Spitzer, Manfred: Digitální demence

Spitzer, Manfred
Digitální demence

recenze sociologie

Je jisté, že s digitálními médii budeme žít i v budoucnosti, jde jen o to jak. Nežli je démonizovat, zdá se v takové situaci přínosnější hledat způsoby, jak posilovat jejich pozitivní působení a oslabovat onen vliv negativní, i když je jistě také důležité si ho uvědomovat a upozorňovat na něj. A pokud vaše děti neshledávají třeba v digitálních hrách žádné velké zalíbení, asi není nutné je do nich nějak zvlášť nutit…

Manfred Spitzer: Digitální demence. Přel. František Ryčl, Host, Brno, 2014, 343 s.

Dramatický pokles schopnosti učení. Poruchy pozornosti a čtení, osamělost, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a celkový úpadek společnosti. To všechno jsou důsledky, které neurovědec Manfred Spitzer přičítá našemu používání digitálních médií a které dramaticky líčí ve své knize příznačně nazvané Digitální demence. Mezi digitální média řadí počítače, smartphony, herní konzole i televizi, ale kupodivu vynechává rozhlas, který nepochybně mezi digitální média rovněž patří.

Teoreticky ovšem připouští, že člověku mohou tato média i úspěšně sloužit a prospívat. Nezpochybňuje, že on sám svoje knihy píše na počítači, ani že člověk, který má jisté předporozumění, může na internetu získat množství cenných údajů: „Čím více toho vím, tím spíš na síti najdu i zbývající detaily, které dosud neznám“, a je dokonce ochoten konstatovat, že specializované internetové vyhledávání může být v jistých situacích „požehnáním“. Chlubí se i tím, že má vlastní vzdělávací pořad v televizi, u kterého „vlastní rukou podepíše“, že zrovna ten mozku diváků neuškodí, což ale podle něj vzácná výjimka.

Jinak ale jeho kniha představuje dlouhou tirádu jak z černé kroniky, seznam všech možných negativních účinků digitálních médií, na které si čtenář jen dokáže vzpomenout (a případně i dalších, na které by sám nepřišel). Spitzer uvádí množství výzkumů, které mají dokládat jeho velmi negativistické teze, ale interpretuje je selektivně. Takže například graf, který ukazuje, že sledování naučného filmu může být pro děti stejně přínosné jako kreslení (na rozdíl od sledování zábavného animovaného filmu), mu slouží jen k útokům na animované filmy, aniž by rozvinul onen „vzdělávací“ potenciál televize (ten připustil jen u pořadu, jehož byl sám původcem).

Uvádí idealistické plány těch, kteří se snaží zavádět „digitálno“ do školní výuky, ale praktické zkušenosti byly podle něj většinou smutné. Ještě relativně dobrým příkladem použití digitálních médií v praxi je podle něj příhoda, kdy studenti měli vypracovat referát o Gruzii, ale předložili v PowerPointu vypracovanou prezentaci o americké Georgii. Nejčastěji ale místo výuky studenti surfovali po pornografických stránkách, místo vzdělávacích her a procvičování příkladů z matematiky čas věnovali hraní střílecích her. Digitální média jsou přitom podle autora obecně dobře přijímána, ale z dost podivných důvodů: „Máme je rádi, protože celou hodinu nepotřebujeme myslet. Učitelé je milují, protože celou hodinu nemusí vyučovat, rodiče je milují, protože jsou důkazem, že jejich škola je technicky na výši.“ Někdy přitom autor zaujímá pozici jakéhosi osamělého bojovníka, který údajně stojí sám proti většině (a kritizuje například církve, že v této oblasti nedělají dost), což není zcela přesné tvrzení, protože minimálně o škodlivosti násilí v médiích se píše i debatuje celkem hojně.

Když jsem se snažil oslovit české odborníky, aby se k tématu knihy Digitální demence vyjádřili, jejich hlas – jak se dalo očekávat – nebyl jednotný. Uznávaný neurofyziolog František Vyskočil se obecně přiklání spíše na stranu německého autora: účastníci her se podle šetření zlepšili jen v konkrétních kognitivních úlohách spojených s hrami. Celkově se ale jejich uvažování, pracovní paměť, pozornost, epizodická paměť, vnímání rychlosti a uvědomování si problémů mimo prostředí her nezlepšily. Důsledky digitálních médií pro jazykové a vyjadřovací schopnosti žáků a dětí líčí velmi černě zkušený pedagog Jiří Kostečka. Podle něj se u současných českých maturantů zcela zřetelně snižují jejich vyjadřovací schopnosti i slovní zásoba, takže až třetina studentů tohoto věku už nerozumí slovům jako „pověra“, „bezbřehý“ nebo „mamon“. Kostečka doplňuje: „Pozoruji dramatickou změnu, která naprosto jasně časově koinciduje se vpádem videa – už to dokázalo odvést řadu mladých od četby. Samozřejmě naprostou ,katastrofou‘ v tomto smyslu byla invaze počítačů a mobilů. I DVD pak udržovala mladé díky lepší kvalitě a nabídce u obrazovek. Přidejte možnost daleko víc cestovat a zjistíte, že by naopak byl zázrak, kdyby se četlo stejně. Suma sumárum: generace 10–18 let čtou podle mého odhadu cca od r. 1995 pětkrát méně, než jsme četli my, navzdory tomu, co říkají výzkumy Jiřího Trávníčka. Digitální čtečky nic nemění, jen naopak umožní stahovat si nekvalitní četbu.“

Naopak optimističtěji se vyjadřuje ředitel společnosti Scio Ondřej Šteffl, který u nás už jistý čas prosazuje myšlenku, že bychom se měli zaměřovat na ty druhy moderních počítačových her, které skutečně u studentů podporují „komunikaci, řešení problémů, zvládání konfliktů a krizové situace“. Uvádí i příklady výzkumů, které prokazují, že kupříkladu hra World of Warcraft zcela prakticky vychovává schopné manažery, jiné rozvíjejí strategické myšlení, logiku, schopnost řešení problémů či postřeh, a to i mimo úzkou oblast her. Jiří Vojáček z téže organizace zase dodává, že jsou to hry s historií jako hlavní náplní, nebo alespoň historickým pozadím ústřední dějové linie, které jsou hodnoceny jako „nejvíce potenciálně vzdělávací“. Takže čtenáři: výzkumů i dat je mnoho, vyber si?

Ale zpět ke Spitzerovi. V mnoha věcech nezbývá, než s ním souhlasit: mozek v jistém smyslu funguje jako sval, který je nutné posilovat a trénovat, a pro každého lidského jedince je blahodárná společnost jiných lidí na čerstvém vzduchu, nejlépe ve volné přírodě. Je ale škoda, že to vše klade do tak ostrého protikladu ke všemu digitálnímu. Vždyť rozšiřovat slovní zásobu si můžu i poslechem Jiráskových Starých českých bájí a pověstí na CD – skepticky se však můžeme zeptat: kolik lidí, či dokonce dětí to skutečně dělá? A produktivně posilovat mozek můžu kromě desítky dalších způsobů i na počítači, snad alespoň takové hraní šachů může trénovat i schopnosti přenositelné „jinam“ (dokonce na úrovni, kterou si sám zvolím a kterou můžu postupně zvyšovat) – ale opět, jak často využívané jsou hry intelektuálně opravdu náročné? Ale co se týká tématu školní výuky, třeba v mém případě byla v několika málo předmětech na tak žalostné úrovni, že by pro nás bylo bývalo mnohonásobně přínosnější, kdybychom raději mohli sledovat nějaký dokument z produkce BBC… K naplánování pobytu v přírodě mi může internet velmi pomoci, nebo si přes něj aspoň můžu objednat knižního průvodce, i když někteří se pak od internetu už neodtrhnou a nevyrazí vůbec nikam.

Abych parafrázoval název jisté knihy o Romech, je jisté, že s digitálními médii budeme žít i v budoucnosti, jde jen o to jak. Nežli je démonizovat, zdá se v takové situaci přínosnější hledat způsoby, jak posilovat jejich pozitivní působení a oslabovat onen vliv negativní, i když je jistě také důležité si ho uvědomovat a upozorňovat na něj. A pokud vaše děti neshledávají třeba v digitálních hrách žádné velké zalíbení, asi není nutné je do nich nějak zvlášť nutit…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 185 čtenářů.

Diskuse

Vložil: kolemjdoucí, 04.08.2015 17:20
Spitzer, Manfred: Digitální demence
SCIO je především s.r.o. jehož aktivity (zprivatizovat je eufemismus) mají definovaný cíl: státní (společný) sektor. K tomuto cíli postupuje ve vazbě na komerční subjekty.
Vložil: Honza, 20.04.2015 11:36
Spitzer, Manfred: Digitální demence
Kniha manipuluje s člověhem a jsou v ní polopravdy (lži) autor techniku člověku představí jako by technika byla velká pohroma :-)) že kniha manipuluje většině lidí moc nedojde autor nemá znalosti neví co je podprahová rklama a další ... vmanipuluje do záporného postoje k technice a to i méně či vůbec... pravdivými informacemi člověk s trochou mozku to pochopí... je v ní i mnoho zajímavého a naučného...
Vložil: Tomáš Matras, 20.07.2014 00:53
Spitzer, Manfred: Digitální demence
Honzo, každopádně děkuji za zviditelnění této knihy a za zmínění Václava Cílka, ke kterému bych dodal třeba i Františka Koukolíka: o tomto tématu by se měla rozvinout co nejširší diskuze. Ne o tom, jestli tento fenomén vůbec existuje, ale, jak správně říkáš, jak hledat pozitivní způsoby využití plošné... a nekritické technologizace lidstva.
Vložil: jan lukavec, 16.07.2014 09:53
Spitzer, Manfred: Digitální demence
Spitzerovy názory u nás podpořil třeba Václav Cílek, a hodnověrnost výzkumů, které cituje, prof. František Vyskočil, což jistě nejsou křesťanští aktivisté (i když Vyskočil nijak neskrývá svoji náboženskou víru). Problém je v tom, že Spitzer cituje jen ty výzkumy, které se mu hodí...
Vložil: Petr Šnajdr, 14.07.2014 21:17
Spitzer, Manfred: Digitální demence
Janku, ten článek na PC Tuning vykazuje všechny rysy křižáka na na svém tažení. Když pojmu jeho formu, které hraničí se slušností, tak obsahuje faktické chyby, zkreslení atd. Pokud Spitzer je v něčem příliš ostrý, tak tohle je dokonalý úlet opačným směrem.
Vložil: Janek, 13.07.2014 22:44
Spitzer, Manfred: Digitální demence
Prof. Dr. Dr. Manfred Spitzer je křesťanský aktivista, který má k vědě hodně daleko. Prostě umělá bublina viz http://pctuning.tyden.cz/multimedia/hry-a-zabava/30384-digitalni-demence-a-antidigitalni-dzihad-manfreda-spitzera
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 8096x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce