Giňa, Andrej

Giňa, Andrej

rozhovor beletrie zahraniční

Na sklonku loňského roku vydala Triáda prozaický výbor z díla nestora romské literární tvorby u nás Andreje Gini (nar. 1936). Titul nazvaný Paťiv. Ještě víme, co je úcta se tak po dlouhých dvaadvaceti letech stal druhou knižní edicí tohoto výjimečného autora (po svazku Bijav / Svatba z roku 1991).

Napiš to tak, jak to říká máma

Na sklonku loňského roku vydala Triáda prozaický výbor z díla nestora romské literární tvorby u nás Andreje Gini (nar. 1936). Titul nazvaný Paťiv. Ještě víme, co je úcta se tak po dlouhých dvaadvaceti letech stal druhou knižní edicí tohoto výjimečného autora (po svazku Bijav / Svatba z roku 1991). V Giňově psaní se setkávají tradiční romské žánry, motivy i témata s těmi současnými, podobně jako se bouřlivé proměny romské kultury i okolní společnosti promítly do běhu takřka osmdesáti let autorova života. Česko-romský zrcadlový soubor, který s mimořádnou pečlivostí připravily a doprovodily faktografickými komentáři a poznámkami romistky Karolína Ryvolová a Helena Sadílková, tak lze číst jako nepatetické umělecké svědectví o romské každodennosti ve dvacátém století, ale také jako průvodce romskými narativními žánry od vzpomínkového vyprávění přes humorky či morality až k pohádkám. Bohatý a kultivovaný autorův jazyk a český převod odpovídající úrovně poskytnou potěšení z četby i náročným čtenářům. A více či méně tragikomické vyústění většiny textů zanechá pocit, že i nejobtížnější životní situace lze přestát s úsměvem, nenechá-li se člověk zlomit a uchová-li si „paťiv“, tedy čest, slušnost a důstojnost.

Stejný dojem si odnesete i ze setkání s Andrejem Giňou samotným. Na několik slov jsme se s ním zastavili u příležitosti březnového slavnostního uvedení jeho knihy v pražské Knihovně Václava Havla.

iLiteratura: Většina próz ve sbírce Paťiv se ohlíží za dřívějším životem Romů na Slovensku, odkud pocházíte. Vzpomínáte v nich na výrazné postavy z vaší rodné Tolčemeše, typické situace i neobvyklé příhody, ale také na tvrdou dobu hlinkovského slovenského štátu, kdy byli Romové perzekuováni, a dokonce píšete o tom, jak byla vaše rodina a sousedé vyhnáni z obce a sami si museli zbořit vlastní domy. Nebolelo vás takové vzpomínání?
Andrej Giňa: Ale ne, nebolelo. To, co se stalo, beru jako fakt. A chtěl jsem, aby se to dozvěděli i ostatní lidé, aby věděli, v jakých podmínkách Romové na Slovensku za války žili. Nešlo zdaleka jen o to, že nám rozbourali chalupy. Vždyť „cikáni“ nesměli třeba ani chodit do města. Když jste si chtěla něco nakoupit, měla jste na to během dne vyhrazenou určitou dobu, a když jste se tam ukázala jindy, bylo strašně zle, dostala jste výprask jedna dvě. Můj bratr Karel se sestrou Irenou šli jednou do města do kina a chytili je gardisti, sestru ostříhali dokola a vyholili jí hlavu, její kamarádce, co šla s nimi, taky a bráchu zmlátili a na tři dny ho hodili do vězení. Ani do školy jsme nemohli chodit – ani to nešlo. Mně bylo šest let, když nás vyhnali z obce pod „Hinešku“ (kopec za vsí, kam byli Romové z Tolčemeše r. 1942 vysídleni, pozn. aut.). Když v zimě napadl sníh, ty závěje byly takové, že se tudy nedalo vůbec projít. A nebylo oblečení, to jsme si oblékali jeden po druhém – když jeden zrovna seděl doma, tak si to oblékl někdo jiný a mohl ven.

iLiteratura: „Po válce se otevřely hranice a každý si mohl jít, kam chtěl. Z Romů nezůstal v Tolčemeši ani jeden,“ píšete v jedné z povídek. Slovenští Romové po válce hromadně odcházeli do Čech. Proč jste odešli vy a jaké přivítání vás v Čechách čekalo?
Andrej Giňa: Odcházeli jsme za lepším. Můj táta – neuměl číst ani psát, ale byl to velmi moudrý člověk – vždycky říkal: „Uvidíte, skončí válka, otevře se svět a tady nikdo nezůstane.“ A také jakmile skončila, všechno se z Tolčemeše rozuteklo. V Čechách to bylo něco úplně jiného než doma na Slovensku. Lidé tady nás neznali, a přesto se k nám od začátku chovali velice přátelsky. Naší mámy se hned ptali, kolik má dětí, a rovnou nám přinesli nějaké oblečení, boty… Všichni Romové také hned dostali práci. Někdo v kovohutích, někdo na stavbách a podobně. Naše rodina přišla do Prahy, ale brzo jsme se stěhovali do Rokycan, kde pro nás měli práci i ubytování. To byl hotový luxus – velký byt, koupelna, a dokonce splachovací záchod: to jsme nikdy předtím neznali (smích).

iLiteratura: Andriš, váš otec, je hrdinou hned několika próz. Je moudrý, statečný, uvážlivý. Jaký byl váš otec ve skutečnosti? A čím byl?
Andrej Giňa: Táta byl především kovář, a velmi dobrý kovář. Vážili si ho všichni lidé v obci, i gadžové. Byl velice rozumný a i gadžové si k němu chodili pro radu a chválili si ho. Byl také dobrý muzikant, houslista-primáš. Když byla nějaká svatba nebo bál, všechno to s kapelou odehráli. Ta kapela, to byli samí Romové od nás z vesnice, tam byli všichni muzikanti. Kdo tenkrát neuměl hrát, byl na tom hodně bit, protože nějaké peníze se daly vydělat jenom tou muzikou. Práce nebyla, to jenom sem tam něco, když nějaký sedlák zrovna potřeboval to nebo ono udělat. Ale když se šlo hrát, vždycky se něco vydělalo.

iLiteratura: Jaká byla vaše maminka?
Andrej Giňa: Především to byla ohromná hospodyně, té se hned tak někdo nemohl vyrovnat. U nás ve vsi žila před válkou jedna židovka a měla tam krámek, kde prodávala drogistické věci, mýdlo, různé drobnosti. A máma od ní vždycky vzala nějaká ta mýdla, pentle, jehly a nitě a co je tak doma potřeba a šla po vesnici a dům od domu zboží nabízela. Byla šikovná, vždycky něco prodala a židovka jí vždycky část z prodeje nechala. Takže už i v té době máma vydělala nějaké ty koruny. Také se náš dům před válkou od těch gadžovských skoro nelišil.

iLiteratura: Spolu s Terou Fabiánovou jste průkopníky romského psaní u nás. Jak jste připadl na myšlenku, že to, co si Romové až do té doby jen vyprávěli, začnete zapisovat – že budete psát?
Andrej Giňa: Asi v šestnácti sedmnácti letech jsem se seznámil s Milenou Hübschmannovou (mnohaletá přítelkyně a editorka řady romských autorů a zakladatelka české romistiky, pozn. aut.). Jednou nás totiž navštívil profesor Karel Plicka, protože se doslechl, že naše máma dovede krásně vyprávět staré romské příběhy a pohádky, a chtěl si ji natočit. Máma mu vyprávěla, zpívala staré romské písničky, on ji nahrál a pak se o tom nějak dozvěděla Milena a přijela k nám také. Tak jsme se poznali. Věděla, že chodím do školy a že umím slušně psát, a tak mi jednou řekla: „Podívej, Andreji, zkus to napsat. Napiš to tak, jak to říká máma.“ Já to měl nějak v hlavě, ale když pak máma vyprávěla, snažil jsem se to zapsat doslova, jak to říkala. A potom nás zase navštívila Milena a řekla: „Skvěle. A teď to uprav tak, aby ti připadalo, že je to dobře.“
Kromě Mileny k nám chodil také pan doktor Kamil Jágr – to byl náš školní lékař, ale pro mě velký přítel, skoro jako otec. Ten mě jednou vzal v Rokycanech na náměstí, tam stojí starý kostel ze 14. století, a říkal mi: „Koukni, tady je kostel a ten kostel tu stojí po staletí. Kdyby se zboural a nic z něj nezůstalo, byla by to hrozná škoda. A zrovna taková škoda by byla, kdyby se nezapsaly a poztrácely ty příběhy, které si vyprávíte.“ A proto já píšu – aby se ty příběhy a to, co Romové zažili, neztratilo. Doktor Jágr už bohužel zemřel, vlastně dost mladý, v třiašedesáti letech. Ale tuhle novou knížku jsem teď posílal aspoň jeho synovi do Švýcarska.

iLiteratura: Kromě psaní jste se celý život věnoval také muzice. Kdy jste vzal smyčec do ruky poprvé?
Andrej Giňa: Hned po narození! To se tak dělalo, že novorozenému chlapci dali do ruky smyčec, aby z něj vyrostl dobrý muzikant. Táta nás pak k hraní vedl odmalička, v šesti letech jsem se začal učit hrát na housle, ale musím se přiznat, že mi to moc nešlo – a to jsem v Rokycanech chodil i do hudebky. Pak jsem přičichl ke kytaře a u toho už jsem zůstal. Když jsme v padesátých letech založili cimbálovku, přešel jsem i na kontrabas. Byl jsem jediný z Romů v Rokycanech, kdo udělal kapelnické zkoušky – ty jste tehdy musela mít, abyste mohla mít kapelu – a výborná paní Červená na zdejším OKS nás vzala pod ochranná křídla. Středisko nám zaplatilo i basu a cimbál, založili jsme také taneční soubor a společně jsme jezdili po celých západních Čechách. Tenkrát se romská kultura právě moc „nenosila“, ale ta paní Červená to přesto prosadila. Když se nám děvčata povdávala, soubor se rozpadl, ale byly to krásné roky a vzpomínáme na ně moc, moc rádi! Cimbálovka ještě zůstala. Vyhráli jsme celostátní přehlídku v Jihlavě, vydali jsme dlouhohrající desku, pravidelně jsme hráli v plzeňském rozhlase… časem ale bohužel někteří zemřeli a už jsme za ně nenašli náhradu. Založili jsme si tedy jinou kapelu, s kytarami, Rytmus 84. Muzikanti přece nebudou jen tak sedět! Zase nás vzalo do ochrany OKS a hráli jsme pod nimi sedmnáct let. Teď už ale nehraju, jen občas sem tam doma, sám pro sebe.

iLiteratura: Po sametové revoluci jste začal podnikat – až donedávna jste rozvážel a prodával Romům po Česku střívka a brambory na tradiční „goja“ – plněná střívka. Když dnes přijdete mezi Romy, poznají vás po „gojích“, nebo po povídkách?
Andrej Giňa: Po gojích, určitě spíš po gojích (smích)! Ale jezdím už s nimi strašně málo. Jednak už je na jatkách neseženu a pak Romové nemají peníze, situace se pro ně velice zhoršila a jsou na tom bídně. Tam, kde ve městech žili dřív, je dnes nenajdete, všechno je to na ubytovnách. A peníze mají jeden jediný den – ten, co jim přijdou. Pak nemají do konce měsíce nic. Romům se dnes žije daleko hůř než dřív. Není práce. A když není práce, nejsou peníze. A nejsou goja. Naštěstí moje psaní na žádných penězích nezávisí. Ani to nedělám pro peníze, ale proto, aby se ty příběhy neztratily ze světa. A kromě toho mě to baví. Když něco napíšu a lidem se to líbí, je to pro mě opravdové potěšení.

 

© Alena Scheinostová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2346x

Inzerce
Inzerce
Inzerce