Suceavă, Bogdan: S bubnem na zajíce chodil

Suceavă, Bogdan
S bubnem na zajíce chodil

ukázka beletrie zahraniční

Ostatní důstojníci sebrali své diplomatky a vyšli z místnosti. Generál se za nimi dlouho díval, pozoroval jejich břicha deroucí se z blůz, jejich úzká čela. Po chvíli ucítil potřebu odvrátit pohled ke stropu. Když v místnosti zůstali jen oni dva, generál se zeptal: „Jak získáváte většinu zpráv z Moisovy sekty, pane plukovníku?“

Bogdan SuceavăS bubnem na zajíce chodil. Přel. Jiří Našinec, Paseka, Praha a Litomyšl 2014, 237 s.

Ostatní důstojníci sebrali své diplomatky a vyšli z místnosti. Generál se za nimi dlouho díval, pozoroval jejich břicha deroucí se z blůz, jejich úzká čela. Po chvíli ucítil potřebu odvrátit pohled ke stropu. Když v místnosti zůstali jen oni dva, generál se zeptal:

„Jak získáváte většinu zpráv z Moisovy sekty, pane plukovníku?“

Plukovník se usmál. Generála pověřili vedením oddělení nedávno, některé věci nevěděl. Podle názoru plukovníka Focşăneana, který toho ve svém životě hodně viděl a přežil revoluci v ulicích, byl jeho přímý nadřízený kariérním generálem z minulých dob, jehož údajně vynesla nahoru demokratizační vlna. Příliš mu nevěřil, ale teď, když se ho na to zeptal, mu to říct musí. Jedním ze základních pravidel při sběru informací je neprozrazovat zdroj. Možná by o tom měl pomlčet. Ale jestliže se to generál dozví odjinud, mohlo by to moc špatně dopadnout. Takže neměl na vybranou, musel s pravdou ven.

„Využil jsem jedné zvláštní kočky, pane generále.“

„Ukryl jste mikrofon do kočky?“ hlesl plukovník příjemně překvapen.

„To ne, je to mnohem složitější. Máme důstojníka utajeného v kočce.“

Generál se při pití kávy zakuckal, až poprskal i vzdálené okolí.

Plukovník se zdvořile uklonil a pokračoval:

„Dovolte mi, abych vás o této operativní situaci poinformoval. Všechno to začalo v roce 1991, přesněji vzato v měsíci srpnu. Tou dobou jsem pracoval u Zahraniční informační služby, kam jsem byl na půl roku přidělen. Pracoval jsem v oddělení pro sběr informací z území Sovětského svazu. Oddělení v této podobě působilo od července 1990 do září 1991, kdy se poměry změnily a SSSR přestal existovat. Měli jsme tehdy hodně důstojníků, kteří uměli velice dobře rusky a plnili úkoly na různých místech zájmového prostoru. Byla to nejistá doba a všechno se nesmírně zkomplikovalo, zvláště když jsme měli sbírat informace v prostoru působení někdejší KGB. Jejich kontrarozvědka zhatila kdeco. Popravovali přímo na místě, protože žádný z těch zločinů nikdo nevyšetřoval. Během půlročního působení jsme přišli o dva mladé poručíky, každý skončil ranou do týla. Nebyla to žádná legrace. No a poručík Trăistaru byl v srpnu 1991 v Taškentu, kde zverboval jednoho plukovníka z velitelství městské posádky. Nám šlo o to získat informace o přesunech jednotek sovětské armády ve střední Asii. Tou dobou se jejich armáda v oblasti střední Asie přeskupovala. Docházelo k nejrůznějším změnám, aby se omezily výdaje. A my jsme to všechno sledovali.“

„A k čemu nám tyhle informace byly? Předpokládám, že se mi nepokusíte namluvit, že jsme se chystali k invazi do Asie.“

„Upřímně vzato, nevím. Dostali jsme rozkaz, abychom je získali, a tak jsme se je snažili shromažďovat. S ohledem na rozpad SSSR nebylo marné vědět, co se děje, zjistit, které jednotky se stěhují a kam. Kdyby je napadlo přes noc trojnásobit stavy 14. armády, nebylo by od věci znát, odkud ty jednotky přišly, jaká je jejich logistika a morálka. Kromě toho jsme mohli narazit na nějakou informaci, užitečnou při jednáních s různými stranami… Nevím, co bych k tomu jinak řekl. V každém případě jsme dostali rozkaz získávat informace a Trăistaru byl v Taškentu. V jednu chvíli se mu stala velmi zvláštní věc. Pobýval zrovna v jisté civilní budově, když za něj zaútočila skupina agentů uzbecké kontrašpionáže. Co ti tam dělali, těžko říct, teoreticky to nebylo jejich pole působnosti, ale to jsme zjistit nedokázali, napadli ho, svázali, dali mu uspávající injekci a odvezli do jedné ze svých laboratoří. Když ho chytili, velmi dobře věděli, o koho jde a jaké má poslání. Zdroj, který doufal naverbovat, byl pravděpodobně pouhá návnada. A teď měli v úmyslu nechat ho zmizet. A vypadá to, že v oné laboratoři jedna sekce KGB vyvíjela nějakou novou zbraň, něco na bázi kosmického záření, absolutní vibrace nebo čert ví, jak to nazvat, nebo co to vlastně bylo. Jisté je, že poručíka Trăistara využili jako pokusného králíka. Dělali na něm pokusy. Ozařovali ho a proměnili ho v kočku.“

Generál zkoprněl. Posléze řekl:

„V kočku?“

„Ano, ve velkého zrzavého kocoura se zelenýma očima. Trăistaru byl zelenooký blonďák, víte…“

Generál se po chvíli zeptal:

„A jak se z té laboratoře dostal?“

„Pustili ho. Nečekali, že by si uchoval rozumové schopnosti, lidský hlas, vidění a tak dále. Sice ho ozářili, ale v kočku ho až tak docela neproměnili. Mozek zůstal nedotčen. Pod kočičím kožíškem se pořád skrýval náš starý dobrý Trăistaru, vlastenec jako dřív, ochotný kdykoli zapřít sám sebe a obětovat se pro vlast.“

„A co se s ním stalo?“

„Vrátil se do vlasti jedním charterem od TAROMu, schoulený v zavazadlovém prostoru, a hlásil se u mě na posádce. Z Taškentu se dostal, aniž si toho kdo všiml, a se mnou mluvil jako s prvním.“ Generál se na něho pozorně zadíval.

„Tehdy jsem měl dvě možnosti,“ pokračoval plukovník Focşăneanu. „První, mít ho u sebe doma a dávat mu pít mlíčko z misky. Druhá možnost byla znovu ho využít jako důstojníka k infiltraci, k čemuž byl ostatně vyškolen. Všechny možnosti jsem s Trăisteanem probral. I on měl zájem na další spolupráci s tím, že já ho budu úkolovat a on mi bude podávat hlášení. Šlo o nanejvýš neobvyklou situaci, ale za pochodu jsme se jí přizpůsobili.“

V generálových očích se pojednou objevil záblesk pochybností:

„Pane plukovníku, jste si tím vším jist?“ otázal se.

„Mám to vše obsáhle zdokumentováno,“ opáčil plukovník s bohorovným úsměvem.

„A Trăistaru je teď kde?“

„Drží se Vespasiana Moisy jako stín. Víme, co se modlí, kdy se modlí, víme, co jí a co mluví ze spaní. Máme ty nejlepší informace, protože Trăistaru je u něj na krbu.“

„Děkuji, pane plukovníku,“ prohlásil tehdy generál. „Chápu situaci. Teď můžeme jít každý po svém. Odvedl jste vynikající práci. Blahopřeji vám k téhle průzkumné operaci.“

Plukovník cítil, že se objem jeho hrudního koše zdvojnásobil. Postavil se do pozoru, a když generál vycházel z místnosti, hleděl strnule vpřed.

Generál se vracel do své kanceláře mírně znepokojen. Zavolal si sekretářku a oznámil jí:

„Chtěl bych si promluvit s psychiatrem z ministerstva. Prosím vás, spojte mě s ním co nejdřív… Obávám se, že je to nanejvýš naléhavé…“

Suceava

překlad © Jiří Našinec
ukázka z knihy S bubnem na zajíce chodil
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Paseka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1835x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce