Mlodinow, Leonard: Vědomí podvědomí: jak naše podvědomí ovládá naše chování

Mlodinow, Leonard
Vědomí podvědomí: jak naše podvědomí ovládá naše chování

recenze sociologie

Kniha může vybraným čtenářům pomoci ke smíření s nedokonalostmi naší psychiky a rozbití etnických stereotypů. Bohužel ale právě jen těm vybraným: ať by takových textů vyšlo sebevíce, asi se nic nezmění na tom, že nejčtenější bulvární média ony stereotypy nadále potvrzují. A jejich redaktoři se navíc veřejně chlubí tím, že když zbije Čech Roma nebo Čech Čecha, v článku to zatají nebo přejdou bez povšimnutí, ale když zbije Rom Čecha, náležitě to vypíchnou.

Leonard Mlodinow: Vědomí podvědomí: jak naše podvědomí ovládá naše chování. Přel. Jan Klíma, Argo/Dokořán, Praha, 2013, 305 s.

Jak na sebe navzájem v blázinci reagují tři jedinci, z nichž si o sobě každý myslí, že je Ježíšem? Jaký efekt má na návštěvníky parku cedulka s nápisem Zákaz krádeže zkamenělého dřeva? A jak se podvědomí vypořádává s teorií globálního oteplování? Odpovědi na tyto otázky čtenář nalezne v knize Vědomí podvědomí: jak naše podvědomí ovládá naše chování od fyzika, spolupracovníka Stephena Hawkinga a popularizátora vědy Leonarda Mlodinowa.

Autor, kterému už česky vyšlo několik knih, ve své nejnovější publikaci vtipně, ale nijak převratně vysvětluje soudobé poznatky o fungování naší psychiky a chování. Rekapituluje, jak jsou naše vzpomínky často nepříliš přesné a jak kvůli tomu překvapivě často dochází při soudním vyšetřování k mylné identifikaci pachatele; jak je pro člověka důležité soužití s dalšími lidmi, takže poustevníci jsou rizikovou skupinou pro poskytovatele životních pojistek; jak je při naší vzájemné komunikaci důležitá schopnost vcítění, doteky nebo i výška hlasu (u mužů čím vyšší, tím menší dojem věrohodnosti vzbuzuje). Schopnost předjímat myšlenky druhého Mlodinow pochopitelně přisuzuje i spisovatelům, kteří by měli ovládat i tzv. intencionalitu čtvrtého stupně („Myslím, že narážky v téhle scéně budou signalizovat čtenáři, že Horace si myslí, že Mary se mu chystá dát kopačky“).

Dále se autor věnuje tomu, jak kategorizujeme předměty kolem sebe, přičemž věci, které jsou třeba i libovolně zařazeny do stejné kategorie, považujeme za podobné. A podobně pak kategorizujeme také lidi: ty dělíme na skupinu „my“ a „oni“, přičemž nespravedlivě nadržujeme příslušníkům naší „tlupy“. Hranice mezi oběma skupinami je přitom často tak mlhavá, že bychom o členství stejně dobře mohli házet mincí. Smutné je přitom to, že i velcí bojovníci proti rasismu a degradaci jisté skupiny lidí na jakési podlidi se často v jiných případech dopouštějí týchž negativních stereotypů. Z historie je známý příklad těch, kteří bojovali proti zotročování indiánů, ale stejné zacházení s černochy už jim tolik proti mysli nebylo; podobně cituje Mlodinow – z dnešního hlediska podivný – výrok M. Gándhího: „Vedeme nepřetržitý boj proti degradaci, již se nám snaží vnutit Evropané, kteří by nás chtěli ponížit na úroveň primitivních Kafrů, jejichž jedinou ambicí je získat dost dobytka na to, aby si za něj mohli koupit ženu a pak prožít zbytek života v zahálce a nahotě.“

Ke skupinám, jejichž členy v průměru hodnotíme výše než členy skupin jiných, patří i lidé téže profese. Existuje prý ale jedna výjimka: právníci. Ti totiž vidí v dalších právnících ani ne tak osoby spojené stejným povoláním jako spíše možné protivníky v soudním procesu... Je zřejmé, že každý člověk se považuje za člena několika skupin, ale výzkumníci prý experimentálně dokázali, že to, která z těchto příslušností v naší mysli aktuálně dominuje, může mít nemalý vliv například na naše intelektuální výkony. Americké ženy asijského původu, u kterých byla povzbuzena jejich asijská identita (obecně spojovaná s dobrými výkony v tomto oboru), měly v následném matematickém testu lepší výsledky než ty, u kterých byla zdůrazněna jejich přináležitost k ženskému pohlaví, přičemž ženám by podle tradičního chápání matematika jít neměla. V tomto smyslu autor relativizuje nejen obecně sdílená očekávání, ale také společenské normy a regulativy, které někdy mohou mít kontraproduktivní efekt. Nápis citovaný na začátku tohoto článku totiž u návštěvníků vedl k trojnásobnému nárůstu počtu krádeží. A podobně výstrahu „Pití na večírcích, které se na kampusu rozmohlo, musí být omezeno!“ naše podvědomí interpretuje slovy „Nezapomeňte, že na kampusu se koná spousta večírků, kde se pije! Zapojte se!“

Vědomí podvědomí je jedna z mnoha knih na toto či podobné téma. Specifické je na ní to, že ji psal člověk pocházející z jiného oboru, který ale o to více do textu zapojuje svoje autobiografické zážitky i vzpomínky svých blízkých. Když například referuje o tom, že se dominantní lidé ostatním dívají přímo do očí a neuhýbají zrakem, doplňuje to zkušenostmi svého otce. Ten přežil pobyt v nacistickém koncentračním táboře, ve kterém přímý pohled do očí dozorce mohl vyvolat záchvat jeho vzteku a mít (pro vězně) velmi nepříjemné následky; příslušníci nižší rasy neměli prostě co hledět do očí lidem rasy panské. I když i mezi dozorci se našly naštěstí výjimky, jedinci, kteří podle Mlodinowa vězně neredukovali na věci a nechovali se k nim jako nelidské bestie.

Někdy tedy autor vykresluje lidskou psychiku jako cosi potenciálně značně temného, jindy je ale jeho text humorně odlehčený a proniknutý sebeironií. Například když uvažuje nad tím, zdali se mu drahý koberec, který zakoupil, líbí sám o sobě, nebo spíše proto, že by se mu vůbec nelíbil pocit, že utratil tolik peněz za ošklivý koberec. V tomto smyslu vyjadřuje úctu ke svému „neviditelnému partnerovi“, totiž vlastnímu podvědomí, které je mu soustavně oporou, již potřebuje při své „klopotné cestě životem“. K podobnému vhledu do vlastního nitra, smíření s nedokonalostmi naší psychiky, ale i rozbití etnických stereotypů může kniha vybraným čtenářům pomoci. Smutné ale je, že právě jen těm vybraným: ať by takových textů vyšlo sebevíce, asi se nic nezmění na tom, že nejčtenější bulvární média ony stereotypy nadále potvrzují. A jejich redaktoři se navíc veřejně chlubí tím, že když zbije Čech Roma nebo Čech Čecha, v článku to zatají nebo přejdou bez povšimnutí, ale když zbije Rom Čecha, náležitě to vypíchnou (krystalicky čistý příklad výše zmíněného nadržování a selektivního vnímání). V důsledku čehož by pak mnozí naši spoluobčané chtěli Romům nachystat stejný osud, který nacisté připravovali pro autorova židovského otce. V tomto smyslu je Mlodinowova kniha i dnes velmi aktuální. Bohužel.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 123 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.