Soukup, Martin: Antropologie a Melanésie: z doby kamenné do kyberprostoru

Soukup, Martin
Antropologie a Melanésie: z doby kamenné do kyberprostoru

recenze sociologie

Podle autora domorodci balancují na „tenké linii oddělující včerejšek a dnešek“. Dá se namítnout, že podobně rozkročeni mezi „včerejšek a dnešek“ jsou všichni lidé, i ti žijící na Západě. I ti se snaží navázat či znovuvytvořit kmenová pouta a obnovují domnělé starobylé tradice. Soukupovou zásluhou je ale to, že barvitě vylíčil, jak toto balancování na oné „tenké linii“ prožívají právě Melanésané.

Martin Soukup: Antropologie a Melanésie: z doby kamenné do kyberprostoru. Karolinum, Praha, 2013, 632 s.

Pomezí doby kamenné a kyberprostoru. Místo, které balancuje na tenké linii oddělující včerejšek a dnešek. Tak líčí antropolog Martin Soukup ve své poslední, velmi obsáhlé knize Melanésii, viděnou očima západních objevitelů a hlavně sociálních a kulturních antropologů. Autor v ní sleduje osudy významných antropologů, všímá si okolností, za nichž podnikli své terénní výzkumy, a tlumočí jejich interpretace nativních kultur. Kromě rozsáhlé literatury těží také z vlastních zkušeností nabytých při terénních výzkumech na Nové Guineji. Kromě toho ovšem kniha líčí také příběh ideje kultury, který se sice po jistou dobu stal centrální kategorií oboru antropologie, ale „nakonec zaznamenal pád následkem postmoderních pochybností i svého nadužívání“. A podle autorových slov v úvodu kniha obsahuje ještě třetí „příběh“: ten vyprávějí samotní domorodci, kteří prostřednictvím svých kreseb, jež publikace přetiskuje, dostali možnost velmi konkrétně vizualizovat některá témata, o nichž jinak antropologové uvažují spíše na abstraktní rovině.

V jistém smyslu tak kniha Antropologie a Melanésie představuje jakési velmi zhuštěné selektivní dějiny antropologie a objevuje se v ní množství témat: návod, jak se provádí rituální mužská menstruace a další (z našeho hlediska) kuriózní domorodé zvyky (jako amputace končetiny či prstu jako svébytný smuteční zvyk); tradiční mužské a ženské role (žena prý byla „jedním z nejdražších předmětů denní spotřeby“); postupné objevování Melanésie Evropany a jejich vztahy s domorodci (čtenář v knize najde i pasáže o tom, jak se antropologové zasloužili o to, že Japonci nedobyli Austrálii). Mnoho zasloužené pozornosti Soukup věnuje tomu, jak domorodci reagovali na evropskou kulturu a hlavně jakým způsobem si přivlastňovali křesťanství. Polemicky na adresu svých kolegů podotýká, že se západní antropologové pyšní údajnou schopností akceptovat domorodý pohled na svět, ale nejsou ochotni si přiznat, že i křesťanství je už jeho součástí (dokonce že je dnes dominantním náboženstvím Melanésie). A ukazuje i překvapivé důsledky christianizace: na základě starozákonní klasifikace zvířat byl v jedné oblasti, v níž lidé konvertovali k adventismu, klokan vyhodnocen jako tvor nečistý, tedy nejedlý, a díky tomu nebyl na daném území vyhuben.

Jak už napovídá samotný název knihy, autor nemůže vynechat ani to, co se s Melanésií děje v období globalizace. S humornou nadsázkou vykresluje, jak se z původních autentických domorodců, kteří antropologům sloužili jako informátoři o jejich původní kultuře, sami stávají studenti antropologie, kteří (nyní) svým západním kolegům dávají k posouzení vlastní diplomovou práci. Nebo vzpomíná, jak mu jeho informátor předvedl tradiční žvýkání betelových ořechů, což učinil, načež si domorodec hned udělal fotku, kterou šel zčerstva vyvěsit na svůj facebookový profil.

Autor se v knize snaží po vzoru C. Geertze charakterizovat rovněž styl charakteristický pro díla jednotlivých antropologů (kupříkladu Paulu Brownovou přirovnává k Milanu Kunderovi), analyzuje rovněž filmy jako svébytný a plnohodnotný způsob, jak vypovídat o domorodých kulturách – ostatně právě Soukup u nás patří k průkopníkům a popularizátorům tzv. vizuální antropologie. Neváhá citovat ani politicky nekorektní poznámky z deníků, které si někteří vědci vedli, jako byla ta od B. Malinowského: „Celkově se mé pocity k domorodcům vyvíjejí směrem k názorům ,ty bestie vyhladit‘“. Styl samotného Soukupa je přitom celkem poutavý, volí provokativní či lehce tajemné názvy kapitol, které mohou čtenáře upoutat či navnadit (jako Pomsta kasuára nebo Američanky si vyžádaly kůži zpět), vlastní „sebereflexivitu“, jak je dnes v módě, ovšem autor příliš nezapojuje, takže o jeho vlastních zážitcích z terénu či o vztazích k informátorům nebo spolupracovníkům či spolupracovnicím se čtenář nedočte.

V závěru knihy Soukup konstatuje, že například Papua – Nová Guinea deklarovala jako svůj ústavní základ křesťanství a „vznešené tradice předků“, které „posilují vědomí spjatosti s minulostí a umožňují budovat etnickou identitu“, ale de facto už „před dávnou dobou vymizely“. Jen těžko lze přitom podle něj „mít oboje, totiž patřit minulosti i přítomnosti“. Popsanou situaci přirovnává k postavení Roberta, hlavního hrdiny románu Umberta Eca Ostrov včerejšího dne: „Ten ke své smůle ztroskotal na palubě nepoškozené lodi, která kotvila nedaleko od ostrova. Naneštěstí neuměl plavat, ani ovládat loď. Rozhodl se proto vyřešit situaci tím, že postavil vor, na kterém se pokusil zachránit. Záměrem bylo plavit se na mezinárodní datové hranici, která odděluje včerejšek od dneška. Jak se zdá, srovnatelnou strategii zatím volí obyvatelé Melanésie. Nechtějí ztratit kulturní identitu založenou na světě předků; současně nechtějí žít jako včera, protože si uvědomují limity a nevýhody včerejška. Nehlasují však plně ani pro dnešek, protože si uvědomují jeho stinné stránky. Snad nejlepší cestou je balancování na tenké linii oddělující včerejšek a dnešek.“ Zde se dá polemicky namítnout, že podobně rozkročeni mezi „včerejšek a dnešek“ jsou všichni lidé, i ti žijící na Západě. I ti se i pomocí internetu snaží navazovat či znovuvytvářet kmenová či komunitní pouta, znovuobnovují (či spíše nově rekonstruují) domnělé starobylé tradice a archaická náboženství a rituály… (A jedno pražské nakladatelství už dlouho chystá knihu o tom, jak mnoho mají lidé současnosti společného s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech jen zdánlivě změnily každodenní mody lidského chování a myšlení.) Soukupovou nemalou zásluhou je ale to, že barvitě vylíčil, jak toto balancování na oné „tenké linii“ prožívají právě Melanésané.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 108 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 2334x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce