Kadlečková, Vilma: Mycelium – Jantarové oči

Kadlečková, Vilma
Mycelium – Jantarové oči

recenze sci-fi

Vilma Kadlečková se v prvním díle své ságy pokouší nabídnout kvalitně zpracovanou sci-fi, která by nepřestávala být zábavným čtením. Ale zároveň chce klást otázky a nabízet konflikty intelektuální, nikoliv pouze fyzické, experimentovat s formou a kombinovat sci-fi s fantasy.

Mycelium odhaluje, že nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu
Vilma Kadlečková: Mycelium Jantarové oči. Argo, Praha, 2013, 324 s.

Vilma Kadlečková patří k nejvýraznějším osobnostem české fantastiky. Svědčí o tom i fakt, že v posledních letech její knihy vycházely nikoliv v tradičních žánrových nakladatelstvích, ale v Albatrosu a nyní v Argu. A pak samozřejmě řada cen Akademie science fiction, fantasy a hororu. Tu poslední získala za první díl svého zatím nejrozsáhlejšího a nejambicióznějšího díla – románu Jantarové oči z cyklu Mycelium.

K oněm zmíněným oceněním je přitom třeba zmínit nešťastnou a nezaslouženou pověst protežované autorky, která má vítězství takzvaně jisté. Letos ovšem v rámci domácí fantastiky, jakkoliv mám například osobně coby čtenář z dané nabídky raději Mráz a hry dvojice Hlávka Vybíralová, nic lepšího než Jantarové oči skutečně nevyšlo. Vilma Kadlečková napsala bez diskuse výbornou knihu, která navíc přesně splňuje požadavky na titul, který by měl sbírat ceny. Ano, její vítězství tedy bylo „jisté“ – ale v tom pozitivním slova smyslu.

Ona nezasloužená pověst má svou logiku, která vyžaduje drobný exkurs do historie moderní české fantastiky. Na mysl přitom vyvstane i motto Mycelia – „ty nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu“. Vilma Kadlečková začala publikovat na sklonku osmdesátých let minulého století, tedy v období, kdy se do povědomí českých fanoušků začal postupně dostávat nový žánr – fantasy. Její díla jsou proto někdy spojovaná s tzv. protofantasy a oním skrytým faktorem je zde především specifická představa o fantasy a jejích možnostech, z níž nakonec v autorčině díle zůstala silná role mystiky. Na začátku let devadesátých vydala několik knih, posléze založila rodinu a omezila publikace, aby pak jakýsi druhý, nadmíru úspěšný literární život zahájila před necelými deseti lety (vítězná povídka za rok 2007 O snovačce a přemyslovi). Ještě v devadesátých letech se však také stal terčem vtípků parodického spolku Rigor Mortis její údajně nemoderní styl psaní. Což dává smysl, když víme, že ve zmíněném období do české fantastiky nepronikal pouze nový žánr, ale i nové postupy, inspirace akčními filmy a fascinace popkulturou.

Kadlečková ovšem čerpala spíše z tradiční science fiction ve stylu C. J. Cherryh (v první polovině devadesátých let populární i u nás, pro srovnání třeba trilogie Stárnoucí slunce) nebo Ursuly K. Le Guin (Levá ruka tmy) a dodnes má největší zastání u lidí, kteří podobnou „klasiku“ vyhledávají a rádi by ji viděli i v české fantastice (skrytým faktorem by zde byl střet dvou generací na poli teorie estetiky žánru).

V rámci Akademie se přitom jedná dodnes o skupinu, která je schopna svůj názor prosadit a propagovat (což je zcela legitimní). Naopak kritici Kadlečkové coby „automatické“ výherkyně“, s trochou nadsázky jakési Boženy Němcové české science fiction, by se spíše měli soustředit na vytvoření podobně silného názorového křídla. V důsledku by to prospělo všem zúčastněným (ve skrytu je zde diskuse mezi zastánci zábavné funkce fantastiky a zastánci funkce řekněme extrapolační, intelektuální).

Jantarové oči každopádně bodují svým zpracováním i záběrem – pětidílný cyklus, který se nevyhýbá důkladné, pozvolné expozici, má být důkladně propojen pěticí posvátných drog (jejichž podstata by měla vždy ovlivňovat ladění příběhu). A především se román netají ambicemi otřást domácí fantastikou, která je až příliš často spojená s jakýmsi uzavíráním se do bezpečné ulity opakovaného uspokojování čtenářských očekávání.

Kadlečková se pokouší nabídnout kvalitně zpracovanou sci-fi ságu, která by nepřestávala být zábavným čtením (což je něco, s čím se spokojí naprostá většina domácí produkce), ale zároveň chce klást otázky a nabízet konflikty intelektuální, nikoliv pouze fyzické, experimentovat s formou a zkombinovat sci-fi s fantasy (ve smyslu například některých knih hnutí new weird).

Tradiční sci-fi motiv setkání mimozemské a lidské kultury zde tedy není nahlížen z pozice střetu, ale opatrného prorůstání. Děj začíná v době, kdy lidé již dávno koexistují s teokratickými Össeany. Jejich kultura stojící na fanatické poslušnosti vládnoucímu kultu, paranormálních schopnostech, mystice a posvátných drogách je pro lidi čímsi exotickým, co je okouzluje, pohlcuje i děsí a přináší do knihy postupy a prvky fantasy. Oba žánry se pak propojují v osobě jedné z hlavních postav – Lucase Hildebrandta, syna předního lidského specialisty na vše spojené s Össeany, který si uvědomuje, že zde vlastně dochází k nenásilné invazi – nebo minimálně infiltraci s cílem ovlivnit směřování lidského vývoje a schopností.

V románu ovšem narazíme i na další zajímavé příklady onoho „prorůstání“. Ať už v rovině jednotlivých postav, mezi nimiž děj přeskakuje, nebo motivů spojovaných s aktuálními politickými problémy (terorismus, fundamentalismus, kulturní agrese, vliv médií – v této souvislosti dodejme, že se autorka nebála ani zábavné reklamní kampaně s fiktivní Akkütlixovou církví), využívá se postupů thrillerů (Lucas se snaží propašovat na Zemi bytost, která by mohla narušit monopol Össeanů na paranormálno a exotičnost), sportovních příběhů (Lucas a jeho dávná kamarádka patří ke špičkovým plazmolyžařům) i příběhů o vzdělávání a vzdělanosti (vztah Lucas – otec, ne nepodobný některým motivům z románů Chaima Potoka).

Kadlečková zároveň staví do popředí princip, který byl ve fantastice poprvé důsledně rozpracován v Duně Franka Herberta (což je zásadní dílo pro zkoumání reakce science fiction na vzestup fantasy) – na hlavní čtenářskou atrakci není povýšena akce, ale odhalování skrytých plánů a významů, klamání tělem v podání postav i autora. Z tohoto hlediska je třeba zdůraznit práci, kterou si Kadlečková dala s promýšlením kultury Össe a jež nyní skutečně čtenáře pohlcuje a nutí zvažovat význam každého detailu, který díky postavám odhalí.

V podstatě jediná má výtka na adresu prvního dílu Mycelia je možná až příliš pomalé tempo a skutečnost, že jednotlivé dějové linie nejsou vždy prostřídávány se stejnou harmonií, s jakou dokázala Kadlečková propojit nám známé prvky lidské kultury a historie s těmi ze své fikce. Minimálně události kolem Össeanky ve vyhnanství a dopisu napsaného Lucasovým otcem působí jaksi násilně natahované.

Ovšem vzhledem k tomu, jaký prostor v knize zabírají, se jedná o škobrtnutí vpravdě minimální. Pokud další díly nepřijdou s nějakým zásadním zaváháním, zařadí se Mycelium mezi klasická díla české fantastiky s dopadem jak na sci-fi, tak na fantasy. Ostatně hned po vydání přišly jedny z prvních pozitivních ohlasů ze strany domácích fanoušků série Stevena Eriksona Malazská kniha padlých...

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 139 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 4396x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce