Rejmer, Małgorzata: Bukareszt: kurz i krew

Rejmer, Małgorzata
Bukareszt: kurz i krew

recenze kultura

Pojem „polská škola reportáže” není potřeba nijak široce představovat. U nás je jejím nejznámějším představitelem Mariusz Szczygieł, autor mimo jiné několika sbírek reportáží postihujících vybrané aspekty české společnosti. Díky nakladatelství Dokořán u nás vyšel rovněž podobný svazek esejů a reportáží Krzysztofa Vargy Guláš z Turula věnovaný Maďarsku a Izrael už se nevznáší Pawła Smoleńského.

Małgorzata Rejmer: Bukareszt: kurz i krew. Wydawnictwo Czarne, Wołowiec, 2013, 213 s.

Pojem „polská škola reportáže” není potřeba nijak široce představovat. U nás je jejím nejznámějším představitelem Mariusz Szczygieł, autor mimo jiné několika sbírek reportáží postihujících vybrané aspekty české společnosti. Díky nakladatelství Dokořán u nás vyšel rovněž podobný svazek esejů a reportáží Krzysztofa Vargy Guláš z Turula věnovaný Maďarsku a Izrael už se nevznáší Pawła Smoleńského.

Podobného charakteru je i kniha Małgorzaty Rejmer Bukareszt: kurz i krew (Bukurešť: prach a krev). Samotná autorka (nar. 1985) zaujala už v roce 2009 svým prozaickým debutem Toksymia (Toximie), v němž s groteskním nadhledem vykresluje obyčejné nepěkné (fyzicky i psychicky) obyvatele jednoho varšavského sídliště. Literární kritici hovořili v souvislosti s touto prózou o estetice ošklivosti a zdá se, že odtud už je jen malý krůček k Bukurešti, složitému městu, které náhodnému návštěvníkovi nabídne při prvním setkání nevlídnou betonovou tvář v popředí s Ceauşeskovým megalomanským palácem.

Rejmer mu přezdívá „chobotnice“ z potřeby nějak se vůči této nepochopitelné stavbě vymezit a najít k ní klíč, je-li to vůbec možné. Její ohromné rozměry a nepřehlédnutelnost kontrastují s nezájmem běžných Rumunů o tento téměř utopický projekt komunistické architektury (slovy Daniely Hodrové), který bohužel nezůstal jen na papíře a navždy změnil charakter města. Neplánovaným důsledkem zbourání staré Bukurešti je i dnešní vysoký počet toulavých psů, jimiž je rumunská metropole nechvalně proslulá a samotná autorka z jejich obklíčení při jízdě na kole vyvázla jen tak tak.

Název knihy je poněkud zavádějící, protože jejím hlavním tématem není pouze jedno město, ale rumunská společnost jako celek se všemi jejími historickými osudy, zvraty a traumaty, ať už pramenícími z meziválečného období, či z nedávné minulosti. Reportážní zkratka využívající pars pro toto může být místy zjednodušující, to však nic nemění na působivosti vyprávěného a skutečnosti, že se Rejmer v řadě citlivě až lyricky načrtnutých příběhů kombinovaných s holými fakty a statistikami dokáže dostat až na dřeň bolavého místa.

Není to vždy pěkná podívaná, protože Ceauşeskův režim dokázal poznamenat životy Rumunů hlouběji, než by se mohlo pouhým výčtem nedostatků zdát. Katastrofální (ne)zásobování potravinami, nevytápěné byty a společnost prošpikovaná donašeči byly jednou stranou mince. Druhou naznačil úspěšný film Cristiana Mungia Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny, který však zachytil pouze špičku ledovce. Zakázaná antikoncepce a potraty rozvracely vztahy mezi muži a ženami, rodiči a dětmi. Zatímco historik Lucian Boia tento problém zmiňuje ve své knize Rumunsko, krajina na hranici Európy, autorka ve své reportáži portrétuje řadu osudů, které dokreslují obludné rozměry tohoto opatření a jeho dopady.

Značnou část knihy zabírá minulost Rumunska včetně nejslavnějších lidových balad (Jehnička, Mistr Manole), protože bez ní by se jen stěží dala pochopit přítomnost se všemi jejími paradoxy. Např. již zmiňovaní všudypřítomní psi mohou na jedné straně ohrožovat neopatrné chodce a cyklisty, ale na druhé straně jim obyvatelé Bukurešti často dávají žrádlo, a řada paneláků tak má svého „hlídače“. Podobný vztah mají snad jen Krakované ke svým holubům, kteří však nejsou tak nebezpeční.

Jedním z neuvěřitelných příběhů současného Rumunska je osud Iona Bârlădeana, který po revoluci žil v odpadní šachtě, kde tvořil své originální obrazy poslepované z výstřižků z novin a časopisů. Poté, co ho objevil bukurešťský galerista Dan Popescu, obletěla výstava s jeho kolážemi celou Evropu (v roce 2012 zakotvila na pár týdnů i v Praze) a jeho životní příběh se stal jednou z inspirací pro román Deadline mladé prozaičky Adiny Rosetti. V závěrečné bilanci dochází Rejmer k závěru, že v Bukurešti není snadné nalézt něco krásného, protože je jako zákusek kupovaný v neděli: sice je sladký, ale má hořkou polevu. Nebo si vypomůžeme slovy z románu Spoutaný Petra Popesca: „Kdo pochopí Bukurešť, pochopí Evropu, kdo ty dvě nepochopí, k čemu je na světě?“

Na závěr už jen dodejme, že kniha získala v Polsku Cenu Teresy Torańské a byla zcela zaslouženě nominována na řadu dalších včetně nejprestižnější literární ceny Nike.

© Jarmila Horáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 111 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 2246x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce