináší opakování stále stejných, v duchu očíslovaných činností.

Jednoho dne se však Luka „probudí do života“. Pomalu, avšak velmi intenzivně, si začíná uvědomovat své dospělé tělo, svou jedinečnost a především děsivý pocit odpovědnosti za vlastní existenci. Nové vědomí je mu nepříjemné a Luka je vnímá jako rušivý neumlkající a otázky kladoucí hlas nebo cizopasníka „kdesi v hlavě“. Možnost jiného pohledu na svět jej vyděsí a vychýlí z klidu. Mladík by rád cizopasníka vypudil z hlavy a setrval v bývalé izolovanosti svého dětství, ale zbavit se ho nelze, snad jen přehlušit nově získanou dovedností – pískáním melodie.

Ana Pessoová překvapí úsporným stylem, který si, podobně jako autistická mysl, vystačí s výkřiky místo rozvitých vět a výčty předmětů místo popisů. V povídce o zvláštním dospívání přeneseně vyjadřuje obavy z ustrnulosti, stereotypu a dobrovolné osamělosti současných lidí. Protože nejen Lukovo vědomí, ale i vědomí každého z nás se může kdykoli přihlásit se znepokojivou otázkou „Co si počít s životem?“

Andreia Faria de Sousová: Eva
Narodila se v roce 1984 v Portu, kde dosud žije. Vystudovala angloamerickou literaturu a žurnalistiku. Pracuje jako editorka. V roce 2010 získala cenu Josého Luíse Peixota za povídku Quando o milho alto (Za časů vzrostlé kukuřice). Vydala sbírku básní De Haver Relento (2008, Že padne rosa).

Mladou svobodnou ženu, která je bezejmennou vypravěčkou druhé povídky Eva (Eva), by nikdy nenapadlo zajímat se o proporce mramorových soch, o renesanční sochaře nebo o karbonové protézy. Tedy dokud nepotkala čtyřicetiletou Evu, kterou před lety kdesi v Africe zranila nášlapná mina. Eva doprovázela manžela na obchodní cestě a během procházky přišla o levou ruku a levou nohu. Po dlouhé léčbě, rehabilitaci a rozvodu se odstěhovala do neznámého města a začala žít „od začátku“. Naučila se chodit s protézou a podobně „jako rukavici“ si připevňovat a snímat umělou paži. Začala obdivovat dokonalost mramorových soch a navštěvovat galerie.

Vztah mezi oběma ženami je nejprve opatrně přátelský, poté srdečný a nakonec přeroste do intimního. Vše souvisí s objevováním a přijímáním vlastního těla i těla partnerky. Vypravěčka je Evou částečně fascinovaná, je pro ni „lodí s trhlinami v trupu“, „mořskou hvězdicí“ nebo „dokonalým mramorovým torzem“, a zároveň odpuzovaná, protože „ztělesňuje utrpení a bolest celého světa“.

Pro Evu je obtížné ukazovat svou nahotu, nejen kvůli postižení, ale též kvůli věku. Při společné koupeli si tak paradoxně dělá větší vrásky z povislých ňader než z jizev a amputovaných končetin. Vypravěčka má naopak potíže s odhalením duše a pojmenováním svých fobií. Poté, co jí Eva zdravou rukou nabídne „jablko poznání“, vrací se vypravěčka do svých šesti let, kdy pravděpodobně zažila první náznak budoucí lesbické orientace.

Povídka Eva nabízí poetické vyprávění o ženském těle a o strachu, kterého se můžeme zbavit právě pozorným zkoumáním těla.

José Trigueiros: Volný den
José Trigueiros se narodil v roce 1985 v severoportugalském městečku Barcelos. Vystudoval teorii umění a filmové vědy v Coimbře. Poté získal stipendium na navazující filmová studia v Barceloně. Katalánské město považuje za druhý domov, žije v něm i tvoří. Vedle literatury se věnuje natáčení uměleckých filmů a organizaci filmových festivalů. Se svou povídkovou tvorbou byl třikrát (v letech 2009, 2011 a 2012) vyslán jako zástupce Portugalska na prestižní mezinárodní soutěž mladých umělců World Event of Young Artists.

Děj poslední z povídek sborníku Dia Livre (Volný den) je zasazen do konkrétního portugalského prostředí, do vesničky Manhente poblíž Barcelos, kterou autor dobře zná z dětství. V prologu se seznámíme s vypravěčkou, dívkou Laurindou, která navštěvuje první stupeň základní školy. Je zrovna pátek, na který připadl jeden ze svátků Panny Marie, a proto není škola. Cestou do kostela potká Laurinda svou učitelku, která jí připomene dosud neodevzdanou esej. Tématem eseje jsou tři „státotvorné“ principy: Bůh, vlast a rodina. Zadání slohové práce je totožné s ideologickým heslem portugalského diktátora Antónia de Oliveira Salazara. Povídka je strukturovaná jako dívčina esej a rozdělená na tři části. Části jsou nadepsané slovy, která Laurinda asociuje slovy zadání: růženec, dvorek a snubní prsten. V epilogu dívka dopisuje nad hotový úkol aktuální datum, je 25. dubna 1974, datum Karafiátové revoluce a konce autoritářského režimu. Název povídky je poté možné číst druhým významem slova „livre“: z volného dne je den svobodný.

Trigueirosova povídka je v portugalském literárním prostředí výjimečná v mnoha směrech. Zaujme zejména komičnost postřehů malého děvčátka, kterými se vyjadřuje o vážných až tragických věcech. Jemný sarkastický styl a dětská optika, kterou je viděn složitý svět dospělých, připomínají českého autora Karla Poláčka a jeho knihu Bylo nás pět (1943). Další výjimečností, která je jistě dána i věkem autora, je odstup od tématu života v diktatuře. Nejedná se již o vyčítavou generační výpověď ani o splácení osobních dluhů. Bolavá témata jsou prostě konstatována podobně jako historická fakta, ať už jde o sledování a věznění tajnou policií, muže bojující v zámořských koloniích, analfabetismus, izolovanost od okolního světa, anebo o nešvary tehdejší společnosti, jako je přehnaná náboženská horlivost nebo výchova potlačující city.

Teresa Lopes Vieirová: Vzdálený-bratr
Teresa Lopes Vieirová žije od narození v roce 1984 v Lisabonu a milované město je jedním ze stálých inspiračních zdrojů její tvorby. Vystudovala práva, ale věnuje se především psaní a cestování. Básně a zápisky z cest publikované v různých časopisech vydala souborně v knize Os Diários da Mulher Peter Pan (2010, Deníky Petry Panové) a Gato Persa Social Club (2012, Social Club Perské kočky). Vede kurz tvůrčího psaní.

Sedmnáct básní souborně nazvaných Irmão-Longe (Vzdálený-bratr) by jistě stačilo na útlou knížku, v níž se volným veršem opěvuje město. Vieirová je básnířkou ruchu kosmopolitních náměstí a neklidu v partnerských vztazích. Z případných rozmíšek vychází vždy žena jako vítězka, která velmi brzy najde ztracenou rovnováhu a sebevědomí. Lisabonská vamp s momentálně tak nemoderní cigaretou v puse je cynická, věčně nespokojená a drzá. Za touto maskou autorka záměrně nechává prosvítat citlivost, vnímavost a místy i ustrašenost.

© Karolína Válová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 70 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1715x

Inzerce