Niemi, Mikael: Vodní apokalypsa

Niemi, Mikael
Vodní apokalypsa

ukázka beletrie zahraniční

Zcela nečekaně Lovisa ucítila, jak dítě kope. Přišlo to jako slabé škytnutí hluboko dole, zachvění v pánevní dutině a pocit velkého štěstí a údivu. Vevnitř kdosi klepal, kdosi, kdo chtěl dát najevo svou přítomnost.

Mikael Niemi: Vodní apokalypsa. Přel. Zbyněk Černík. Vydání připravuje nakladatelství MOBA pro rok 2014.

Zcela nečekaně Lovisa ucítila, jak dítě kope. Přišlo to jako slabé škytnutí hluboko dole, zachvění v pánevní dutině a pocit velkého štěstí a údivu. Vevnitř kdosi klepal, kdosi, kdo chtěl dát najevo svou přítomnost.

Potom pochopila, že se jí to muselo zdát. Plod asi ještě nemá žádné končetiny, je to jenom malý měkký lusk. Bylo jí zima. Schoulila se pod dekou, změnila se v malé ptačí vajíčko, která čeká, až ho máma vysedí. Břicho měla nasycené a klidné, vycházelo z něj teplo, teplo z jídla. Postupně se v mokrých kalhotách přestávala třást.

Vzpomněla si na Oleho Henrika. Na jeho ruce, krátké široké prsty, které můžou být překvapivě jemné. Šikovně vedou nůž čerstvě poraženým sobím býkem. Ona sama šlehá krev a nasoluje kůži, kterou stáhl spolu s krásnou tlustou podzimní kožešinou. Ole Henrik naskočí na terénní motocykl a s Lovisou na tandemu odfrčí do chaty hlídačů sobů. Krev a motorový olej, vůně jeho zátylku, svalovitá teplá záda.

Seznámili se na zimním trhu v Jokkmokku. Lovisa tam vlastně tenkrát nechtěla jet, ale zavolala jí Anna Marit, že má volné místo v autě. Plánovaly jenom jednodenní výlet: projdou se sobotním mumrajem, ve dvaceti stupních pod mrazem si snědí suovakebab, pozdraví se se všemi známými, na které narazí, a potom se vrátí domů.

Ale jak už to tak s Annou Marit chodilo, plány se změnily. Anna Marit potkala známé, kteří měli namířeno na laponskou tancovačku, a ti Lovisu přemluvili, aby šla s nimi. Byla to všechno improvizace, Lovisa s sebou dokonce ani neměla gábbde, šla tam v džínsech a blůze jako obyčejná Švédka. Před kulturním domem, kam se tenhle podnik po několika letech přestěhoval ze sportovní haly, stála dlouhá fronta. Už tam vládla slavnostní nálada, a když vešli dovnitř a uvítala je taneční hudba, jako by všechno rozkvetlo. Byly tam kroje z celého Sápmi, Laponska: karasjokští kluci s širokými látkovými nárameníky a stříbrnými šperky, Jižní Laponci v diskrétních kabátcích s kulatými límci, Karesuandští ve skládaných sukních a žlutočervených šerpách přes ramena a Lulejští Laponci v límcích s charakteristickými obdélníkovými vzory. Takový gábdde měla od konfirmace doma ve skříni i Lovisa, ale dávno z něj už vyrostla a na to, aby si opatřila nový, si ani nevzpomněla. Parket zaplnily páry, které podle schopností a počtu promile v krvi tancovaly džajv, rock nebo se jen potácely. Sama Lovisa měla poprvé v životě pocit, že o něco přišla. Jeden kluk z Kauta k ní pronesl cosi žertovného, ale ona jeho severní laponštině nerozuměla, jen se usmála a dívala se, jak mizí v tlačenici. Anna Marit si půjčila krojový kabát, což vlastně bylo špatně, bylo to totéž, jako kdyby si půjčila kůži někoho jiného. Ale kluci ji popadli a nenechali ji odejít z parketu. Zrovna teď se jí tmavá kštice mrskala v prudkém džajvu.

Lovisa se krčila v koutku. Dokonce už ani neměla správné jméno. Laponsky se jmenovala Inga Lovisa, ale jako Švédka přestala první jméno používat. Teď si připadala šedivá a plochá jako papír. Jako jeho přední strana, na kterou se dá psát, zatímco zadní strana leží skrytá na stole. Našla stěnu, ke které si mohla stoupnout a chránit si záda. K tanci ji nikdo nevyzval, to se dalo čekat, nikdo přece nevěděl, kdo je. Přesto odtamtud nemohla odejít. Musela počkat na Annu Marit. Měly přespat u těch jejích kamarádů.

Nakonec ji někdo popadl za zápěstí. Lovisa vyklopýtala na parket. Její partner byl tak opilý, že sotva dokázal mluvit. Tanec brzy skončil, ale dotyčný se zjevně cítil osamělý, takže jí sepjal ruce kolem zadku a odmítl ji pustit. Když se mu pokusila vykroutit, zakopl, oba upadli na zem a stáhli s sebou nejbližší pár. Nějaký mladík pohoršeně vykřikl a chtěl dát opilci výprask, další, kteří stáli poblíž, se k němu přidali. Lovisa se je snažila mizernou laponštinou uklidnit, cítila se provinile a zahanbeně, chtěla už jenom domů. Ale opilec ji nepustil. Přestože leželi na zemi, pevně ji držel, teď za rukáv blůzy. Když zatáhla, látka ve švech praskla.

Právě tehdy poprvé uviděla Oleho Henrika. Měkce a pružně se protlačil davem, sehnul se ke spílajícímu muži a podal mu svůj kelímek s pivem. Chlápek si ho vzal a začal chlemtat. Pustil blůzu a Lovisa mohla vstát. Většina lidí se uklidnila a začala zase tancovat kolem sedící postavy.

„Jak jsi na tom?“ zeptal se Ole Henrik.

Gihtu,“ kývla hlavou. „Děkuju.“

„Zatancujem si?“

Nejdřív chtěla odmítnout, myslela si, že mu jí je líto. Ne, já netancuju. Jsem Švédka.

Potom přece jenom tancovat začali. Takový je Ole Henrik, jemný a přizpůsobivý. Začít s ním žít byla hračka. Prostě si mu stoupla po bok a vykročila s ním.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se.

„Lovisa. Chci říct Inga Lovisa.“

„No jo, hned jsem poznal, že jsi Laponka.“

 

A teď kopalo jejich dítě. Alespoň ve snu. To dítě chce žít. Probudilo ji, ví, že se děje něco nebezpečného.

Lovisa cítila, že proud chatu zvedá. Stále ještě byla zakotvená, ale jí se zdálo, že se podomácku vyrobená kotva začala pohybovat po dnu. Silný proud způsobil, že kamna klouzala, i když mnohem pomaleji než voda kolem. Lovisa se rozhlížela z okna a snažila se zjistit, kde je. V dáli zahlédla pichlavé jehličnaté obrysy břehu. Kam až je to mohlo odnést, když spala? Neblíží se už k Porjusu? A k porjuské přehradě?

Jistě, přehrada. Lovisa divže nevykřikla úlevou. Když to vydrží až tam, bude zachráněná. Stavení dopluje k betonové stěně a hezky zabrzdí. Sama pak vyleze na korunu hráze, prostě pohupující se chatu opustí a vycupitá na silnici. Projde se domů, jako by se nic nestalo. Zavolá Olemu Henrikovi a řekne mu, že je všechno v pořádku. Ano, všechno, sice se leccos přihodilo, ale teď už je všechno tak, jak má být.

Pokusila se té představy držet. Blažilo ji věřit, že se všechno vyřeší, že svět je takhle zařízený. Nejdřív spatřila hrůzné výjevy a dostala strach. Ale nakonec ji maminka vzbudí v letním laponském táboře hrnkem teplé čokolády a čerstvě upečeným gahkko s máslem, které jí kape na spací pytel. Noční bouře přešla, zůstalo jenom ticho hor a maminčin mírný ranní úsměv.

Lovisa si vybavila vodní stěnu, kterou viděla přicházet. Šedavou horu pěnícího olova, těžce se valícího kovu. Snažila se představit si bytelnou a pevnou porjuskou přehradu. Silnou širokou konstrukci. Snažila se vyvolat si ji vnitřním zrakem v okamžiku, kdy se blížily vodní masy. Viděla, jak se voda s přehradou střetly, co se stalo.

Vlna se převalila, říkala si. Určitě se přehoupla přes korunu hráze jako přes nějaký hrbol a pokračovala na druhou stranu. Přehrada to musela vydržet, je to pevný železobeton. Nic jiného není možné.

Ale pak si znovu vzpomněla na svůj sen, na to drobné kopnutí, které bylo téměř varováním.

Co když v přehradě vznikla díra? Trhlina?

V tom případě se teď sama blíží k vodopádu.

Dál seděla zamotaná do přikrývky a vykláněla se z palandy. Chata se otočila dokola a Lovise se přes okno ve štítě naskytl letmý pohled ven. Nebylo moc dobře vidět, a i když si namáhala oči sebevíc, žádnou přehradní stěnu neobjevila. A zdá se jí to, nebo opravdu slyší dunění? Hlasitý hřmot?

 

překlad © Zbyněk Černík
ukázka z knihy Vodní apokalypsa připravované v nakladatelství MOBA
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství MOBA

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2590x

Koupit knihu

Inzerce