Starý, Jiří: Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky

Starý, Jiří
Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky

recenze historie

Čas od času se v češtině objeví nové beletristické dílo staroseverské literatury, která se těší stálé oblibě úzkého, leč věrného okruhu čtenářů. Nakladatelství Herrmann & synové po sbírce hrdinských básní ze staroseverských ság Eddica minora nyní přichází s původní odbornou monografií Jiřího Starého věnovanou staroseverskému zákonodárství Zákonem nechť je budována zem. Zřejmě není třeba podotýkat, že se v kontextu české scény jedná doslova o zjevení.

Lže dobře, kdo lže se svědky
Jiří Starý
: Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky, Herrmann & synové, Praha, 2013, 216 s.

Čas od času se v češtině objeví nové beletristické dílo staroseverské literatury, která se těší stálé oblibě úzkého, leč věrného okruhu čtenářů. Těm i přes nulovou propagaci určitě neunikla Eddica minora, sbírka hrdinských básní ze staroseverských ság, vydaná na sklonku roku 2011 nakladatelstvím Herrmann & synové. Toto nakladatelství nyní ve stejné grafické úpravě přichází s původní odbornou monografií Jiřího Starého věnovanou staroseverskému zákonodárství Zákonem nechť je budována zem. Zřejmě není třeba podotýkat, že se v kontextu české scény jedná doslova o zjevení.

Monografie je rozdělena na tři hlavní části. Nejprve se autor věnuje tradici a charakteru staroseverských zákoníků obecně. Seznamuje čtenáře s dvěma hlavními typy těchto textů: historicky staršími krajovými, jejichž působnost byla omezena na určité území (např. Skánský zákoník platil v jihošvédském Skåne), a novějšími zemskými, jejichž autorem byl obvykle král a jejichž působnost se vztahovala na celé království (např. Zemský zákoník Magnúse Erikssona, určený pro celé tehdejší Švédské království). Existovaly sice i další typy zákoníků (např. městské, profesní, sakrální), ty se však omezovaly na úzkou skupinu obyvatel a nebývají na rozdíl od krajových zákoníků předmětem bádání.

V souladu s všeobecným trendem a množstvím primární i sekundární literatury se i Jiří Starý nejvíce zabývá krajovými zákoníky, jejichž vrchol se překrývá s dobou vikinskou (asi 800‒1060 n. l.). Zákoníky se ale tradovaly ústně, byly určeny k přednesu a poslechu a zapsány byly až ve 13. století. Není proto mnohdy jisté, jaké je jejich skutečné stáří, jak velký byl cizí (křesťanský) vliv při jejich vzniku a záznamu a do jaké míry navazují na panskandinávské (pangermánské) právní tradice. Skutečnost, že krajové zákoníky nebyly zapsány, bychom dnes patrně považovali za jejich podstatný nedostatek. Starý nicméně dokládá, že absence psaného zákona měla spíš pozitivní důsledky:

„Zákoník byl navíc svým pravidelným přednášením a schvalováním opakovaně legitimizován. Zákonodárnou moc měl ve Skandinávii doby vikinské sněm, tedy shromáždění všech svobodných mužů, kteří vyslechnutím zákoníku a schválením jeho přednesu opakovaně uznávali jeho autoritu. Platnost do zákoníku nově zařazených ustanovení (nýmæli) byla obvykle omezena na tři roky, a teprve když byly během této doby v rámci zákoníku předneseny, získaly status trvale platné právní normy“ (s. 63).

Jak ukazuje úryvek, publikace rozhodně není určena jen odborné veřejnosti. I zde však platí, že čím poučenější čtenář, tím větší přínos z četby bude mít. Přístupnosti textu napomáhá fakt, že se tu nepojednávají zdaleka jen zákony a právo samotné. Prostřednictvím staroseverských zákoníků je totiž možné proniknout hlouběji do myšlení starých Seveřanů a poznat jejich každodenní život a jeho proměny. Pomocí dalších pramenů právní i neprávní povahy (ságy, skaldské a eddické básnictví) zjišťujeme, jak byla staroseverská společnost organizovaná a jak toto uspořádání fungovalo.

Soudní proces pro staré Seveřany často představoval spíš fascinující podívanou než okamžik, kdy je zlo po zásluze potrestáno a dobro se domohlo spravedlnosti. Křesťanské chápání dobra a zla totiž bylo staroseverské společnosti zcela cizí. Břemeno soudního procesu nesl poškozený, a pokud si pro jednání nedokázal zajistit dostatečnou podporu čestných mužů, kteří se za něj zaručili přísahou, nikdo se nedivil, když prohrál. Odtud také pocházejí dobová přísloví: „Nikdo neodsoudí sebe sama“ (s. 101) a „Lže dobře, kdo lže se svědky“ (s. 111). Kromě žaloby se v případě příznivého rozsudku musel poškozený postarat také o vykonání trestu. I proto se tolik poškozených uchylovalo k pomstě či k mimosoudnímu vyrovnání a jen v desetině případů si obžalovaný vyslechl rozsudek soudu. Popisy fungování soudního procesu patří v publikaci k nejzajímavějším pasážím.

V poslední čtvrtině knihy se Starý podrobně věnuje proměnám staroseverského práva, k nimž došlo pod vlivem křesťanství ve 13. století. Zákonodárství se v této době centralizovalo, správa království se zefektivnila a pod vlivem křesťanství vznikl obraz krále coby ochránce práva a spravedlnosti. Role shromáždění svobodných mužů se formalizovala a význam sněmu rychle klesal. Nejvyšší instancí se staly tzv. královské soudy, při nichž král stál nad zákonem, který sám vytvořil. Zemské zákoníky byly oproti krajovým zákoníkům definitivním a náhlým aktem a zločin se změnil ve věc veřejnou. Namísto dosavadní pře mezi dvěma jedinci proti sobě teď stál zločinec a stát (zosobněný královskou mocí). Do zemských zákoníků pronikly oddíly církevního práva, které mění povahu zákoníků a mají za důsledek odlišné chápání základních právních pojmů.

Po odborné stránce není knize takřka co vytknout. Z laického hlediska lze jen těžko soudit, jaký by monografie měla mezinárodní přínos, kdyby byla napsána ve světovém jazyce, pro české prostředí se však bezesporu jedná o jedinečný příspěvek k bádání o staroseverské společnosti. Některé aspekty snad bylo možné více rozpracovat – v knize například sotva najdeme zmínku o severském bohovi Týovi, který bývá považován za boha práva, spravedlnosti či přísahy. Co se týká redakční úpravy, publikace bohužel do velké míry opakuje nedostatky a chyby Eddica minora, i když třeba překlepy bychom zde hledali jen stěží. Poznámkový aparát je nepřehledný, protože se poznámky na každé straně číslují znovu od jedničky. To je nepříjemné obzvlášť tam, kde poznámka přesahuje z jedné stránky na druhou (ba dokonce do nové kapitoly). Odkazy na prameny a literaturu někdy najdeme v poznámce pod čarou, jindy v závorce přímo v textu.

Zaměření monografie Zákonem nechť je budována zem je sice poněkud specifické a její problematika vyžaduje soustředění, zájemci o staroseverskou společnost a středověké právo však budou při četbě vrchovatě odměněni. Přesto doporučuji se nejprve seznámit se staroislandskými ságami, které vás na zákoníky připraví, a pokud vás neosloví, víte, že se do těchto vod nemáte pouštět.

© Jitka Jindřišková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.