Konečný, Lubomír; Rollová, Anna; Švácha, Rostislav (eds.): Od kabaly k Titaniku

Konečný, Lubomír; Rollová, Anna; Švácha, Rostislav (eds.)
Od kabaly k Titaniku

recenze kultura

Kolektivní publikace Od kabaly k Titaniku prezentuje různorodost a rozmanitost zájmů dnešních dějin umění. Nabízí deset odlišných studií od deseti autorů různých generací na velmi rozlišná témata.

Lubomír Konečný – Anna Rollová – Rostislav Švácha (eds.): Od kabaly k Titaniku. Deset studií nejen z dějin umění. Autoři textů: Eva Bendová, Václav Hájek, Martin Horáček, Lubomír Konečný, Vojtěch Lahoda, Anna Pravdová, Ivo Purš, Anna Rollová, Rostislav Švácha, Tomáš Winter, Artefactum – Ústav dějin umění AV ČR, Praha, 2013, 255 s.

Kolektivní publikace Od kabaly k Titaniku prezentuje různorodost a rozmanitost zájmů dnešních dějin umění. Nabízí deset odlišných studií od deseti autorů různých generací na velmi rozlišná témata. Knížečka – vpravdě kapesních rozměrů – přináší pestrou paletu přístupů k uměleckému dílu. Díky tomu se čtenáři otevírá hlubší pohled na umění v kontextu jiných vědních oborů, ať příbuzných, či vzdálených. V jednotlivých studiích se tak umění setkává s poezií, architekturou, sociologií, filmem, filozofií a historií a prolíná mnoha staletími.

Deset odborných studií je možné číst popořadě i na přeskáčku, jak se čtenáři zlíbí, jakou tematickou linku nebo okruh si vybere anebo čí vyjadřovací jazyk mu přijde srozumitelný a poutavý. Čtenář poslušný, tedy ctící dramaturgický záměr editorů, samozřejmě začne od začátku. Každou stať doplňuje mnoho užitečných odkazů a poznámek a anglické resumé a obohacuje obrazová příloha.

Autorka na úvod zařazeného příspěvku Eva Bendová z pražské Národní galerie upřela svůj pohled na fenomén zahálky. Studii s názvem Z Montmartru do Metra: Vratislav H. Brunner, tvůrčí zahálka a její formy zahájila citací z fejetonu Karla Čapka o zahálce: „Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.“ Bendová upozorňuje na rozlišné podoby zahálky a na její provázanost s moderním velkoměstem. Vedle Čapka představuje i myšlenky autora Teorie zahálčivé třídy, sociologa Veblena Thorsteina, dále Waltera Benjamina, který zahálku považuje za předpoklad tvůrčí činnosti. Zmiňuje i T. G. Masaryka či maďarského filozofa George Lukácse, Němce Georga Simmela či Siegfrieda Kracauera. A skrze malíře V. H. Brunnera pak autorka zavádí čtenáře do českého prostředí, do pražských uměleckých kaváren první poloviny 20. století, a vytváří plastický obraz různých podob zahálky v našem prostředí.

První ze statí v souvislostech reflektujících výklad, čtení či snahu o pochopení výtvarného díla je Bod, linie, plocha: Obrazové elementy v nehierarchických vztazích Václava Hájka. Autor předkládá otázky, na něž sice není jednoznačná odpověď, ale již jen sama cesta úvah nad nimi je obohacující. „Bude nás proto zajímat třeba nikoli, kde je střed obrazu, ale proč střed obrazu chybí a místo něj se v obraze nachází díra, v jakém smyslu je rozhraničující linie magickou a mytologickou praktikou, proč je plocha obrazu spíše prázdná a indiferentní a nikoli jednoznačně a srozumitelně organizovaná do podoby přehledného řádu.“ Hájek odborně i zvídavě nahlíží na výtvarné umění a fotografii, zabývá se jak tvůrcem, tak příjemcem a s jistotou vědce cestuje po přímce času oběma směry.

Architekturu a dějiny umění velmi detailně a věcně propojuje Martin Horáček ve studii o Okresním domě ve středočeském městě Slaný, v kapitole nazvané Architekt Jan Vejrych ve Slaném, reformovaná česká renesance a velké stavby na malém českém městě.

Nejen literární historiky a překladatele provokují již více než sto let básně německého excentrika Christiana Morgensterna. Lubomír Konečný se v krátké úvaze-črtě, nazvané Morgenstern, noc a košile, zaobírá dvěma jeho poetickými „písněmi“ ze sbírky Šibeniční písně. Pozastavuje se nad Trychtýři, zejména nad grafickým provedením básně, a hledá Morgensternův možný inspirační zdroj. Uvažuje o spojitosti se svitem luny, s kuželem noci jako kónickým stínem. Vizuální inspiraci autor odvodil i u druhé Morgensternovy zkoumané básně – Košilela o tragickém osudu košile, tentokrát vhledem do historie, konkrétně do roku 1867. Konečný vyvozuje hypotézu, že básník znal jak příběh popraveného mexického císaře Maxmiliána, tak fotografii jeho zkrvavené košile od Françoise Auberta.

Životaschopnost moderního umění skrze Picassovy obrazy na Titaniku řeší Vojtěch Lahoda ve studii Picasso na Titaniku. Za výchozí bod si zvolil Cameronův velkofilm z roku 1997, jehož hlavním tématem je sice ztroskotání, ale objevuje se v něm pro badatele i mnohem zajímavější fakt, a to tzv. „falešná historičnost“. Lahoda ve své úvaze pátrá, proč byly do sbírky filmové Rose zařazeny obrazy, které tam ve skutečnosti být nemohly, a například jaký další rozměr tyto obrazy přisoudily hlavní hrdince, a to zejména ve vztahu ke dvěma mužům. Autora nenechává chladným zkáza parníku, avšak i obraz katastrofy metaforicky vztahuje k ústřednímu milostnému trojúhelníku, Picassovi a modernímu umění.

Životopisný nádech nese stať Anny Pravdové z pražské Národní galerie, porovnávající pohnutky dvou umělců, kteří vědomě a záměrně v určité etapě svého života uzavřeli svou tvorbu. Všímá si Arthura Rimbauda, jenž svou básnickou tvorbu završil sotva dvacetiletý, a českého sochaře Jana Křížka, který převážnou část života prožil ve Francii a své dílo ukončil ve třiačtyřiceti letech. Název kapitoly „Jsem ve stavu toho, kdo vylezl z těžké nemoci a může se obejít bez léků“ autorka převzala z dopisu adresovanému Václavu Boštíkovi, s nímž si Křížek dopisoval.

Alchymie, astrologie, magie a také kabala představovala neopomenutelnou součást filozoficko-hermetických zájmů císaře Rudolfa II. Historik umění a hermetických tradic Ivo Purš se ve svém příspěvku Soukromá koruna císaře Rudolfa II. a kabala zaměřil zejména na vliv kabaly na Rudolfovu symboliku a sebeprezentaci. A za nejvýznamnější doklad kabalistické inspirace uvádí právě Rudolfovu soukromou císařskou korunu z roku 1602. Autor čtenáři přehledně ozřejmuje nejen korunu samotnou – především její drahé kameny a jejich uspořádání a symboliku –, ale dotýká se i charakteru císařovy vlády a jeho myšlení.

Velice zajímavá a hluboká studie O hranici a „labyrintu“: Úvaha nad jedním epitafem vychází z pozoruhodného, ikonograficky výjimečného epitafu Zuzany Schedlichové z Jáchymova, zesnulé roku 1638. Od něj se odvíjí další myšlenky badatelky Anny Rollové. Z autorčina příspěvku je velmi zřetelné osobní zaujetí tématem, podložené mnohaletým výzkumem, a také její odvaha přesáhnout rámec dějin umění, hudby a filozofie a hledat paralely ve filmové tvorbě, konkrétně se snímkem mexického režiséra Guillerma del Toro Faunův labyrint.

V úvaze nad existencí a přínosem veřejných soutěží na poli architektury a s nimi související schopností pojmenovat – diskutovat – porozumět se Rostislav Švácha vydává do historie, zejména do období 1869–1948, ale dotýká se i palčivých otázek dneška. Ve svém příspěvku Soutěže mapuje okolnosti vyhlašování architektonických soutěží, historicko-politický kontext, uvádí významná jména naší architektury. Poměrně ostře se však vyhrazuje vůči dnešním médiím a nečitelným praktikám, zejména v souvislosti se soutěží na projekt Národní knihovny v Praze na Letné z let 2006–2007.

Sbírku vskutku pozoruhodných témat uzavírá stať historika umění Tomáše Wintera o problematice neexistence obrazu Obraz, který není. Autor reflektuje otázku, kterou v roce 2009 v souvislosti s dlouhodobou expozicí „Po sametu“ v Galerii hlavního města Prahy položila v katalogu Jitka Hlaváčková: „Co dělá historik umění, když stojí před obrazem, který tu není?“ Autor si vybral jeden z nejznámějších snímků Jana Svobody, Prostor pro růžový obraz z roku 1972, k němuž vztahuje tvorbu umělců, kteří se zabývali plochou, artikulací prostoru, napětím mezi stálostí a pomíjivostí. V tomto kontextu zmiňuje sochaře Stanislava Kolíbala a jeho instalaci Trojí podoba, Vladimíra Boudníka a jeho rámování specifických míst či Aléna Diviše.

Knížečka Od kabaly k Titaniku na první pohled zaujme svým názvem, jenž sám o sobě vzbuzuje zvědavost. Jednotlivé odborné studie pak mnohdy udivují, kterým směrem se autor ubíral, do jakého kontextu zasadil svůj předmět zájmu a které vědní obory propojil. Svým rozsahem, hloubkou zaujetí a šíří zkoumaného téma se tak eseje od sebe i výrazně liší. Kolektivní sborník je zároveň inspirací (nejen intelektuálům), kudy se mohou ubírat vědecké výpravy za poznáváním a poznáním. Celkově je publikace příjemným překvapením, přesahem vědecké práce – jde o její oživení, o popularizaci kunsthistorie.

© Hana Strejčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 101 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 3706x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce