Tučková, Lucie: Suzanne Renaud, Petrkov 13

Tučková, Lucie
Suzanne Renaud, Petrkov 13

recenze literární věda

O Renaudové i jejím manželovi se autorka vyjadřuje s velkou úctou, maximální snahou o pochopení a až jakýmsi studem. Snaží se vysvětlit jejich vzájemná nedorozumění, ale tak, aby nikoho nemusela přímo obvinit a morální štít všech hlavních zúčastněných zůstal čistý.

Lucie Tučková a Suzanne Renaud: Suzanne Renaud. Petrkov 13. Praha a Litomyšl, Paseka, 2013, 321 s.

Plné rty, oblé tváře i brada, výrazné křivky boků, umně upravené temné vlasy, kroky i pohyby, kterými neokázale podtrhovala své ženství; šarm, kterým by budila pozornost i v grenobleské katedrále. Těmito slovy popisuje romanistka Lucie Tučková (*1981) fyziognomii hrdinky své nedávno vydané knihy, francouzské básnířky Suzanne Renaudové (1889–1964). Ta jak známo větší část svého života prožila na Vysočině jako manželka básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892–1971). Zatímco je ovšem Reynek osobností známou, jeho žena zůstávala dlouho ve stínu. A právě to záslužná monografie Lucie Tučkové napravuje. Snaží se v ní zhodnotit autorčinu básnickou tvorbu, přetiskuje řadu fotografií i dopisů a hlavně podrobně provází životem Francouzky provdané do Petrkova.

Svoje vypravování autorka začíná u rodičů Renaudové, u nichž naznačuje podobný rozpor či „nesoulad mezi jejich potřebami“, který se později trochu opakoval i v manželství s Reynkem: její otec byl prý zvyklý na málomluvnost a venkovské prostředí, však které bylo vzdálené jeho ženě. Rekapituluje první roky života, smrt přítele, kterého si měla brát, i další násilně přerušené vztahy, postupné pronikání jejího jména coby básnířky do Čech (J. Florian prý rukopis z jejího dopisu s uspokojením zhodnotil konstatováním, že ta by byla „schopna na cestu do Etiopie“) a především její seznámení s B. Reynkem. Ten prý velmi dobrým dojmem zapůsobil především na hrdinčinu matku, přičemž právě to mělo později velký vliv na to, že si Suzanne nakonec Reynka vzala, svazek byl totiž v jejích představách „doporučen a posvěcen její matkou“, i když ta už v té době byla po smrti. Předtím ale Suzanne musí vybojovat vnitřní boj, během něhož nejprve začne „sama sebe přesvědčovat, aby se otevřela všem možnostem, pochybuje o své intuici, která jí radí za žádnou cenu nepomýšlet na stěhování z Francie a vstup do manželského svazku jen pro přátelství“. A nakonec zřejmě sama sebe přesvědčuje, že se do svého nápadníka dokáže zamilovat.

Svého budoucího muže ovšem ještě předtím varuje, že „přátelství bez lásky, tak jako láska bez přátelství, jsou dvě poloviční štěstí, jež zarmucují člověka“, což ale podle Tučkové adresát mylně interpretuje jako literární obraz a ne jako osobní vzkaz. A v okamžiku, kdy se již vnitřně smiřuje s představou česko-francouzského manželství, předvídá, že z její strany půjde o vztah „bez bouřlivých citů, v trvalém stavu melancholické otupělosti“.

Po příchodu do Čech ale následuje šok: prostředí, kam po svatbě stěhuje, totiž vůbec neodpovídá představě, kterou si na základě slov svého muže vytvořila. Podle Tučkové přitom Bohuslav nemůže „při nejlepší vůli pochopit, co žena prožívá, sám zaplaven láskou ke každému koutu svého domova. A že je ve francouzštině jiné slovo pro pojmenování venkovské usedlosti, byť by byla v budově zámečku, navzdory své jinak výtečné znalosti jazyka nejspíš netuší. Snad se opravdu jediné slovo stalo osudovou výhybkou – navíc právě v životě dvou básníků, kteří mají řeč za svůj nástroj nejvlastnější.“ K tomu přibývá až příliš mnoho odpuzujících drobností, se kterými by se na francouzském venkově setkala také, jenže tam nikdy trvale nežila.

S českým prostředím se pomalu sžívala, zvláště když s manželem střídali pobyty ve Francii a v Čechách, Tučková dokonce mluví jako o další výhybce v životním příběhu Suzanne o dni, kdy jí zachutnaly švestkové knedlíky, které vzala z místní kuchyně jako první na milost.

Ztížení kontaktu s rodnou zemí a nemožnost tam po roce 1948 vycestovat jsou ale pro Suzanne strašlivé rány, jejichž tíhu autorka nijak nezastírá. Vedle sebe podle ní musí žít „dva básníci, kteří vidí jasněji než kdokoli jiný, jak je stvořený svět rozleptáván a ztrácí svůj přirozený řád“. O stavení, ve kterém je odsouzena žít, píše jako o „starém domě s příliš vysokými a rozlehlými klenutými chodbami, které by byly ideálním výběhem pro lední medvědy“. A i když nástup komunistů krutě postihl oba manžele i jejich děti, podle Tučkové Reynek rány osudu i stárnutí snáší mírněji „díky kousku dětské duše, kterou v sobě má každý muž“. Ona si naopak zpětně vyčítá, jestli se raději neměla věnovat hudbě. Navzdory pochybám ale dokázala nadále literárně tvořit; kniha mimo jiné přináší i soubor jejích pozdních básní, které, v překladu Jiřího Reynka a autorky, vycházejí poprvé. (I s odkazem na tyto verše podotkl ve své recenzi Aleš Palán: „Pokládala-li francouzská básnířka v těžkých chvílích svůj život za promarněný, Lucie Tučková nyní ukázala, že tomu tak zcela jistě nebylo. Osud i dílo Suzanne Renaudové mluví k těm, kteří chtějí poslouchat, silným hlasem dodnes.“)

O Suzanne Renaudové i jejím manželovi, o kterém píše jako o Bohuslavovi, se autorka vyjadřuje s velkou úctou, maximální snahou o pochopení a až jakýmsi studem. Snaží se vysvětlit jejich vzájemná nedorozumění, ale tak, aby nikoho nemusela přímo obvinit a morální štít všech hlavních zúčastněných zůstal čistý. O Reynkovi tedy jen eufemisticky naznačuje, že měl v počátcích jejich vztahu „osobité představy o psychice mladé ženy“. Ta mu zase v dobách nemožnosti vycestovat do Francie zoufale vyčítá netečnost k jejímu stesku a nepraktičnost, ale to jen „ve chvílích přetlaku“. A například to, že Reynek nešel své ženě na pohřeb, Tučková stručně komentuje (nebo spíše odbývá a bagatelizuje?) tím, že prostě neměl sílu vyjít z domu na hřbitov – připojme, že třeba Jaroslav Med při hodnocení této okolnosti tolik shovívavý nebyl. Vzájemné soužití obou manželů přitom v jejím podání nepostrádá i jisté komické aspekty. Třeba když si představuje, jak Suzanne naléhá na manžela, aby konečně přeložil jednu její sbírku do češtiny: „Zatímco v jiných staveních se hlasitě mluvilo nebo významně mlčelo kvůli práci na poli, v petrkovském čísle popisném třináct sedí básník, grafik a překladatel v jednom u kamen a škrábe brambory, nad ním impozantně ční postava jeho francouzské ženy, básnířky. S nebývalým důrazem, daným dlouho skrývanou nervozitou, jej vyslýchá, proč se nechce pustit do překladu jejích veršů o Praze.“

Svoji hrdinku Tučková představila s velkou empatií a mnohostranně: v její tragické hloubce, rozvinuté senzitivnosti, ovšem i s občasnou komičností. Asi ale nejde a nemůže jít o portrét zcela „objektivní“ a na základě daných pramenů by se dal zřejmě vykreslit i obraz odlišný...

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 185 čtenářů.

Diskuse

Vložil: helena horecká, 22.06.2017 14:35
Tučková, Lucie: Suzanne Renaud, Petrkov 13
Skvělá knížka, velice působivě a zajímavě napsaná. Půjčila jsem si ji před asi rokem z knihovny a chtěla bych si ji koupit. Určitě je dobré se k ní vracet.
Vložil: marcela stará, 16.02.2017 08:18
Tučková, Lucie: Suzanne Renaud, Petrkov 13
Kniha,ke které se pořád vracím.A také do Petrkova,kde v uctivé vzdálenosti postojíme u zámečku.Děkuji.Marcela z Chrudimě.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 3825x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce