Klimek, Tomáš: Krajiny českého středověku

Klimek, Tomáš
Krajiny českého středověku

recenze historie

Klimkova kniha je založena na pečlivém rozboru pramenů a přináší zajímavý a v něčem snad i mírně překvapivý pohled na prostor viděný středověkýma očima.

Tomáš Klimek: Krajiny českého středověku. Dokořán, Praha, 2014, 206 s., xvi s. barev. obr. příl.

Představoval pro naše středověké předky les nebezpečí a chaos? Jaký byl jejich vztah k horám a vodním tokům? A jak se orientovali v prostoru? Na tyto otázky se snaží odpovědět Tomáš Klimek (1979) ve své knize Krajiny českého středověku.

Autor se snaží rozbíjet některé stereotypy, které ohledně středověku panují. Především polemizuje s názorem, který razil nedávno zesnulý Jacques Le Goff, že les byl pro středověkého člověka čímsi zcela nepřátelským. Naopak ve shodě s jiným autory ukazuje, že šlo o jedno z běžných prostředí, v nichž se lidé pohybovali. Dokonce i pro panovníky mohl v jistých situacích plnit i roli ochránce a útočiště. Pokud se v něm lidé něčeho báli, nebyl to les sám o sobě, ale jen konkrétní místa, divoká zvířata či dílčí nebezpečí. Představa lesa jako protikladu civilizace má podle Klimka kořeny v pozdním středověku, ale plně se rozvinula až v novověku a zejména v romantismu. Existovala sice zřejmě už ve středověku, ale šlo o literární klišé, které příliš nevypovídalo o skutečných postojích tehdejších lidí. Ti si jeho význam uvědomovali, a někteří panovníci dokonce přijímali zákony na jeho ochranu, jako u nás Karel IV.

Na rozdíl od lesů ale skutečnou hrozbou byl prý ve středověku vodní tok, při jehož přechodu často hrozila smrt utopením, jež byla tehdy navíc pokládána za potupnou (plavci se sice vyskytovali, ale šlo o výjimky). Proto se cesty pokud možno vyhýbaly i nivám a jiným mokrým územím. A v další kapitole autor rekapituluje středověké oceňování hor, které byly nositelkami posvátnosti nejen v předkřesťanských dobách, ale i později. Většina významných biblických dějů se odehrála na nějaké hoře či kopci, přičemž jejich jména pak přejímaly mimo jiné i konkrétní české lokality, takže kupříkladu Strahov byl prý po příchodu premonstrátů přeměněn na Sión. Hory hrály významnou úlohu také v tehdejší imaginaci a metaforice, takže světec mohl „zářit vrcholem ctností“ a města se při obléhání nevyvracela „od základu“ či „z kořene“, ale spíše „z vrcholu“. Autor zkoumá i další lexikální prostředky, zvláště ty, jimiž doboví pisatelé označovali různé typy vodních toků nebo kopců a hor: výrazy hora a vrch se někdy mohly vztahovat i k dolům či vinicím, protože docházelo „ke splývání názvosloví zeměpisného s topografickým a právním“. Na základě stylistiky autor zajímavě líčí i dobové pojetí prostoru: ten se prý mohl zmenšovat či zvětšovat v závislosti na míře vyplnění, takže kronikář Petr Žitavský při líčení oslav korunovace jednoho krále tvrdí, že se v ty dny „zmenšila velikost“ Prahy. A to, jak některé události popisuje Kosmas, se prý občas podobá pohledu filmové kamery. Asi právem přitom soudobý autor podotýká, že by bylo mylné tvrdit, že naše pojetí prostoru a jeho symbolizace prostřednictvím map je kvalitativně mnohem lepší než to středověké: stejně jako tehdy používáme symboly, takže voda velkých řek „není zobrazená bahnitě, nýbrž modře“, a zdaleka ne všem také orientace právě podle současných map vyhovuje...

Klimkova kniha je založena na pečlivém rozboru pramenů a přináší zajímavý a v něčem snad i mírně překvapivý pohled na prostor viděný středověkýma očima.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 134 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2422x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce