Motte, Anders de la: [bubble]

Motte, Anders de la
[bubble]

recenze krimi

V thrillerové trilogii švédského autora jde o konspiraci vrcholně důmyslného kalibru, o níž si mohou agent Bourne a jeho kloni nechat jen zdát; pistole v rukou a praktiky tajných služeb tady nahradila kybernetika dovedená až na doraz možností a užitečnosti. Počítačový sekuriťák de la Motte v tomto směru rozumí svému řemeslu skvěle.

Bublina, která nepraskla
Anders de la Motte: [bubble]. Přel. Čeněk Matocha, Euromedia Group - Knižní klub, Praha 2014, 448 s.

Strategicky jsem loni usoudil, že po superlativní recenzi románu [game], prvního dílu de la Mottovy trilogie, si nevšimnu „dvojky“ [buzz] a počkám až na závěrečný díl, který si jistě vyslouží ještě o desetinku vyšší hodnocení než úvodní svazek. Vysoce strategická, leč chybná úvaha.

Opominutá dvojka si přehlížení nezasloužila. Svým způsobem byla povedenější než první díl. Působila, jako by autor lépe ovládl „hru“ na spisovatele: turbulentní děj se odvíjí méně chaoticky, jako by byl veden pevnější rukou. Jistě je to způsobeno i tím, že „jednička" coby expozice poměrně velkolepého konceptu toho měla hodně k vysvětlování, čtenář se měl stále s čím seznamovat, stále co vstřebávat, stále nad čím žasnout a stále co (tak tak) chápat. Ve „dvojce“ mohl spisovatel všechny premisy, které tak zběsile nahazoval v prvním dílu, nechat rozehrát a působit, mohl je ozkoušet a přidávat k nim nové prvky a indicie jen na dotvoření už tak zlověstného a nepochopitelného konceptu Hry, v níž jde o cosi hodně, přitom však nepostižitelně velkého. Téměř by se dalo říct, že ve světle druhého dílu se „jednička“ ukázala jako zbytečná: coby rozehrávka by možná mohla zabrat delší prolog ke „dvojce“ a z trilogie by byla štíhlejší dilogie. Ale to by byla škoda.

Od závěrečného dílu se dalo očekávat hektické finále, kde se toho opět musí hodně dít, jak se hlavní hrdinové, Henrik Pettersson, zvaný HP, a jeho sestra Rebecca prodírají trnitou cestou k odhalení Pořadatele Hry. Není to snadný úkol, když on i ona jsou vlastně v Pořadatelově područí, i když dělají, co mohou, aby se z něj vymanili. Mají pár přátel a příznivců a spoustu protivníků a nejhorší je, že nedokážou jedny od druhých odlišit. Paranoia ovládá všechny a s uplývajícími stránkami narůstá.

To, co v minulých dílech proskakovalo jen v náznacích a vzápětí cíleně odvádělo zmateného čtenáře jinam, je v posledním díle předestřeno samozřejmě v plné ohavnosti: jde tu o konspiraci vrcholně důmyslného kalibru, o níž si mohou agent Bourne a jeho kloni nechat jen zdát; pistole v rukou a praktiky tajných služeb tady nahradila kybernetika dovedená až na doraz možností a užitečnosti. Počítačový sekuriťák de la Motte v tomto směru rozumí svému řemeslu skvěle, opět efektně špikuje text IT neologismy, málokdy však na úkor srozumitelnosti, o to víc si ale vychutnává příležitost ohromovat čtenáře možnostmi, jež dává zloduchům kybernetická epocha.

A pak je tu samozřejmě starý dobrý Orwell, který věděl, že kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. Nad možnostmi 21. století by zřejmě zalapal po dechu, avšak princip, s jakým přichází de la Motte, by ho nepřekvapil. Propojení minulosti a současnosti k ovládnutí budoucnosti, to je, oč ve Hře jde – s následky dalekosáhlými nejen pro Švédsko, které se s blížící se královskou svatbou začíná třást před teroristickou hrozbou, nejen pro pořád ještě idylickou enklávu skandinávských států, ale pro celý svět. De la Motte šikovně extrapoluje při domýšlení důsledků toho, co začalo jako pokušivá hra pro mobil – stačí sledovat každodenní titulky, ty, které sledují Breivika nebo Ukrajinu, připepřit je záměrně rozpoutanou řetězovou reakcí – a s de la Mottem v ruce by nás mělo oprávněně mrazit.

Paranoia i konspirace se zahušťují, román – přes pár logických výmolů – pádí neodvratně k rozuzlení, jen to sviští. Zklame možná, že tak dalekosáhlý koncept stojí a padá s jediným člověkem – HP samozřejmě Pořadatele demaskuje… a i jeho odhalená totožnost se může stát zdrojem zklamání, ale nějak z toho autor vybruslit musel. Nicméně z posledních několika stránek knihy vysvítá, že nemusí být všem trilogiím konec.

Skandinávská krimi je bublina, po níž, až praskne, zůstanou v knihovnách kluzké cákance a k tomu hrstka dobrých knih. Troufám si tvrdit, že de la Motteova trilogie bude mezi nimi. On se koneckonců na té módní vlně veze jaksi mimochodem. Jeho próza je mnohem američtější, technologicky a také akčně říznutější, než aby dodržovala nepsané zákony tíživosti a psychologického temna, jež si spojujeme s pojmem severského thrilleru. A pokud se tu a tam spekuluje o případném přímém následníku Larssonovy trilogie Milénium a tahle nálepka se lepí na každou druhou knihu, tak já ji na de la Motteho trilogii s klidným svědomím připlácnu také.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 94 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1355x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce