Murgia, Michela: Accabadora (2)

Murgia, Michela
Accabadora (2)

recenze beletrie zahraniční

Sardinie v polovině minulého století, místo, v němž jsou hluboce zakořeněné a generacemi udržované tradice stále živé – do takového prostředí nás zavádí Michela Murgiová v románu Accabadora, díle ověnčeném několika italskými literárními cenami, zejména významným Premio Campiello. Strhující příběh upoutá zejména tím, s jakou bezprostředností autorka zachycuje myšlenky a osobní dramata protagonistů: čtenář jako by měl postavy na dosah.

Michela Murgiová: Accabadora. Přel. Marina Feltlová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2014, 160 s.

Sardinie padesátých let minulého století, místo, v němž jsou hluboce zakořeněné a generacemi udržované tradice stále živé – do takového prostředí nás zavádí Michela Murgiová v románu Accabadora, díle ověnčeném několika italskými literárními cenami, zejména významným Premio Campiello. Strhující příběh čtenáře upoutá zejména tím, s jakou bezprostředností autorka zachycuje myšlenky a osobní dramata protagonistů: čtenář chvílemi nabývá pocitu, jako by měl postavy na dosah.

Hlavní hrdinkou je dívka Maria, kterou její matka ochotně (a zejména za úplatu) svěří do péče starší ženy Bonarie, jež sama nikdy žádné dítě neměla. Maria, „dítě duše“, jak se takovým dětem říkalo, tak žije v domácnosti této „druhé matky“, místní accabadory, „té, která ukončuje“, ukončuje život člověka, který došel až na samotný konec, ale smrt si ho odmítá vzít přirozenou cestou. Právě v takovou chvíli rodina těžce nemocného přivolává ve stínu noci accabadoru, aby milosrdným způsobem ukončila trápení nemocného i rodiny, která o něj pečuje.

Malá Maria spokojeně vyrůstá pod přísným, ale zároveň laskavým a moudrým dohledem Bonarie, prožívá bezstarostný čas dětských her, dostává se jí všeho, čeho by se u své vlastní matky nedočkala, a stává se dospělou a chytrou ženou. Až tehdy ale zjistí, jaké je skutečné poslání její náhradní matky Bonarie, i to, že zřejmě jen ona sama z celé vesnice o tom neměla ani zdání. Hluboké rozčarování a zklamání ji nutí opustit Sardinii a stát se vychovatelkou v jedné turínské rodině. Chátrající zdraví staré Bonarie ji však přiměje k návratu do rodné vesnice a během dlouhé péče o nemocnou, jejíž zdravotní stav se pouze zhoršuje, začíná Maria chápat smysl accabadořina konání.

Accabadora není vymyšlená postava. Tyto ženy, vykonávající svůj úkol zahalené v černém a pod rouškou noci, na Sardinii skutečně existovaly. Poslední známý případ, kdy byla accabadora přivolána k těžce nemocnému, je právě z padesátých let minulého století, tedy z doby, kdy se odehrává i román Murgiové.

Kniha je napsána se skvělou znalostí prostředí, autorka sama se Sardinie pochází a tamní tradice velmi dobře zná. I v tom bezesporu spočívá síla, s jakou dokáže příběh na čtenáře zapůsobit. Nejenže Murgiová mistrně a s velkou mírou přesvědčivosti zachytila dramatickou životní zkušenost hrdinky Marie, ale podařilo se jí do románu nenápadně, a přitom působivě zakomponovat  mnoho reálií o životě na sardském venkově, o tamních zvyklostech, pověrách či typických pokrmech. Právě to je jedním z důležitých aspektů této knihy.

Silným tématem linoucím se celým příběhem je propojenost světa živých se světem mrtvých, motiv zrození a smrti. Je ukotveno nejenom v samotné postavě accabadory, ale třeba i v pečlivém, rozhodně však ne zdlouhavém či nudném zachycení tradičních zvyků a rituálů, které bylo třeba vykonat u lůžka zemřelého. Úzce s tím souvisí i jakoby na okraj zachycené prolínání se křesťanské víry, která je s accabadořinou rolí neslučitelná, s pohanskou tradicí, nutně přítomnou na venkově, kde se koloběh lidského života odpradávna odehrává v těsném sepětí s přírodou a jejími živly.

Dalším významným momentem knihy jsou dialogy. Jejich síla spočívá ve věcnosti a průzračné přesnosti, nenajdeme v nich ani slovo navíc, skvěle odrážejí mentalitu venkovanů uvyklých tvrdé práci, při níž nezbývá prostor na zbytečné tlachání. Murgiová často zachycuje drama odehrávající se mezi dvěma postavami právě prostřednictvím rozhovoru, který se mezi nimi odehrává nejenom nahlas, ale někdy i tiše, pouhou řečí očí, jak je tomu v případě mrtvicí ochromené Bonarie a o ni pečující Marie.

Autorka ve svém románu dokázala velmi čtivě přiblížit dobu, kdy člověk dal mnohem víc na vlastní intuici, na moudrost přenášenou v rodinách z generace na generaci, čerpající z úzkého propojení lidského života s přírodou. Možná i proto je román příjemným únikem z dnešního světa do doby, v níž měly lidská zkušenost a upřímný lidský kontakt mnohem větší váhu.

© Věra Křížová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 142 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.