Novák, Vladimír (ed.): Divadelní tvorba ve specifických skupinách

Novák, Vladimír (ed.)
Divadelní tvorba ve specifických skupinách

recenze kultura

Kolektivní publikace Divadelní tvorba ve specifických skupinách přibližuje dlouholeté zkušenosti profesionálních divadelníků, kteří se zaměřují na problematiku lidí s postižením, ať mentálním, fyzickým či s kombinovanými vadami, v kontextu divadelní tvorby s přesahem k výtvarnému umění, divadelní antropologii, muzikoterapii a terapii pohybem.

Vladimír Novák (ed.): Divadelní tvorba ve specifických skupinách. Autoři textů: Vladimír Mikeš, Miloslav Klíma, Vladimír Novák, Kateřina Šplíchalová, Zoja Mikotová, Veronika Broulíková, Kateřina Jebavá, Hana Galetková. NAMU – nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha, 2014, 232 s.

Kolektivní publikace Divadelní tvorba ve specifických skupinách přibližuje dlouholeté zkušenosti profesionálních divadelníků, kteří se zaměřují na problematiku lidí s postižením, ať mentálním, fyzickým či s kombinovanými vadami, v kontextu divadelní tvorby s přesahem k výtvarnému umění, divadelní antropologii, muzikoterapii a terapii pohybem. Kniha zároveň věcně sumarizuje aktuální témata disertačních prací, obhájených či vznikajících, avšak vycházejících ze společného jmenovatele. Jde o zkušenosti z Prahy a okolí, Brna a Ostravy a z každého textu navíc vyvěrá silné osobní zaujetí.

Je velmi potěšující, že v zemi, kde se velice pomalu proměňuje společenské vnímání „jinakosti“, vychází díky knize najevo, že se o integraci fyzicky či mentálně znevýhodněných spoluobčanů pomocí jiných – nových, z divadelních přístupů odvozených metod, technik a cvičení dlouhodobě, hluboce a seriózně zajímají zapálení a motivovaní, erudovaní lidé, jimž současný stav ústavní péče či jejich výchovy a vzdělávání není lhostejný. Jak například píše Vladimír Novák: „Díky této práci jsem si uvědomil, že by se člověk neměl vzdávat sebemenší naděje, svých snů a vizí. Jinak ztratí sílu bojovat, sílu k tomu něco změnit.“ Nebo jak uzavírá svůj text Kateřina Šplíchalová: „Herec s mentální retardací divadlem roste, roste i jeho identita a autonomie. Rozvíjí se i jeho schopnost percepce. Díky nově nabyté divadelní zkušenosti si vytváří novou strukturu vztahů, učí se pracovat s časem, rytmem a dokonce i s pocity.“

Odborná studie je rozdělena na dvě základní části. První přibližuje dlouhodobou práci a výzkum Vladimíra Nováka a Kateřiny Šplíchalové z pražské DAMU, kteří se společně již třináct let věnují lidem s mentální retardací. Druhá část v příspěvcích Zoji Mikotové a Veroniky Broulíkové představuje Ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící na DIFA JAMU v Brně. Texty Kateřiny Jebavé a Hany Volkmerové Galetkové pak téma doplňují o poznatky z vlastních výzkumů z oblasti rané péče, výchovy a vzdělávaní jedinců a skupin se specifickými potřebami. Každý z příspěvků je doplněn seznamem použité literatury a obě části jsou bohatě ilustrovány obrazovým materiálem, tj. výtvarnými pracemi či fotografiemi z jednotlivých představení, lekcí a setkání.

Iniciátorem, tvůrcem a garantem projektu Divadelní tvorba ve specifické skupině (dříve Divadlo jako socializační možnost) je Vladimír Novák, umělec na volné noze a spoluzakladatel Divadla Vzhůru nohama, odborný asistent a vědecký pracovník na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Hned zkraje svého příspěvku, nazvaném Objevování vnitřní krajiny, čtenáře seznamuje s osobní motivací, která ho vedla k realizaci projektu v kladenské Zahradě. „Právě u své sestry jsem si už od mala často všímal specifických znaků chování a projevů. Jelikož je dokázáno, že jsou tito jedinci schopni se za určitých podmínek lépe rozvíjet, naučit se daleko více, než umí a než si myslíme, pokusili jsme se skrze divadelní a výtvarnou tvorbu tento jejich skrytý potenciál odkrývat a rozvíjet.“ Novák popisuje svou práci s lidmi s mentální retardací v historickém i společenském kontextu, reflektuje vlastní dosavadní postřehy, zkušenosti a poznatky. V přehledně řazeném sledu myšlenek, roztříděných do kratších kapitolek, nastiňuje na konkrétních příkladech i nesnáze při realizacích divadelních projektů, ať již ve skupině herců s postižením, či ve skupině smíšené. Vladimír Novák v tomto ohledu také podporuje studenty a absolventy DAMU, kteří mají zájem podílet se na divadelně-integračních projektech, jež mají za cíl povýšit život lidí ze specifických skupin na smysluplnější, bohatší a hodnotnější úroveň.

V kapitole Divadlo jako estetická komunikace dramaturgyně a spoluzakladatelka Divadla Vzhůru nohama Kateřina Šplíchalová nabízí druhý, doplňující a rozšiřující pohled na práci s klienty centra sociální péče Zahrada v Kladně. Zabývá se zejména jejich talentem pro oživování loutek, psychofyzickými předpoklady a limity a podtrhuje jejich potřebu komunikovat s divákem. Zároveň představuje metodu zkoušení se specifickými divadelníky, přičemž uvádí oba prozkoumané pohledy – jak s divadlem hraným výlučně herci s mentální retardací, tak divadlem integrovaným, jež propojuje svět herců profesionálů a herců se znevýhodněním. „Práce na divadelním představení za účasti herců s mentální retardací je jako pokus dát dohromady velkou dětskou skládačku. Je to specifická skupina, která rezignuje na normy a dokonalost hereckého projevu.“ Z příspěvku Šplíchalové však vyvstává i palčivá otázka, jakým způsobem motivovat českého diváka, aby zavítal na divadelní představení specifické skupiny, jak prolomit hranice „ústavního ghetta“. Zdá se, jako by stále ve společnosti převládal většinový pocit rozpačitosti z jinakosti, odlišnosti.

Moravskou část publikace otevírá příspěvek profesorky Zoji Mikotové Vysokoškolské vzdělávání neslyšících na DIFA JAMU. Autorka ve stručnosti přibližuje jeho dvacetiletou historii a zejména zdůrazňuje poslání Ateliéru VDN (Ateliér výchovné dramatiky neslyšících). Navazující text Stručný nástin možností uplatnění absolventů Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící na DIFA JAMU v Brně Veroniky Broulíkové zmiňuje nejdůležitější výstupy studia a je až jakousi obhajobou činnosti ateliéru a jeho absolventů, neboť ještě stále přetrvávají předsudky plynoucí ze špatné informovanosti většinové společnosti o lidech se sluchovým postižením.

Herečka Kateřina Jebavá se v prvním textu, nazvaném Prvky tandemového divadla v inscenaci Největší poklad Divadla Neslyším, dotýká zejména hledání komunikační strategie mezi slyšícími a sluchově postiženými, a to jak v tandemovém vztahu herců na jevišti, tak v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Autorka i na základě přímé, osobní zkušenosti pracuje na disertační práci se zaměřením na komunikační možnosti slyšících rodičů a neslyšících dětí, v níž operuje se dvěma ústředními termíny: tandem – tandemová komunikace. Proto ve druhém zde publikovaném textu Tandemové divadlo se hlouběji věnuje cestě k profesionálnímu divadelnímu tvaru – inscenaci Velký úklid, určené pro cílovou skupinu dětí sluchově postižených i „zdravých/normálních“ a postavené na tandemu slyšící – neslyšící. „Moje kolegyně Dagmar Máliková, herečka Divadla Neslyším a absolventka VDN JAMU, ideálně naplňovala moji představu rovnocenného tvůrčího partnera či partnerky. Tato rovnocennost je dána především životními zkušenostmi – obě máme podobné zkušenosti jak pracovní (herectví), tak osobní (obě vychováváme děti – já dítě neslyšící, neslyšící Dáša pak děti slyšící).“

Závěrečný příspěvek Edukace loutkou aneb Loutkové divadlo jako nástroj výchovy a vzdělávání je zpráva o probíhajícím výzkumném projektu, jehož autorkou je Hana Volkmerová Galetková. Dramaturgyně a v současné době lektorka uměleckovzdělávacích programů v Divadle loutek Ostrava je právě také iniciátorkou lekcí s terapeutickými účinky, jejímiž hlavními protagonisty jsou loutky – pan Barvička a slečna Mašlička. Tyto divadelněterapeutické lekce – tvůrčí dílny s loutkami jsou primárně určeny skupinám dětí s mentálním postižením, fyzickým omezením či kombinovanými vadami. „V lekcích edukace s loutkou hrají dva lektoři s loutkami, především s loutkou pana Barvičky a slečny Mašličky a také s předměty (lano, papír, guma…), které jsou v určitých situacích rozehrávány jako loutky a v jiných jsou zástupnými předměty a je jimi v hracím prostoru vytvářena jevištní metafora.“

Publikace Divadelní tvorba ve specifických skupinách určitě stojí za pozornost, byť to není, a zjevně se ani nesnaží být, učebnice dramaterapie. Také ani vyčerpávajícím způsobem nepostihuje obdobné aktivity a snahy ostatních umělců, terapeutů, sdružení a jiných organizací. Je však ve svém prostoru zajímavou a odbornou prezentací terapeutických, výchovných a edukačních aktivit odvozených z principů divadla, tvořivé dramatiky, dramaterapie v konkrétních skupinách a na určitém místě. Stejně tak představuje čtivý přehled příběhů o přínosu zvolených přístupů k jednotlivcům a skupinám se specifickými potřebami. Divadelní tvorba ve specifických skupinách je rozhodně hodnotná příručka pro pracovníky v pomáhajících profesích, pedagogy, umělce i rodiče.

 

© Hana Strejčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 160 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jan lukavec, 25.04.2014 10:48
Novák, Vladimír (ed.): Divadelní tvorba ve specifických skupinách
Aktuální dovětek: kniha se umístila na 3. místě v kategorii učebních a didaktických pomůcek v tištěné podobě v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2013, pořádané Ministerstvem kultury ČR a Památníkem národního písemnictví.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2436x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce