Giordano, Paolo: Tělo

Giordano, Paolo
Tělo

recenze beletrie zahraniční

Nejnovější, dlouho očekávaný román italského spisovatele Paola Giordana přináší pochmurná a drásající témata, ovšem zpracovává je vynikajícím, poutavým způsobem.

Individuální mysl a kolektivní tělo
Paolo Giordano
: Tělo. Přel. Alice Flemrová, Euromedia – Odeon, Praha, 2013, 304 s. 

„Je pravda, co se říká o těch růžích?“
„A co se říká?“
„Že na jaře je údolí plný růží.“
„Já jsem tu nikdy žádný neviděl, plukovníku.“
Ballesio si povzdychne. „To jsem si mohl myslet. No jasně. Proč by měly kvíst růže na tak příšerným místě?“

Uvedený citát z nejnovějšího, dlouho očekávaného románu italského spisovatele Paola Giordana by mohl s trochou nadsázky shrnout základní rys autorovy poetiky – žádné růže, jen příšerná místa (a situace, pocity, vztahy…). Pochmurná a drásající témata, ovšem vynikajícím a poutavým způsobem zpracovaná.

Paolo Giordano vstoupil na literární scénu v roce 2008 svou prvotinou Osamělost prvočísel, která sugestivně zachycuje křehkou snahu o sblížení dvou duševně uvězněných bytostí, obtížně se orientujících v reálném světě. Román u čtenářské obce i kritiků vzbudil okamžitý a nebývalý ohlas a prorokoval spisovatele s nevšedním talentem. V loňském roce se Giordano po delší odmlce připomněl brilantním románem Tělo, jímž zcela jistě platnost prvotního proroctví potvrdil. Čeští čtenáři se jeho druhé knihy dočkali na podzim roku 2013, kdy ho v opět vynikajícím překladu Alice Flemrové vydalo nakladatelství Euromedia – Odeon.

Román Tělo nám z několika úhlů zprostředkovává příběh rozmanité skupiny vojáků – osamělého Torsua, naivního Ietriho, který si od mise slibuje především načerpání sexuálních zkušeností, naopak velmi protřelého Cedernu se sklonem šikanovat ostatní, praporčíka Reného s dosti problematickým a kontroverzním osobním životem, pasivního vojenského lékaře Egitta, jenž hledá v reálné poušti únik před soukromou pustinou vlastního života, a ještě dalších. Nikdo z nich však není postavou hlavní, vypravěčská perspektiva se neustále střídá v technice polyfonie, jednotlivé osudy se tak před čtenářem rozvíjejí nerovnoměrně, některé jsou jen načrtnuté prostřednictvím dopisů a e-mailů, jiným je věnován větší prostor a jen jediná dějová linie je podána ich-formou (příběh Alessandra Egitta). Tito vojáci, jejichž individualita musí v armádním prostředí ustoupit celku a společnému zájmu, se společně ocitnou na vojenské základně v Afghánistánu, kde čelí zprvu jen všednodenní armádní rutině, posléze ovšem fatální události, která poznamená jejich budoucnost a s níž se snaží vyrovnat každý po svém. Na první pohled se zdá, že se Giordano drží osvědčených tradičních románových žánrů – v případě Osamělosti prvočísel milostného románu a v případě Těla románu válečného. Vzápětí je ovšem zřejmé, že zde cosi nehraje, pravidla žánru nejsou zcela dodržena. Oběma jim totiž chybí onen základní aspekt, stěžejní téma – už v Osamělosti prvočísel se motiv lásky objevuje spíše zpovzdálí, jako nepolapitelná idea, a stejně tak je tomu u druhého románu.

Tělo příliš nepracuje s tradičními motivy válečného románu, jako jsou statečnost, akce, mužnost atd. Podobně jako u Buzzatiho Tatarské pouště zabírají většinu románového prostoru motivy vyčkávání, nudy. V popředí pak defiluje trapnost, stud, strach, škodolibost, šikana, zbabělost. Dokonce ani odvaha jednoho z mladých a nezkušených vojáků ve vypjaté situaci nenese patos hrdinství, ale spíše stísňující závan bláhové naivity a naprosté zbytečnosti. A i když děj po cestě nenápadných náznaků dospěje ke skutečnému a tragickému vojenskému konfliktu, ani tehdy nejde o přímý střet, bojovou akci muže proti muži, ale distanční, anonymní útok afghánských extremistů, jaký je typický pro „bezkontaktní“ realitu dnešního světa. Po většinu času se však válka jen vzdáleně připomíná jako vědomí možného nebezpečí, přízrak z prachu afghánské pouště. Všechny tyto aspekty přispívají k jakési iluzivnosti Giordanova románového světa, pocitu odtržení od skutečnosti.

Právě oscilace mezi tělem (tělesností) a jistým odhmotněním tvoří jeden z nejsilnějších nábojů celého textu. Giordano zobrazuje tělo jako tíhu, hmotu, jež je vláčena a nelze se od ní oprostit. Veškeré emoce jsou zprostředkovávány právě skrze tělesné projevy (strach, který paralyzuje pohyb, smutek, jejž lze ventilovat jen sexuálně, vztek, přetavující se ve znásilnění apod.). Tělo je neustále unifikováno (jak vizuálně – pomocí uniforem, tak zdůrazněním jeho projevů, které jsou u všech stejné a neustále přítomné – pot, pach, průjem, spánek, sex), stává se kolektivní záležitostí, jednotlivá těla jsou navzájem nerozlišitelná. To nejvíc demonstruje drastická scéna, v níž je několik vojáků roztrháno při výbuchu na kusy a ostatky jejich těl se smísí do jednoho indiferentního celku. Protipólem této tíživé hmoty je právě určité vědomí zcizení, pocit chiméričnosti, ireálna. Osobnostní individualita vojáků (každý prožívá svůj jedinečný osud, přichází na základnu z jiného prostředí a s diametrálně odlišnými životními zkušenostmi) ztrácí na vojenské základně svůj význam a stává se něčím mimo jejich reálný prostor, něčím, co momentálně absentuje, k čemu se upínají v představách a co zanechali doma. Někteří si tuto nekonzistenci plně uvědomují a začínají o své autentické existenci dokonce pochybovat, jako například plukovník Egitto („Všechno, co za posledních osmačtyřicet hodin udělal, se ukázalo jako chyba, chová se nedůsledně. Možná už úplně ztratil schopnost existovat“).

Celkovou atmosféru odtažitosti navíc dotváří nejen rozlehlost pouště jako tradičního toposu pustiny a fyzické i duševní vyprahlosti, ale především Giordanův až mrazivě věcný styl: autor takřka na stejné úrovni popisuje bez jediné známky patosu děj nemilosrdně spějící k dramatickému vyústění a zároveň zachycuje nejskrytější nuance niterných pochodů svých postav.

Ačkoli téma, prostředí, motivy i styl, které Giordano ve  svém textu volí, se jeví jako atributy ryze mužského psaní (coby protipól dnes častěji skloňovaného ženského psaní jako svébytného diskursu), román je dozajista určen širokému publiku, mužskému i ženskému, neboť motivy osamělosti, určení vlastního místa v životě a především pak vědomí existence spojené s vlastní tělesnou konečností jsou bezesporu všeobecně platné, nadčasové a nevyčerpatelné.

 

© Olga Čaplyginová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 119 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 2816x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce