Mo, Jen: Krev a mlíko

Mo, Jen
Krev a mlíko

recenze beletrie zahraniční

Krev a mlíko není ani v nejmenším snadné a příjemné čtení, evropskému čtenáři dává možnost zahlédnout obraz života v Číně ve 20. století bez příkras, představit si (raději) nepředstavitelné utrpení a sílu lidí, kteří se mu snaží vzdorovat, poznat alespoň z povzdálí národ, který přečkal tolik hrůz, a přesto neustrnul v marné sebelítosti.

Neustrnout v marné sebelítosti
Mo Jen: Krev a mlíko. Přeložil a doslovem opatřil Denis Molčanov, Mladá fronta, Praha, 2013, 616 s.

Román Krev a mlíko (v originále Feng žu fej tchun, 1996) uvádí Mo Jen dvěma věnováními. První z nich shrnuje jeho vztah k vlastní matce, která ho za času hladomoru do čtyř let kojila („mámině duši, jež odpočívá v nebi“). Druhé, které bylo doplněno do dalšího vydání, připomíná všechny „ženy-matky, co jich jen v podnebesí chodí“. Z těchto dedikací a z doslovného překladu názvu románu Kypré boky, bujné poprsí na první pohled vysvítá, že se Mo Jen chce zcela záměrně vymanit z prastaré patriarchální tradice a přitáhnout pozornost čtenáře k osudům čínských žen ve 20. století. Chce tak ovšem učinit bez jakýchkoli feministických klišé, spíše naopak – způsobem, který zavilé feministky jistě rozčílí. Ženské tělo v románu funguje jako nejdůležitější obraz i metafora.

Autor po způsobu divadelního scénáře představuje úvodem hlavní postavy svého opusu, což je vůči čtenáři krok nanejvýš laskavý, protože román Krev a mlíko oplývá množstvím postav podobně jako tradiční čínské romány z časů císařství. Hlavní postavou je Matka Šang-kuan Lu-š’, která se narodila na počátku 20. století a již v sedmnácti letech provdali do rodiny Šang-kuanů. Vypravěčem knihy je Moje maličkost neboli Šang-kuan Zlatko, nejmladší z matčiných devíti dětí.

Zlatko je, podobně jako některé z jeho sester, nemanželské dítě, jeho otcem byl pastor. Tento antihrdina, vytoužený a rozmazlený syn, člověk duševně zdeformovaný celoživotním kojením a posedlý ženskými ňadry, byl odsouzen za nekrofilii k patnácti letům žaláře. Má osm starších sester, jejichž osudy se prolínají s moderními dějinami Číny. Na rozdíl od něho představují sestry silné hrdinky, vzdorující osudu, nejsilnější ze všech je však jejich matka, která se za každou cenu snaží ubránit své děti a vnoučata před vším, co jim hrozí.

Děj románu, podobně jako svých dalších děl, zasazuje Mo Jen do prostředí smyšleného severovýchodního okresu Kao-mi, tedy Náhorní Pustiny, a jeho blízkého okolí s městysem Ta-lan, Velká Ohrada. Život na vesnici byl těžký už na sklonku poslední dynastie Velkých Čchingů, následovala údobí občanských válek, japonské okupace, nastolení komunistické vlády, politické procesy a kulturní revoluce, až konečně nadešlo období Teng Siao-pchingových ekonomických reforem a krátké „nadechnutí“, vystřídané krutým kapitalismem. Každá ze sedmi knih, z nichž román sestává, zachycuje jednu etapu dějin.

Krev a mlíko je text plný krutosti, tak jak tomu v případě  Mo Jenových próz bývá, ale líčení hrůz, jimiž postavy procházejí, není samoúčelné. Kromě strastí „organizovaných shora“ prožívá Matka každodenní týrání v rodině, do níž se provdala. Narození syna jí dá alespoň na chvíli šanci na trochu lepší život, paradoxně se tak stane ve chvíli, kdy Čínu okupují Japonci. Ti zabijí jejího krutého manžela i tchána a tchyně ochrne po záchvatu mrtvice.

Překladatel Denis Molčanov vědomě a záměrně rezignuje na vžité líbivé překlady, připomínající chinoiserie (je to patrné už z jeho překladů jmen postav, např. Wang Zlatá Haluz místo očekávané „Větévky“, str. 442). Obšírně svůj překladatelský postoj objasňuje v části doslovu nazvané příznačně Jak překládat Mo Jena?. I když s jeho názory nemusíme plně souhlasit, je podstatné, že je ve svém pojetí důsledný, záměrně počešťuje a snaží se „nerušit“ čtenáře přemírou cizích názvů a vysvětlivek, na něž rezignuje zcela a okolnosti vztahující se k dílu osvětluje v doslovu. Krev a mlíko není ani v nejmenším snadné a příjemné čtení, jaké by snad český název mohl evokovat. Evropskému čtenáři však dává možnost zahlédnout obraz života v Číně ve 20. století bez příkras, představit si (raději) nepředstavitelné utrpení a sílu lidí, kteří se mu snaží vzdorovat, poznat alespoň z povzdálí národ, který přečkal tolik hrůz, a přesto neustrnul v marné sebelítosti. Tím spíš, že román je do jisté míry autobiografický. Někteří kritici upozorňují, že nebýt Mo Jenova významného postavení ve Svazu spisovatelů, byl by za toto dílo možná uvězněn. Jiní tvrdí, že při líčení událostí po roce 1949 není zdaleka tak konkrétní a nesmlouvavý, jako když líčí předešlá období. Ale to ať posoudí čtenář sám. Řečeno slovy autora: „Je to konečně jedna z krás literatury: můžeme si ji číst každý po svém“ (str. 9).

 

© Magdalena Rytinová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 453 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   89%čtenáři

zhlédnuto 3391x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce