CIELO III – kolokvium Latinskoamerických studií v Olomouci

CIELO III – kolokvium Latinskoamerických studií v Olomouci

aktualita literární věda

Tématem letošního ročníku kolokvia CIELO byla Literatura a politika: výzvy při zobrazování. Diskutovalo se o otázkách, jak uchopit skutečnost a jak se vyjádřit k politické situaci, a přitom stále psát dobrou literaturu, nebo jaké prostředky literatura nabízí k zobrazení skutečnosti, včetně politické situace, a také má-li vůbec literatura být angažovaná.

Olomoucí zněla španělština
CIELO III – kolokvium Latinskoamerických studií v Olomouci

V názvu 3. Mezinárodního kolokvia Latinskoamerických studií v Olomouci, které se uskutečnilo ve dnech 4.–5. dubna 2014 v Olomouci, je vtipná slovní hříčka. CIELO, zkratka španělského názvu kolokvia – Coloquio Internacional de Estudios Latinoamericanos de Olomouc –, znamená ve španělštině nebe či, chcete-li, nebesa. Bylo-li cílem organizátorů (Katedra romanistiky Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci) dosáhnout jakéhosi pomyslného vrcholu ve svém úsilí, určitě se to podařilo: kolokvium přineslo řadu podnětných příspěvků z úst významných řečníků, přátelskou atmosféru, jaká může vzniknout snad jen mezi lidmi nadšenými pro jednu a tutéž věc, v tomto případě pro hispanoamerickou literaturu, a již zdůraznily nádherné kulisy města Olomouce včetně místa konání, historického sálu Vlastivědného muzea.

Za uspořádáním kolokvia stojí zapálení pro věc a osobní nasazení kmenových pracovníků katedry Daniela Nemravy, Markéty Riebové, Radima Zámce a studentů tohoto oboru v rolích asistentů. Lze-li uskutečnění již třetího ročníku o hispanoamerické literatuře považovat za založení nové tradice, pak tým organizátorů dokázal v Olomouci vytvořit takovou tradici, jež není samoúčelná. Výstupem druhého ročníku (2012) byl například sborník příspěvků Disturbios en la Tierra sin Mal: Violencia, política y ficción en América Latina (ed. Daniel Nemrava, Nepokoje v zemi bez zla: Násilí, politika a fikce v Latinské Americe, vyšlo r. 2013), zabývající se zobrazením násilí v dílech některých hispanoamerických spisovatelů. Na letošní ročník se do Olomouce sjeli řečníci z „obou břehů Západu“, tedy z Evropy i Ameriky. Někteří z nich přijeli už podruhé, což jistě svědčí o tom, že kolokvium již získalo jistou reputaci u mezinárodní odborné veřejnosti.

Tématem letošního ročníku byla Literatura a politika: výzvy při zobrazování. Diskutovalo se o otázkách, jak uchopit skutečnost a jak se vyjádřit k politické situaci, a přitom stále psát dobrou literaturu; jaké prostředky literatura nabízí k zobrazení skutečnosti, včetně politické situace, a má-li vůbec literatura být angažovaná.

Jsem si vědoma toho, že v našich končinách spojení „angažovaná literatura“ vzbuzuje povětšinou negativní konotace. V Hispánské Americe však angažovanost a literatura šly ruku v ruce od vzniku tamější literární tradice. Vždyť už Bolívarovy představy o jednotné Hispánské Americe, shrnuté v roce 1815 ve známém Dopise z Jamajky, byly zároveň literaturou, a třeba Martího představa budoucí Hispánské Ameriky nastíněná v eseji Naše Amerika byla psána obrazným jazykem plným symbolů. Jindy se zase stává, jak zaznělo v jednom z příspěvků, že autor ani nezamýšlí napsat angažované dílo, ale nikdo z autorů není imunní vůči realitě, která jej obklopuje, a tato realita autora stejně nakonec dostihne. Je to však čtenář, kdo určuje, zda to které dílo či ten který literární hrdina k němu promlouvají o nějakém znepokojujícím jevu mimoliterární reality.

Kolokvium zahájil Karl Kohut z Katolické Univerzity v Eichstättu-Ingolstadtu jakýmsi historickým vhledem do vývoje vztahů mezi politikou a literaturou od Platóna až ke kongresu v Charkově v roce 1930 a vznik jednotné levicové kulturní fronty, která chápala literaturu jako zbraň, přes Sartrův esej z roku 1947, jenž hlásal služebnost prózy, až po postoj hispanoamerických autorů 20. století k této problematice. Autoři tzv. boomu hispanoamerické literatury Sartrův postoj odmítají, ale po kubánské revoluci, která byla většinou hispanoamerických autorů vítána, se literatura začíná politizovat. Obrat nastává poté, co kubánská moc zneužila umění a literaturu pro službu revoluci a rozpoutala vlnu represí vůči kubánským svobodně smýšlejícím intelektuálům a po tzv. případu Padilla, kdy byl v roce 1971 spisovatel Herberto Padilla obviněn z protirevolučních postojů a násilím donucen k ponižující sebekritice. Politická či angažovaná literatura nemusí zobrazovat jen diktatury, revoluce, gerily, útisk a politický odpor. Problematika je mnohem širší a komplexnější, uzavřel Karl Kohut. Že měl pravdu, vzápětí ukázaly další příspěvky.

U prvního kulatého stolu, vedeného hispanistkou z Masarykovy univerzity Evou Lukavskou, se sešli kubánský spisovatel a esejista, kritik umění a kurátor Iván de la Nuez, žijící v Barceloně, a Renée Clémentine Lucien, profesorka pařížské univerzity Sorbonne, specializující se na literaturu a umění karibské oblasti a zejména kubánskou literaturu a výtvarné umění.

Iván de la Nuez v úvodu svého příspěvku s názvem Ikonografie: revoluční mýty v současné latinskoamerické literatuře vyslovil znepokojení nad tím, jak často se v tzv. západním světě objevují symboly bývalých socialistických zemí, jejichž význam se v novém kontextu posouvá do jiné, spíše groteskní polohy (např. KGB jako název baru v Barceloně). Poté se zabýval zobrazením revolučních mýtů od mexické revoluce (ironizace revoluce v dílech psaných s odstupem doby) přes sandinismus až po zapatismus. Největší část svého příspěvku věnoval zobrazení kubánské revoluce a znepokojení současných spisovatelů (Abel Echeverría) nad budoucností. Nejčastější otázkou zaznívající v dílech dnešních kubánských autorů je: Co bude dál? Co se stane? Často se objevují obavy z možného vypuknutí násilí a také různé pohledy na současné dění, kdy pro jedny autory jsou změny, které na Kubě probíhají, pomalé, pro jiné ještě nezačaly a další zastávají názor, že Kuba prochází trvalým obdobím změny.

Renée Clémentine Lucien ve své přednášce Rekviem za utopii rozebírala romány dvou kubánských autorů (oba narozeni 1955): Muerte de nadie (Smrt nikoho) od Artura Aranga a El hombre que amaba a los perros (Muž, který měl rád psy) od Leonarda Padury, jenž se nechal inspirovat historií zavraždění Lva Trockého teroristou Mercaderem. V 90. letech 20. století se kubánské romanopisectví shoduje na porážce utopie a následné období je definováno jako období postutopické, v němž autoři nepřestávají reflektovat své rozčarování nad nezdařenou utopií. Vzniká řada děl, kam patří i dva zmíněné romány, které svoji pozornost upírají k charismatickému vůdci, jehož zbavují mytické aury. V živé diskusi k předneseným příspěvkům jako nejzávažnější zazněla otázka, do jaké míry se autor kompromituje nebo musí kompromitovat s režimem, aby v jeho rámci mohl tvořit svá díla. Profesorka Lucien zdůraznila, že oba autoři sice tvoří na Kubě a jejich díla tam vycházejí, ale zejména Leonardo Padura zmíněným románem překročil mnohá tabu a vystavil se velkému nebezpečí, dokonce byl vnitřně připraven na perzekuci. Iván de la Nuez upozornil, že jinak vyzní román napsaný v exilu a jinak román s týmž tématem napsaný v lůně diktatury. S tímto vědomím by měl čtenář přistupovat k četbě.

Za dalším kulatým stolem usedla známá argentinská spisovatelka Luisa Valenzuela a chilský spisovatel Carlos Franz, jehož román Desierto (Poušť) považuje Mario Vargas Llosa za jeden z nejoriginálnějších latinskoamerických románů současné doby a Carlos Fuentes za nový hlas hispanoamerické literatury. A právě románem Desierto, v němž autor rozebral svoje osobní prožitky za diktatury, se Carlos Franz zabýval v přednášce nazvané Tragédie a fraška: vyprávěné svědectví. V románě převedl do fikce život za chilské vojenské diktatury, vycházeje přitom z Marxem formulované ideje, že dějiny probíhají jednou jako tragédie a potom se opakují v podobě frašky. Tragický děj románu Desierto autor podrobil napětí mezi dramatem a fraškou. Luisa Valenzuela se v přednášce Maska: moc a politika ve fikci soustředila na téma masky zastírající mechanismus politické moci a násilí v díle Julia Cortázara a Carlose Fuentese. Vycházela rovněž z vlastních zkušeností při psaní v době argentinské diktatury, neboť sama musela hledat pro svoje prózy nejrůznější „maskovací prostředky“, když chtěla vyjádřit svůj osobní postoj ke skutečnosti. V diskusi se následně probírala otázka autocenzury a z publika se ozval hlas porovnávající rozdíly v přístupu našich a hispanoamerických autorů k nedávným zkušenostem s nesvobodou. Řecká tragédie jako prostředek ke zobrazení diktatury v naší literatuře chybí. Romány, z nichž vychází najevo, že všichni, kdo za diktatury žili, jsou jí poskvrněni bez ohledu na to, do jaké míry jí byli kompromitováni, v naší literatuře také téměř nenajdeme. Objevuje se jen u několika málo autorů, snad u Kateřiny Tučkové, v jejím románu Vyhnání Gerty Schnirch.

 

U sobotního kulatého stolu se vystřídal literární kritik z univerzity v Bernu, autor četných studií o španělském spisovateli Arturovi Pérezovi Revertovi José Manuel López de Abiada a Hermann Herlinghaus z Univerzity ve Freiburgu. J. M. López de Abiada promluvil na téma politické angažovanosti, románové tvorby a autobiografických prvků v románech La ceiba de la memoria (Strom paměti) Kolumbijce Roberta Burgose Cantora a Volcán de niebla (Vulkán v mlze) Ekvádorce Jaimeho Marchána. V obou románech sehrávají důležitou úlohu vypravěči. Skrze promítnutí svého já autoři reflektují politické a estetické názory na historické události, zacházení s otroky v polovině 17. století v Cartagena de Indias v případě románu Burgose Cantora a převaděčství a obchod s lidskými orgány na ekvádorské hranici v případě Marchánově. Oba romány tematizují psaní a potřebu angažovanosti, oba romány jsou průsečíkem mezi literaturou, politikou a historiografií, oba si přitom vysloužily prestižní literární ceny. Hermann Herlinghaus vnesl zajímavý pohled na román 2666 Roberta Bolaña, který je znám z překladu Anežky Charvátové i české čtenářské veřejnosti, a otevřel před čtenářem další z mnoha možností, jak autorův vrstevnatý román číst. Hrdinové knihy jsou vystaveni politickému zlu prostupujícímu románem a stávají se buď jeho pachateli, nebo oběťmi. Tajná nit této problematiky je vepsána v dráze ironické postavy, tzv. „pharmakos“. H. Herlinghaus se ve svém příspěvku snažil odhalit zmizelé stopy, jimiž „pharmakos“ a celé ovzduší hledání obětního beránka rámcuje temné pozadí celého vyprávění.

U posledního kulatého stolu promluvil Daniel Balderston z univerzity v Pittsburgu a Michèle Soriano z univerzity v Toulouse na téma: Dystopie – feministická epistemologie, věda a fikce v dílech argentinské spisovatelky Angéliky Gorodisher (*1928), jež je považována za jakýsi ženský hlas Latinské Ameriky. Daniel Balderston, specializující se na literaturu J. L. Borgese a latinskoamerického jihu (Cono Sur), se zastavil u tématu terorismu a politiky v díle El camino de Ida (Cesta tam) současného argentinského spisovatele Ricarda Piglii, jež zobrazuje severoamerické univerzitní prostředí. Politika, která Pigliu vždycky zajímala, i když zůstal nezávislý na stranách v přesvědčení, že literární dílo sice umožňuje diskutovat o politice, ale musí být posuzováno odděleně od autorovy politické orientace, je v románu v neustálém napětí s literaturou: terorista Unabomber a jeho teroristický čin je završením literární fikce, neboť podobně jako Alonso Quijano uvěřil literární fikci. Unabomber i Piglia čtou tutéž literaturu, Piglia zároveň čte Unabombera, jenž se prostřednictvím svého teroristického manifestu projeví jako moderní spisovatel.

Vrcholnou tečkou za celým kolokviem byla závěrečná přednáška Josého Manuela Camacha Delgada, profesora sevillské univerzity, jenž se specializuje na dílo Gabriela Garcíi Márqueze, magický realismus, ale také na literaturu s tematikou diktátora a politického násilí, napsal však i rozsáhlou studii o Carlosi Sigüenzovi y Góngorovi, humanistovi Nového Španělska. Ve svém energicky prosloveném pojednání se soustředil na novelu Garcíi Márqueze Kronika ohlášené smrti a román Podzim patriarchy, díla, o nichž bylo již tolik řečeno, ale jak posluchači poznali, přesto lze i o nich stále přinášet překvapivá sdělení. Na ukázkách z obou uvedených knih Camacho Delgado dokázal, že za oběma stojí Márquezova fascinace příběhem C. Iulia Caesara a že za smrtí Santiaga Názara z Kroniky ohlášené smrti je Caesarova smrt. Všechny ukázky odkazovaly k Plútarchovi (Caesarovu smrt předpověděl sen jeho ženy; motiv předpovězené smrti použil Márquez v Kronice, jež je stejně snová jako smrt ve snu Caesarovy ženy) a Suetoniovi, ale je znám Márquezův zájem o Shakespearovu hru, samotná díla Caesarova a další. Opakovaně se vracel k románu Wildera Thorntona Březnové idy, jejž měl při ruce, když psal Podzim patriarchy, jak dokládá Márquezův článek v novinách El país ze září 1981 („...když jsem psal Podzim patriarchy, vždycky jsem měl po ruce Březnové idy jako zdroj zářné velikosti a bídy moci“). Posluchači dostali do rukou kopie faksimile s ukázkou sedmé verze dvou stránek Podzimu patriarchy s autorovými rukopisnými poznámkami, že musí znovu nahlédnout do Plútarcha a Suetonia. Motiv Caesarovy smrti se objevuje i v jiných Márquezových dílech, například v románu o Bolívarově konci života (Generál ve svém labyrintu).

José Manuel Camacho Delgado byl z těch, kdo se zúčastnil již předchozího ročníku kolokvia. Podaří-li se organizátorům pozvat na příští kolokvium přednášející podobné úrovně, mohou se hispanisté těšit na další setkání se zajímavými osobnostmi světové hispanistiky.

© Anna Tkáčová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1673x

Inzerce