Lehane, Dennis: Dotek temnoty

Lehane, Dennis
Dotek temnoty

recenze krimi

Druhý román dnes již slavného amerického spisovatele Dennise Lehaneho zprvu nabízí velmi současnou (a velmi dobrou) verzi detektivní drsné školy, postupně se však překlopí do pátrání po psychopatickém sériovém vrahovi. Přes veškeré klady, které tento skvěle napsaný román má, však tento obrat není příliš šťastný.

Místo drsné školy psychopat
Dennis Lehane: Dotek temnoty. Přel. Petra Andělová, Epocha, Praha, 2014, 418 s.

Ačkoliv mnozí tvrdí, že subžánr detektivní drsné školy má už nejlepší léta dávno za sebou, stále patří k nejoblíbenějším a pravidelně přitahuje muže všech věkových a profesních kategorií, kteří by jinak o beletrii nezavadili. Detektivka drsné školy za nějakých osmdesát let své existence prošla mnoha inovacemi, přenášením do všech možných médií v čele s filmem a komiksem, vtahováním do krásné literatury a samozřejmě procesy rozmělňování a degradování, když ji psalo čím dál víc autorů. Ale stále platí, že jde o jeden z mála oddechových literárních žánrů, který ve svých nejsilnějších chvílích dokáže podat vrstevnatý a věrohodný obraz (současného) světa, a může se tak přiblížit vážné literatuře.

Romány detektivní drsné školy, jsou-li dobře napsány, skýtají potěšení ne z dočtení knihy a efektního odhalení pachatele, ale z čtení každé kapitoly. Mohou zevnitř zprostředkovat obraz světa, jehož odlesky známe z kusých zpráv v médiích, světa, kterému nechce být v realitě nikdo příliš blízko, i když zároveň tuší, že možná existuje někde nedaleko. Světa, v němž policisté mají blíže k mafiánským strukturám než k běžným občanům (což nutně neznamená, že jsou jimi uplaceni), o němž jen ztuha referují média, protože se většinou musejí spolehnout na strohé oficiální informace od policie či soudu a vyvarovat se možného obvinění konkrétních osob. Světa, který je stále dostatečně tajemný a bohatý na dramatické události, aby vzbuzoval čtenářský zájem.

Charakteristickým prvkem románů drsné školy bývá ostřílený samotářský detektiv se smyslem pro suchý humor, s náklonností k alkoholu a k ženám, u nichž bývá ovšem úspěšný vždy jen do konce románu. Tato vděčná postava bývá považována za hlavní odkaz Raymonda Chandlera. Jenže síla Chandlerových románů (či přinejmenším většiny z nich) tkví mimo jiné v pevném ukotvení v realitě: autor při psaní svých příběhů vycházel často z konkrétních kriminálních případů, kterých bylo ve třicátých a čtyřicátých letech v bouřlivě se rozvíjejícím Los Angeles požehnaně (mnoho zápletek se točí kolem spekulací s pozemky, jejichž cena tou dobou dramaticky stoupala a rychlý zisk kriminálníky přirozeně lákal).

Současná hvězda americké drsné školy Dennis Lehane na Chandlera navazuje právě v tomto: tedy v detailní znalosti prostředí a reálných problémů, s nimiž se současnost potýká. Konkrétně jde o jeho domovský Boston, respektive tamní čtvrti s potomky irských přistěhovalců, čtvrti, které se v průběhu let příliš nemění, kde také žijí stále stejné rodiny. Jsou to čtvrti, kde nebydlí boháči, spíše ti chudší a střední třída, mnozí propadají alkoholu a drogám, funguje tu nevelká, skoro domácká mafiánská struktura a všichni se tu tak nějak znají. Hrdinové Lehaneho románů si s sebou nesou nános minulosti nejen své, ale také svých rodičů či jiných příbuzných, případně rodinných přátel; svět, v němž se příběhy odehrávají, má dlouhou paměť. A to téměř bez výjimky: čtenář se v Doteku temnoty dříve nebo později seznámí s více či méně skrývaným předivem minulých i současných vztahů obětí, vrahů i obou detektivů, Patricka Kenzieho a Angely Gennarové; netřeba dodávat, že jsou spíše politováníhodné.

Oba soukromí detektivové umějí ve světě přátelských i nebezpečných gangsterů, policistů, politiků a byznysmenů obratně kličkovat, aby došli k cíli. Tím může být zadání klienta, vyšetření zločinu, který s tímto zadáním někdy vůbec nesouvisí, anebo třeba jen uspokojení svého svědomí, které v obou dost často usilovně hryže; samozřejmě nejlépe, když se to všechno sejde. V Doteku temnoty se to bohužel v závěru sejde dosti krkolomně a detektivka drsné školy s gangstery, kteří vraždí převážně kvůli penězům, případně kvůli posílení vlivu či moci, je kontaminována pátráním po psychopatickém sériovém vrahovi. Jako by Lehane při psaní svého druhého románu v polovině devadesátých let (Dotek temnoty v USA vyšel v roce 1996) podlehl tehdejší módě thrillerů, které se točily právě kolem mimořádně inteligentních úchylných vrahů.

Je to škoda, protože než se dostane k rozuzlení, nad každou stránkou knihy čtenář zažívá čiré nadšení z toho, že drsnou školu lze psát i v době, kdy americký zločin už není doménou staromódních gangsterů v sakách a kloboucích, ale spíše nevyzpytatelných černošských či hispánských puberťáků. Lehane má výhodu v irském prostředí, kde bude k tajném zločinnému spolčování asi vždycky docházet, ale v Doteku temnoty jej využívá pohříchu málo. Vlastně to není vyloženě špatná kniha, má spád, napětí, výborně napsané dialogy, postavy i akční scény, ale přesto v závěru zklamává, jakkoliv Lehane chce na čtenáře vybafnout co nejdramatičtěji. Možná právě v tom je její úskalí: čím hrozivější bývá strašák na papíře, tím méně se ho bojíme, protože není zdaleka tak uvěřitelný jako padouch, který nevraždí proto, že z toho má úchylné potěšení, ale z důvodů méně vyspekulovaných, přízemnějších a obvyklejších. Lehane má pár takových zabijáků i v Doteku temnoty, ale hlavní roli si zahrají až v jeho pozdějších dílech.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 97 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1601x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce