Goffa, Martin: Vánoční zpověď

Goffa, Martin
Vánoční zpověď

recenze krimi

Nakladatelství Mladá fronta vydalo v druhé polovině loňského roku v rychlém sledu dva romány debutujícího spisovatele Martina Goffy, letos přidalo třetí. To nebývá zrovna běžný jev, nakladatelé bývají opatrnější. V tomto případě nicméně Mladá fronta našla autora snad ještě ne hotového, ale rozhodně nadmíru zajímavého.

(Dobře) píšící policajt
Martin Goffa: Vánoční zpověď. Mladá fronta, Praha, 2013, 202 s.

Nakladatelství Mladá fronta vydalo v druhé polovině loňského roku v docela rychlém sledu dva romány debutujícího spisovatele, který publikuje pod pseudonymem Martin Goffa, a nedávno k nim už přidalo další (Bez těla). To nebývá zrovna běžný jev, zvláště pak, když se jedná o žánrovou literaturu, v tomto případě detektivku: nakladatelé obvykle vyčkávají, jak si nováčkova kniha bude vést na trhu, a pak se teprve rozhodnou, zda vydat další titul. V případě Martina Goffy nicméně Mladá fronta našla autora snad ještě ne hotového, ale rozhodně nadmíru zajímavého.

Obě úvodní Goffovy knihy, prvotinu Muž s unavenýma očima a novější Vánoční zpověď, lze považovat za thrillery. Tedy za ten typ oddechového čtení, který se zdejší autoři zdráhají psát, protože do českého prostředí jako by napínavé příběhy o krutých či rafinovaných vraždách a dramatickém pátrání po jejich pachatelích tak nějak nepatřily. Většina českých vrahů, jak je známe z médií, rozhodně nepřipomíná ty úchylné, ale mimořádně inteligentní zločince, které líčí američtí spisovatelé. A pustit se do beletrizování všeobecně známých případů korupce a zločinnosti propojené s politikou se zase čeští spisovatelé zdráhají, případně to nedopadá podle jejich představ, jako v případě dvou nedávných pokusů Michala Viewegha.

Můžeme-li věřit tomu, co o autorovi na konci knihy uvádí nakladatelská anotace, pak jde o ten typ tvůrce kriminálních románů, který se už několik let úspěšně prosazuje ve světě, zejména tom anglosaském. Za pseudonymem se má skrývat muž, který patnáct let pracoval jako policista, od pochůzkáře po detektiva kriminální služby. Neboli knihy tu píše někdo, kdo měl dlouhá léta bezprostřední kontakt se světem českého zločinu a kdo by neměl mít problém s hledáním zápletek; stačí trochu zavzpomínat. Přidává se tak k docela početné, převážně však zahraniční skupině bývalých policistů či alespoň soudničkářů nebo investigativních novinářů, souhrnně těch, kteří nejprve referovali o zločinech skutečných, aby se pak na základě této zkušenosti pustili do fabulování.

Zejména velký anglosaský trh je na tento typ autorů dobře připraven – jednak v tom, že dotyční mají na výběr z mnoha kursů kreativního psaní, ale především na ně v nakladatelství čeká zkušený redaktor, který občas původní text může změnit k nepoznání. Martin Goffa by nějakého takového dostatečně autoritativního editora rozhodně potřeboval. Dílčí i koncepční nedostatky jsou patrné na obou jeho knihách, paradoxně na každé trochu jinak. Ale stejně tak je z obou patrné, že Goffa je autor pro český detektivní žánr velmi slibný.

Prvotina Muž s unavenýma očima doplácí na to, že původní záměr se autorovi trochu vymkl z rukou – bylo-li jím tedy stvořit postavu věrohodného soukromého detektiva a jeho první případ. Což o to, hlavní hrdina románu, bývalý kriminalista Mikuláš, působí dostatečně věrohodně, stejně jako kniha jako celek. Ale kdo si od ní slibuje zajímavé a v závěru překvapivé pátrání po únosci a vrahovi, ten bude zklamán. Detektiv totiž případ nerozlouskne nějakým nápaditým pátráním, ale víceméně náhodou. Neodhalí žádného překvapivého pachatele, protože muž, kterého už čtenáři znají z pasáží pravidelně prokládajících hlavní dějovou linku (zachycují průběh únosu a jejich děj samotnému pátrání předchází, což je asi nejvynalézavější prvek románu), na sebe upozorní sám v dramatickém finále. Role detektiva je v podstatě druhořadá a výsledkem je docela slušný román s kriminální zápletkou, ale ne moc dobrá detektivka.

Následující Vánoční zpověď si na detektivku už naštěstí vůbec nehraje: začíná tím, že vězeňský psycholog se začne pravidelně potkávat s jedním vězněm a postupně odhaluje, jaké motivace jej vedly k dramatickému zločinu, jehož podrobnosti opět sledujeme v paralelní lince. Zde je struktura knihy zcela v pořádku, román v závěru příslušně graduje a čtenář už má o hlavním hrdinovi tu správnou představu: tedy že jde o politováníhodného nešťastníka, který sice vlastní hráčskou závislostí přišel o majetek, přátele i rodinu, ale který svůj zločin ze zoufalství nakonec spáchal na mizerovi mnohem horším.

Problém Vánoční zpovědi je spíše v tom, že je příliš předvídatelná, že tušíme, jak to všechno dopadne, byť detaily závěrečné velké akce jsou vskutku působivé a vymyšlené s vynalézavostí i důkladností. Zároveň Goffa prostor knihy stále častěji využívá ke steskům nad současnými poměry, které přejí silnějším a drzejším. Nic proti tomu, jen to Goffa ústy svých postav činí doslovně, místy trochu naivně a s postupujícími stránkami čím dál únavněji. Autorův záměr se vlastně dosti shoduje s tím, jaký měl Emil Hakl při psaní Literou za prózu čerstvě oceněné knihy Skutečná událost: tedy alespoň literárně se pomstít šmejdům, kteří vychytralými a právně téměř nepostižitelnými způsoby obírají důvěřivé nebo banálně chybující lidi, nejlépe takové, kteří už tak vězí v problémech až po uši. Hakl to uchopil se svou jazykovou bravurou a zemitým rozhořčením, Goffa z toho splétá dramatický thriller se smutným závěrem. Není to málo, ale takový Michael Connelly nebo Jim Thompson by s materiálem, který měl Goffa k dispozici, naložili asi mnohem lépe.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2635x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce