Gladwell, Malcolm: David a Goliáš

Gladwell, Malcolm
David a Goliáš

recenze sociologie

Autor v knize trochu libovolně spojuje příklady z různých oblastí lidské činnosti, události „profláknuté“ s těmi málo známými, důležité s nedůležitými. Celá kniha by se dala popsat jako variace na nesmírně slavnou myšlenku Friedricha Nietzscheho „Co mě nezabije, to mě posílí“, kterou Gladwell rozvedl na téměř třech stovkách stran, aniž by ji zmínil…

Malcolm Gladwell: David a Goliáš: outsideři, odpadlíci a umění bojovat s obry. Přel. Libuše Mohelská, BizBooks, Brno, 2014, 295 s.

Přáli byste někomu dyslexii či bombardování? Vyhazov od přijímaček na elitní školu (a přijetí jen na průměrnou)? Nebo dokonce úmrtí rodičů? Nic z toho na své čtenáře přímo nepřivolává ani Malcolm Gladwell, slavný kanadský novinář a spisovatel, ve své nejnovější knize David a Goliáš: outsideři, odpadlíci a umění bojovat s obry. Povzbudivě v ní ale upozorňuje na to, že existují „žádoucí obtíže“, které nás můžou vybudit k vyššímu výkonu a dovést k úspěchu (neboli že všechno zlé je k něčemu i dobré, pokud bychom to ještě nevěděli).

Autor nezastírá, že životní překážky jsou často ničivé: když dítěti vezmete rodiče, způsobíte jim zoufalství a utrpení a mnohé z nich později končí ve vězení. V jednom případě z deseti se ale z tohoto zoufalství „zrodí síla“. Podobně dyslexie může způsobit trauma, ale zároveň prý mimořádně vysoký počet úspěšných podnikatelů tvoří dyslektici, například proto, že se předtím dobře naučili zvládat selhání.

Gladwell vybírá z historie příklady, jak se ti na první pohled slabší prosadili proti silnějšímu protivníkovi. Aby svoje teze nějak hlouběji zakotvil, začíná svoje vyprávění u proslaveného starozákonního příběhu, který dal jméno i celé knize. Ukazuje na něm, že mocní „nejsou vždy tím, čím se zdají být“, a při zvážení všech okolností konstatuje, že Goliáš měl proti Davidovi takovou šanci jako „bojovník doby bronzové s mečem proti soupeři vyzbrojenému automatickou pistolí“. Je přitom zřejmé, že se David nechoval podle zásad čestného boje. I další outsideři v Gladwellově knize často nehrají zcela „fér“, dokonce i podvádějí, podobně jako postavy šejdířů či „tricksterů“ indiánské mytologie, na které se autor rovněž odvolává. Přitom ale zdůrazňuje, že definice toho, co je správné, je často účelová, je to způsob, který „privilegovaným lidem pomáhá zavřít dveře před těmi venku“. Líčí tedy, jak otroci skrytě bojovali proti moci svých majitelů třeba tak, že ničili jejich majetek, takže otrokáři prý raději pořizovali na práci mezky než koně, protože právě mezci lépe snášeli brutální zacházení ze strany otroků. A napínavě vypráví o pozdějších metodách černošských vůdců, jako byl Martin Luther King. Ti důmyslně pořádali protestní pochody svých přívrženců jižanskými městy přesně v době, kdy se lidé vraceli z práce, a přihlížející běloši naštěstí nebyli schopni rozeznat černého demonstranta od černého diváka, přičemž těch druhých bylo ve skutečnosti mnohonásobně více. A když pak místní policie přistoupila ke zbytečně násilnému postupu proti pokojným demonstrantům, organizátoři jásali: „Máme policejní brutalitu.“ Dalšími aktéry stále se vracejícího boje metaforického Davida s Goliášem jsou pro Gladwella severoirští katolíci a britská armáda, jejíž násilný postup bez snahy získat si od místních lidí legitimitu autor rovněž vykresluje ve velmi temném světle. Do protikladu k tomu staví jednání bezpečnostních složek v jednom kriminalitou zasaženém americkém městě, v němž zástupci policie obešli jednotlivé domácnosti a všem darovali krocana, aby si získali jejich důvěru, což se prý podařilo.

Gladwell dále rozebírá různé druhy reakce na takovou životní tragédii, jako je zavraždění vlastního dítěte. Zatímco jedni se zasadili o prosazení přísného zákona o trestání delikventů „třikrát a dost“, jehož účinnost autor zpochybňuje, jiní se dali cestou odpuštění. V další kapitole se pak autor zabývá tím, jestli je nutné za každou cenu vystudovat tu nejelitnější školu, a odpovídá, že nikoli. Naopak, celkově úspěšnější prý bývají nejlepší studenti z průměrných škol než průměrní absolventi nejlepších ústavů. A pokud by chtěl nějaký badatel odhalit pozitivní dopad elitních škol, pak by se měl zaměřit ne na děti, ale na jejich rodiče (a jejich sebevědomí), dodává Gladwell ironicky. My bychom se ovšem skepticky mohli zeptat, zdali i navštěvování třídy, v níž člověk není zrovna „za hvězdu“, nemůže být onou žádoucí obtíží, která člověka naučí trpělivosti či schopnosti se prosadit… A když autor s vážnou tváří líčí strašlivé obtíže, kterým při výchově potomků čelí bohatí rodiče, protože nemůžou čestně prohlásit, že je něco příliš drahé, než aby svému dítěti vyhověli a koupili mu všechno, co si zamane, působí to nechtěně komicky.

Autor v knize trochu libovolně spojuje příklady z různých oblastí lidské činnosti (sport, politika, lékařství, malířství), události „profláknuté“ s těmi málo známými, důležité s nedůležitými, přičemž si ovšem mohl vybrat i mnoho jiných příkladů (i v závislosti na tom, jak si vlastně definuje slovo „úspěch“). Českého čtenáře zvláště při čtení kapitoly nazvané v překladu Výhody nevýhod a nevýhody výhod napadne asociace s Václavem Havlem a jeho texty Moc bezmocných z roku 1978 a Bezmoc mocných z roku 1992, jež ovšem autor neuvádí. A celá kniha by se dala popsat jako variace na nesmírně slavnou myšlenku Friedricha Nietzscheho „Co mě nezabije, to mě posílí“, kterou Gladwell rozvedl na téměř třech stovkách stran, aniž by ji zmínil…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 110 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2476x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce