García Márquez, Gabriel

García Márquez, Gabriel

kritika překladu překlad

Na českém převodu próz Gabriela Garcíi Márqueze se do začátku devadesátých let minulého století podílelo celkem sedm překladatelů. Tato překladatelská početnost však Márquezovým textům v češtině nijak neuškodila.

Mistr přesného slova v českých překladech
Ohlédnutí za záludnostmi textů Gabriela Garcíi Márqueze 

Na českém převodu próz Gabriela Garcíi Márqueze se do začátku devadesátých let minulého století podílelo – včetně povídek publikovaných v revue Světová literatura, jimiž se pozdější nobelista k českým čtenářům nejprve dostával – celkem sedm překladatelů. Stalo se tak, myslím, spíše dílem náhody než z nakladatelského záměru, ale i tak to byla situace neobvyklá: jednoho autora, navíc žijícího a nakladatelsky průběžně sledovaného, zpravidla překládá jeden překladatel, nanejvýš dva. Nutno podotknout, že tato překladatelská početnost Márquezovým textům v češtině nejen nijak neuškodila, ale ani je nikterak nezkreslila tím, že by překladatel na úkor autora prosazoval svou osobnost: vždyť mezi těmi, kteří „jednoho Márqueze“ překládali, byli i překladatelé tak zralí a zkušení jako Josef Forbelský (Podzim patriarchy) nebo Eduard Hodoušek (Kronika ohlášené smrti). Přesto pro mě zcela zásadním márquezovským převodem zůstává román Sto roků samoty, vrcholný překladatelský výkon Vladimíra Medka, možná jeden z nejlepších překladů v české literatuře. Je to překlad plný tvořivé a nebojácné energie, přitom zcela respektující autora a jeho styl, překlad přesný.

Vladimír Medek dokázal v češtině najít ten pravý klíč k převodu velmi nesnadné márquezovské věty a především pochopit a v češtině znovu stvořit podstatný prvek autorova stylu, jímž je rytmus věty i celkový vnitřní rytmus dynamického, nezadržitelně se valícího vyprávění. Pokusím se ukázat, jak z mrtvé materie doslovného převodu stvořil v češtině tok obrazů, který fascinuje stejně jako původní text ve španělštině.

Doslovný překlad jednoho takového úseku by mohl vypadat asi takto: Potom víc než deset dní znovu nespatřili slunce. Půda se stala měkkou a vlhkou jako sopečný popel a vegetace byla stále lstivější a křik papoušků a vřeštění opic se stávaly stále vzdálenějšími, a svět se stal navždy smutným. Muži z výpravy se cítili stísněni svými nejstaršími vzpomínkami v tomto ráji vlhkosti a ticha, dřívějším než prvotní hřích, kde se vysoké boty bořily do studní kouřících olejů a mačety rozsekávaly krvavé lilie a zlaté mloky. Celý týden téměř bez mluvení postupovali jakýmsi vesmírem tíživosti, sotva ozařováni mírným odrazem světla světélkujícího hmyzu a s plícemi obtíženými dusivým pachem krve.

Vladimír Medek překládá (Sto roků samoty, Odeon 1980, s. 16): Více než deset dní pak nespatřili slunce; půda byla měkká a vlhká jako sopečný popel, les byl čím dál záludnější, vřeštění opic a ptačí křik se ozývaly ze stále větší dálky a svět navždycky zesmutněl. Obklopoval je vlhký mlčenlivý ráj z časů před prvotním hříchem, vysoké boty se jim bořily do tůněk s dýmajícím olejem, mačetami roztínali krvavé lilie a zlaté mloky, a tísnily je ty nejstarší vzpomínky. Po celý týden se téměř beze slova jako náměsíční prodírali tím truchlivým světem; na cestu jim blikotala jen nepatrná záře světélkujících mušek a v plicích je tížil dusný pach krve.

Co překladatel udělal? Tak jako García Márquez ve svém stylu maximálně využívá nominálního charakteru španělštiny (významy jsou neseny především podstatnými jmény), Vladimír Medek využil slovesné povahy češtiny (významy nese sloveso v aktivním tvaru); trpné tvary převedl do činných a zdůraznil tak – ve shodě s autorem – akčnost vyprávění; podle potřeb češtiny přestavěl jednotlivé části větných celků; pochopil, že souřadná spojka a je v márquezovské větě činitelem rytmu, a touto rytmizující funkcí pověřil v českém převodu čárku nebo středník. Vznikl tak překlad, který v jiném jazykovém systému poskytuje čtenáři stejnou rozkoš, úžas a estetický zážitek jako v jazykovém systému originálu.

Ačkoliv si Márquezův styl vždycky podržuje své příznačné znaky (přesnost a nezvyklost pojmenování, srážky představ, hyperbola, četné superlativy, rytmická kvalita atd.), není v jeho prózách stejný. (Možná i proto nevadilo, že je do češtiny převádělo více překladatelů.) García Márquez byl tvůrcem i v rovině samotného jazyka. Vědomě pracoval s jeho možnostmi. Například román Podzim patriarchy, který podle svých slov psal jako poezii, budoval v předlouhých větách, které využívají schopnost španělštiny stavět vedle sebe řady podstatných jmen, jakýchsi jiskřících asociačních trsů, které se obejdou bez přirovnání i bez slovesa. V češtině, která je jiným, v tomto směru téměř protikladným jazykovým systémem, se při nejlepší překladatelské obratnosti nedá docílit stejně přehledného toku slov, tedy podoby, v jaké se přes veškerou svou složitost jeví tento text čtenáři originálu.

Před jinou, ale stejně nepřekonatelnou systémovou potíž staví českého překladatele novela Kronika ohlášené smrti. Tato téměř reportáž o chystané vraždě kvůli „cti“, o jejíž přípravě všichni vědí, ale nikdo jí nezabrání, je celá vyprávěna v minulém čase, tedy jako zpráva o dokonaném činu. Přesněji řečeno, je vyprávěna v minulých časech. Využívá totiž všech gramaticky zřetelně vyjádřených časových pásem minulosti včetně různých stupňů budoucnosti, která v minulosti teprve nastane, jimiž jazykový systém španělštiny disponuje. Čtenář se tak pohybuje v odstupňovaných minulostech, z nichž některé teprve osudově nastanou, a přitom ví, že už jsou dokonaným faktem; tuto fatálnost, kterou autor mistrně vystavěl z možností svého jazyka, nelze v češtině plně zrekonstruovat.

Snad jednou nějaká diplomová či disertační práce obrátí pozornost k českým překladům Garcíi Márqueze. Mistrný vypravěč, kterému tak záleželo na přesném pojmenování, by ji zasluhoval.

 

© Blanka Stárková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.