Tokarczuk, Olga: Okamžik medvěda

Tokarczuk, Olga
Okamžik medvěda

recenze beletrie zahraniční

Uznávaná polská spisovatelka Olga Tokarczuková si vedle tvorby fikčních světů v básních, povídkách, románech a scénářích, které často stojí na pomezí eseje, brousí pomyslné pero i v kritických článcích a fejetonech jako trefná glosátorka současné společnosti. Jedním z jejich námětů je přitom právě fikce. O neexistenci jedné pravdy, jedné skutečnosti pojednává mimo jiné její nejnovější kniha posbíraných příležitostných textů Okamžik medvěda.

Olga Tokarczuková: Okamžik medvěda. Přel. Petr Vidlák, Host, Brno, 2014, 193 s.

Uznávaná dvaapadesátiletá polská spisovatelka Olga Tokarczuková si vedle tvorby fikčních světů v básních, povídkách, románech a scénářích, které často stojí na pomezí eseje, brousí pomyslné pero i v kritických článcích a fejetonech jako trefná glosátorka současné společnosti. Jedním z jejich námětů je přitom právě fikce. O neexistenci jedné pravdy, jedné skutečnosti pojednává mimo jiné její nejnovější kniha posbíraných příležitostných textů Okamžik medvěda, kterou po dvou letech od vydání originálu přineslo v českém překladu, jako většinu jejích knih, brněnské nakladatelství Host.

Tokarczuková se nebojí psát nepokrytě angažovaně a s filozofickým podtónem, přesto srozumitelně a plynule s dávkou logické argumentace. Výsledkem jsou chytré a silné výpovědi v duchu sociálního konstruktivismu, které nesmlouvavě, ale bez ataku křičí: Začni přemýšlet, zkus se vymanit z vlastních myšlenkových dogmat, nepřejímej svět jako dané tvrzení. Feministicky poučena tak v Okamžiku medvěda představuje např. knihu Judith Butlerové Gender trouble o performanci pohlaví, aby s její pomocí zpochybnila jedno ze samozřejmých paradigmat, tedy to, že lidé jsou vždy buď ženy, nebo muži. V otázce utrpení zvířat, která protíná i její zelený román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, se snaží dobrat základů problému a poukázat na roli rozumu v něm. Přiklání se k buddhismu a jeho požadavku uplatnění vhledu a empatie.

V boji s předsudky sestavila deset setrvačných tezí našeho světa týkající se pohybu, rozmnožování nebo získávání energie a staví proti nim antiteze v hravém textu s názvem Heterotopie. Jako psycholožka předpokládá, že návyky našeho myšlení jsou součástí spíše naší psychiky než fyziky. Píše: „Když lidé věřili, že svět je plochý, byl plochý: necestovali k moři, nepřekračovali hranice. (…) Náš rozum za každou cenu fandí tomu, čemu věříme. Právě proto je tak těžké změnit svět.“ Její výroky rozeseté v knize mají charakter bonmotů, které si má čtenář tendenci zapsat do poznámek a vracet se k nim.

Zejména filozofičtější první oddíl knihy s názvem Heterotopie zřejmě může některé tradicionalistické jedince naštvat. Tokarczuková přitom jen usiluje ukázat jiný úhel myšlení, legalizovat si tyto ideje ve vlastní představivosti. V duchu kulturních studií se obrací také k popkultuře, která dokáže poskytnout přesné analýzy společnosti. V kontextu knihy nepřekvapí, že se věnuje filmu Matrix a představě druhé reality.

Odlehčenější jsou poetické zápisky z cest Cestovní soubory. Odráží se v nich celý svět, který je možno schematizovat na Západ a Východ. Autorka vypráví třeba o Holandsku, kde nikdo nezná strach, a proto tam panuje tak obdivuhodná atmosféra. Vesměs jsou to krátké črty, rozvedené poznámky a zážitky, které charakterizují danou zemi v kontrastu s jinými, zejména s Polskem. Nebo s Asií, třeba v popisu dopravní situace v Holandsku a v nespecifikovaném asijském městě. Leckdy jsou hořce úsměvné.

Třetí část Pstruh na mandlích přibližuje autorku ve velmi osobní rovině. I tím, že je o Polsku. Vztahuje se k místům žití, polskému jazyku i události, jako byl pád vládního letadla, a rozkrývá polský nacionalismus spjatý s katolictvím. Tokarczuková citlivě píše o žití ve vynucené sounáležitosti, které se necítí být, stejně jako mnozí jiní, součástí. Zároveň vypovídá o své lásce ke čtení. Podobně jako Jiří Trávníček zavdal důvod k poodemčení knižních komnat některých osobností literárního světa v knize Čtenářské životopisy, tak se i ona bez pobídky otevírá. Představuje svou noční můru, že neumí číst a pokládá zneklidňující otázku: Kdo jsem? V záznamech tohoto posledního oddílu se dotýká síly literatury, která vytváří skutečnost a stojí „mezi mnoha individuálními pravdami“. Nachází se v ní i text, který dal název celé knize – o dětském setkání s medvědem ve frontě u trafiky, nevěřícnosti rodičů a šokujícím setkání s faktem, že rodiče mohou mít své „vlastní opravdu“.

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 130 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 2680x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce