Suceavă, Bogdan

Suceavă, Bogdan

rozhovor beletrie zahraniční

U příležitosti uvedení českého překladu románu S bubnem na zajíce chodil poskytl jeho autor Bogdan Suceavă časopisu iLiteratura.cz rozhovor. Říká v něm mimo jiné: „Neexistuje jazyk, který by ospravedlnil politický extremismus.“

O rumunských devadesátých letech, pravoslavné církvi, dějinách a trochu o rumunštině

iLiteratura.cz: Devadesátá léta se nyní pomalu stávají součástí historie i tématem krásné literatury. Vy jste zvolil možnost zobrazit vývoj v Rumunsku po změně režimu jako svár navzájem si konkurujících náboženských sekt. Máme to číst jako více či méně pravdivý obraz skutečnosti po revoluci v roce 1989, anebo je to podobenství o soutěži názorů ve světě po kolapsu režimu, v němž byl povolen jen jediný názor? Anebo je to kombinace obojího?

Bogdan Suceavă: Je to skutečně kombinace obojího. Je tam přesně tolik fikce jako v Čapkově Továrně na absolutno nebo ve Válce s mloky. Můžeme vidět určitou paralelu mezi zrodem a znovuobjevením politických stran v Rumunsku po roce 1989 a soutěží politických idejí ve třicátých letech. Tehdy to bylo dost odlišné, ale převládala tendence k levici. Ve třicátých letech v Rumunsku politická scéna sestávala prakticky jen z pravého středu a extrémní pravice a na levici bylo místo, které se dalo zaplnit. Společné oběma epochám ale bylo jedno: nikdo neměl trpělivost poslouchat, co říkají ostatní. Každý vyjadřoval své myšlenky se sebevědomím, že je dokáže vnutit ostatním a potlačit jiné názory. Budoucnost se malovala v jasných barvách a lidé mluvili s velkou jistotou, i když to byl jen začátek nového politického cyklu a trochu víc kritické sebereflexe by bývalo bylo na místě. Proto se mi zdálo vhodné použít obraz náboženských sekt a jeho prostřednictvím zobrazit… ne snad nutně politický extremismus, ale určitě extrémní způsoby vyjadřování politických idejí. Myslím, že ta paralela se týká mnohých dalších míst na světě, že to není nic nepřeložitelného.

iLiteratura.cz: Takže píšete o moci legend a mýtů – nejen náboženských, ale i těch historických, když se v románu vyskytuje postava Štěpána Velikého – a nebezpečí jejich zneužitelnosti pro politické účely?

Bogdan Suceavă: V roce 1992 byl Štěpán Veliký prohlášen pravoslavnou církví za svatého. Tehdy, v létě 1992, přišel ten okamžik, kdy jsem se rozhodl napsat o této významné historické postavě, která má v rumunských představách významné místo. U nás i v Moldavské republice existuje velmi silné povědomí, že je tu určité dědictví, na které musíme navazovat. Co se však ví méně, je to, že Štěpán Veliký například nechal zavraždit každého, kdo za turecké okupace kolaboroval. Byl vlastně původcem masakru – a přesto ho lidé prohlásili za svatého. Když se díváme na dějiny a na historické dokumenty, vybíráme si z nich jen určitou část, tu, kterou nám osobnosti prezentují, a jen k ní odkazujeme. Takto jsem uvažoval, když jsem z něj udělal literární postavu.

iLiteratura.cz: Mě při četbě románu S bubnem na zajíce chodil doslova vyděsilo, jak pravoslavná církev dává najevo sympatie k otevřeně nacionalistickým hnutím, na kterých oceňuje střežení starých tradic, historické identity atd. Nyní v Evropě sledujeme vzestup podobných hnutí a institucionální církve je v mnoha případech také podporují. Předvídal jste tento vývoj, nebo je to náhoda?

Bogdan Suceavă: Tak teď jste trefil do černého. Je to přesně tak. Spojení politického extremismu a církve má dlouhou tradici. Ve třicátých letech existovala v Rumunsku skupina extrémně pravicových mystiků, kteří byli upřímně přesvědčeni, že přijdou do nebe, když budou zabíjet pohany. Zneužívali církevní, teologické argumenty k ospravedlnění zločinů. Na to nesmíme nikdy zapomínat, i když je nám dnes nepochopitelné, jak se to mohlo stát. Nepřestává mě naplňovat zděšením, jak rychle se tyto ideje dokázaly znovu zrodit, a to hned na začátku devadesátých let.

iLiteratura.cz: Devadesátá léta popisujete s velkou dávkou ironie, absurdní komiky, černého humoru. Bylo vaším záměrem dát tak najevo odstup od těch let? Píšete jako někdo, kdo se na onu dobu dívá z větší vzdálenosti, a tak o ní může psát svobodněji než někdo, kdo je na ní osobně – nebo jako autor – zainteresován?

Bogdan Suceavă: Hledal jsem obecné metaforické vyjádření, které by pokrylo všechny podobné události, jak je známe z rumunské historie. Například když byl kníže Cuza zvolen vládcem rumunských knížectví, lidé do něj vkládali mnohé naděje. Totéž se opakovalo, když se Karel I. stal králem. A zase při volbě Karla II., dokonce i Ceauşesca v roce 1965. Každý nový panovník byl obklopen stejným očekáváním. Chci tím říct, že se tu pořád opakuje jeden příběh, jeden vzorec událostí, který aktualizuje ty předchozí. To jsem se tu snažil zachytit: přečtete si jeden příběh a znáte všechny.

iLiteratura.cz: Takže tu nejde jen o to, navázat na domácí rumunskou tradici absurdního, černého, surrealistického způsobu zachycení světa?

Bogdan Suceavă: Já myslím, že to tam je také přítomno. I tahle tradice koření ve třicátých letech.

iLiteratura.cz: A funguje to podobně, jako když se židovští autoři vysmívají holocaustu?

Bogdan Suceavă: Existuje jisté přesvědčení o tom, že pokud jste schopen vytvořit komedii, zachytil jste látku správně. To dokázal Molière. Psal komedie o lidských neřestech, o lakomství. Chtěl jsem se pokusit o něco podobného, nechal jsem se vést nadějí, že nás to dovede do bodu, ze kterého budeme schopni nahlédnout, co je s naší kulturou špatně.

iLiteratura.cz: V románu spojujete různé literární tradice. O surrealismu už jsme mluvili, dále jsou tu ozvuky Bible, křesťanské liturgie, kritikové uvádějí latinskoamerický magický realismus, váš český nakladatel uvádí na obálce knihy Michaila Bulgakova a Umberta Eca. Proč ten komplikovaný intertextuální vzorec? Nebojíte se výtky, že vaše psaní je postmoderně zahleděné do sebe?

Bogdan Suceavă: Nebojím, protože jsem postupoval takto: vezměte dějiny Rumunska, pokuste se je rozdělit na fundamentální principy a přeskupit je tak, aby byly dobře čitelné. A o to jde v komedii. Když tuto prvky přeuspořádáte, výsledkem bude komika, humor. Ale proč se tomu smějeme? Smějeme se tomu, co je přehnané. Jak jinak bychom měli upozornit na nesoulad mezi slovy a věcmi? Jedině logickou analýzou politických idejí. Jestli se tomu říká postmodernismus, tak dobře.

iLiteratura.cz: Druhým velkým tématem vašeho románu vedle náboženství je jazyk. Lidé se pokoušejí hledat absolutní pravdu v údajně sedm tisíc let starém rumunském jazyce. Vyjadřujete ironii vůči své mateřštině s jejími slovansko-latinskými kořeny, diskusemi o pravopisu apod., nebo zpochybňujete moc jazyka obecně, jeho schopnost zachytit svět?

Bogdan Suceavă: Ano, já se těmhle věcem moc rád vysmívám. Směju se rumunské historii, ale podívejme se na to, co to vlastně rumunská historie je: první písemný záznam je z roku 1521. Ještě na začátku 19. století byla rumunština úplně jiný jazyk než ta, kterou mluvíme dnes. Tehdy přišla do rumunštiny řada slov francouzského původu a relatinizovala ji, vytlačila mnohá slova slovanská. Jazyk se obnovuje sám ze sebe, je to živý organismus. Jazyk, který by vydržel vytesaný do kamene sedm tisíc let, není jazyk, který by byl schopen zachytit skutečnost. A už vůbec neexistuje jazyk, který by byl schopen ospravedlnit politický extremismus.

Suceava

© Jan M. Heller

Diskuse

Vložil: Lidia Nasincova, 24.05.2014 09:43
Suceavă, Bogdan
Vynikajici roman, velice doporucuji! Pane Hellere, gratuluji za perfektni otazky!!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1871x

Inzerce
Inzerce
Inzerce