Duteurtre, Benoît

Duteurtre, Benoît

rozhovor beletrie zahraniční

Při cestách do zahraničí za svými překlady se cítím lépe, říká Benoît Duteurtre, francouzský spisovatel, jemuž nakladatelství Atlantis věnuje velkou pozornost: český překlad z roku 2009 teď nastudovalo Hejlíkovo Listování a v Brně už se chystá nová Duteurtreova kniha. Spisovatel tak získal motivaci zavítat na turné po českých městech.

Benoît Duteurtre listuje Holčičkou...

Francouzský spisovatel Benoît Duteurtre přijel do České republiky, aby po dobu jednoho týdne od 5. do 11. června 2014 doprovázel LiStOVáNí Lukáše Hejlíka, které formou scénického čtení představuje spisovatelovu knihu vydanou ve Francii roku 2005, Holčička a cigareta. Rozhovor probíhal hned druhý den autorovy návštěvy, a to v kavárně luxusního secesního hotelu v centru Prahy. Volba místa setkání nebyla náhodná, pro podobná místa má prý autor slabost. Tento satirik, jenž si ve svých románech rád dobírá současnou společnost, napsal dvě desítky románů, z nichž již sedm bylo přeloženo do češtiny a osmý vyjde v příštím roce.

iLiteratura.cz: Kolikrát jste již zavítal do Prahy?
Benoît Duteurtre: Celkem třikrát. Poprvé před několika lety jakožto spisovatel, abych na knižním veletrhu představil své knihy vydané v nakladatelství Atlantis. Konalo se to v té krásné velké secesní budově z 19. století, která o něco později částečně vyhořela. Tam jsem se setkal se spoustou novinářů z literárních rubrik a bylo to velmi příjemné. A krátce poté jsem sem zavítal znovu. Dělám totiž také hudební pořady ve francouzském rozhlase, a tak jsem přijel s Radio France a během tří dnů jsme vysílali přímo z Prahy. To bylo zhruba před šesti sedmi lety. Od té doby jsem tu nebyl.

iLiteratura.cz: Váš hudební pořad byl o české hudbě?
Benoît Duteurtre: Ve svém pořadu se zabývám hodně šansonem, operetou a tak podobně, takže jsem udělal jeden díl o lehčích žánrech v české hudbě. Zazněly tam písně od Voskovce a Wericha, řada operet. Celý program se skládal z české hudby, která není ve Francii vůbec známá.

iLiteratura.cz: Zajímáte se o českou kulturu?
Benoît Duteurtre: Vím toho o české kultuře jen velmi málo. Jsme blízcí přátelé s Milanem Kunderou. Přes něho a jeho ženu Věru mám přece jen nějakou vazbu k české kultuře a často se o této zemi, jejích spisovatelích a umělcích bavíme. A Praha se mi opravdu líbí. Rád objevuji Prahu 19. a počátku 20. století, se styly jako secese, art deco, tu moderní metropoli, jež je jistou obdobou Paříže. Je mi mnohem bližší než středověká Praha, a navíc je to část méně turistická. Stará středověká Praha mi byla inspirací k románu, který vyjde příští rok v nakladatelství Atlantis, jmenuje se Šťastné město (La cité heureuse) a popisuje, jak se město promění v jakýsi disneyovský park. Když jsem knihu psal, myslel jsem opravdu na Prahu, na místa, jako je Karlův most. Praha se také stala takovým velkým tržištěm pro turisty. V mém románu jsou navíc všichni místní obyvatelé zaměstnanci cestovní kanceláře a jsou placeni za to, že se městem procházejí ve středověkých kostýmech. Dělají kompars v kulisách města. Město se sice stalo zábavním parkem, ale zároveň je pořád skutečné. Právě pro tohle spojení se mi stará Praha stala inspirací. Zbytek Prahy je jiný, a proto se mi tak líbí.

iLiteratura.cz: Vaše knihy vycházejí v brněnském nakladatelství Atlantis. Je tomu tak díky Milanu Kunderovi?
Benoît Duteurtre: Vůbec první překlad mé knihy byl do češtiny a vyšel díky doporučení Milana Kundery. Nakladatelství Atlantis mělo pak zájem i o další mé romány a Česká republika je tak zemí, kde mi vyšlo nejvíc překladů, celkem sedm. To je úžasné, a všechno to začalo díky Milanu Kunderovi. Navíc ten první přeložený román (Totální výprodej) neměl ve Francii velký úspěch, byl spíš kritizován. Vysmíval jsem se v něm totiž francouzské společnosti, což tehdy mnoho autorů nedělalo. Francie tak opakovaně odmítla překlad podpořit, ale Kunderovi se kniha líbila a díky jeho doporučení se tenkrát český nakladatel k vydání rozhoupal.

iLiteratura.cz: Do Prahy jste se přijel účastnit scénického čtení románu Holčička a cigareta v rámci LiStOVáNí Lukáše Hejlíka. Jak se vám představení líbilo? Poznával jste jednotlivé úryvky románu?
Benoît Duteurtre: Byl jsem nadšený. Opravdu mi jen málokdy udělá nějaká prezentace mého románu takovou radost. Ze začátku jsem váhal, jestli sem pojedu, dával jsem si s odpovědí na čas. Nakonec jsem tedy souhlasil, že budu přítomen na představeních a následných debatách a autogramiádách. Na přípravě představení jsem se nijak nepodílel. Ve čtvrtek jsem přijel a hned se jelo do Rakovníka na premiéru a pak do Prahy na druhé představení. Je to neuvěřitelně živé představení, mísí se v něm četba a divadlo. Lukáš Hejlík i jeho kolegyně Petra skvěle hrají a při tom se stále drží textu. Sice nerozumím ani slovo česky, ale měl jsem pocit, že se přede mnou příběh románu odvíjí. Zaznělo všech deset kapitol, předěly byly umístěné tam, kde bylo třeba, aby se nenarušil příběh. Navíc i publikum se projevovalo velmi vřele, lidé se hodně smáli, a to mi dělá největší radost, když se diváci smějí. Opravdu jsem moc rád, že jsem sem jel. Je to pro mě něco úplně nového, stal se ze mě velký fanoušek LiStOVáNí. Přestože hlavní postava toho románu je muž a kniha je dost kritická vůči dětem a trochu i vůči ženám, dopadlo to dobře, i když mezi diváky byla spousta žen: přišlo jim to vtipné. V Rakovníku byly dokonce i děti a těm se to také líbilo.

iLiteratura.cz: Román Holčička a cigareta jste vydal v roce 2005, když vám bylo 45 let. Jedním z témat románu je bezohledný přístup společnosti ke čtyřicátníkům. Vedla vás k napsání knihy právě tato myšlenka?
Benoît Duteurtre: Máte pravdu, že je to důležité téma knihy. Ale nepsal jsem tu knihu proto, abych vyjádřil tohle. Objevuje se to tam zcela přirozeně, protože je to něco, na co často myslím. Ale na počátku této knihy stála hra s fantazií. Vymyslel jsem si odsouzence na smrt, který si chce vykouřit poslední cigaretu, ale to je ve vězení zakázáno. Nakonec je díky tomu omilostněn. A tenhle příběh jsem chtěl rozvíjet, a tak jsem vymyslel druhý příběh chlápka, který kvůli cigaretě přijde o život. Měl jsem tak dva příběhy a šlo o to, jak je skloubit dohromady. A touhle zábavnou literární hrou jsem vystavěl celý román a ještě jsem do něj začlenil spoustu dalších myšlenek jako tu se čtyřicátníky.

iLiteratura.cz: Příběh odsouzence na smrt Désirého Johnsona je pravdivý?
Benoît Duteurtre: Vůbec ne. Ale dva nebo tři roky po vydání knihy k něčemu podobnému skutečně došlo v Kalifornii. Mimochodem kniha měla ve Spojených státech velký úspěch a v současné době tam vzniká její filmová adaptace. V té knize nejde vlastně jen o hru se dvěma příběhy, chtěl jsem také podat lehce futuristickou vizi našeho světa. Světa globálního, ve kterém není rozdílu mezi státy, mezi Evropou a Amerikou, je směsí obou. A který je nám časově velmi blízký, ale přece je o něco před námi. Říkám tomu „hravá fikce“. V knize je důležitá i tahle hra s myšlenkou totálně globalizované společnosti, ani evropské, ani americké.

iLiteratura.cz: Ve svých románech se často zabýváte aktuálními společenskými problémy, které jsou všem velmi blízké a často se o nich diskutuje (zákaz kouření, výchova dětí, reality show apod.). Je vaším cílem na tyto problémy upozorňovat, abychom zůstávali kritičtí, nebo dokonce napravovat současnou společnost?
Benoît Duteurtre: Já nedělám politiku. Píšu literaturu, a to je mnohem hravější činnost. Pochopitelně za těmi romány jsou určité myšlenky, třeba pro Holčičku a cigaretu je důležitá myšlenka, že společnost, která nás chce chránit, se může stát utlačovatelskou. Tím, že chce příliš chránit děti, vystavuje dospělé strašným situacím. Ve Francii byla spousta lidí neprávem obviněna, protože se věřilo tomu, co říkají děti. Chtěl jsem ukázat, že společnost, která pro nás chce dobro, svobodu, bezpečí, se může naopak velice snadno stát uzurpátorskou. Ale zároveň mi vždy jde hlavně o to, že je třeba se takovým věcem zasmát, ukázat, že i ty nejčernější situace mohou být svým způsobem komické. Holčička a cigareta je dost cynická kniha, z tragických událostí, jako je odsouzení na smrt, pedofilie, popravy nevinných, v ní dělám komedii. Vložil jsem do toho hodně černého humoru. Chtěl jsem ukázat krutost moderního světa, ale zasmát se tomu.

iLiteratura.cz: Stejně jako vaše románové postavy cítíte nostalgii po minulých časech?
Benoît Duteurtre: Myslím, že minulost je stejně zajímavá jako přítomnost. Nelíbí se mi, jak se svět vyvíjí. Zdá se mi, že modernost, která byla velkým hnutím za svobodu, se změnila v určitý druh tyranie, posedlostí změnou, neustálým během vpřed, který ale svět ničí. A protože se mi to nelíbí, obracím se k některým věcem z minulosti. Ale zároveň se o současný svět velmi zajímám. Ve všech svých románech mluvím o dnešní době, pozoruji ji, zkoumám, hledám rozpory. Skladatel Camille Saint Sæns, a před ním už možná někdo jiný, řekl, že u každé proměny si musíme uvědomit, co s ní získáváme a o co přicházíme. Progresivistická ideologie však tvrdí, že každá změna je pokrok. Když například vystavíme velká nákupní centra s parkovišti na kraji města, je to pokrok oproti místním malým obchodům? Z hlediska progresivistické teorie ano, protože jde o změnu, ale z hlediska konkrétní životní zkušenosti? Podobně nákup jízdenek a letenek v automatech místo toho, abychom se bavili s člověkem za přepážkou. Automatizace se stala všeobecným pravidlem. Nebo jiný příklad: ve Francii se dříve platila jednotná cena za kilometr jízdy vlakem, to bylo pravidlo spravedlivé veřejné služby, všichni platili stejně. Dnes je to loterie, ceny jsou pokaždé jiné, overbooking se stal běžnou praxí. Nelíbí se mi to, ale je to k smíchu. A můžu díky tomu psát komické knihy. To jsem si uvědomil už dávno, v době, kdy jsem si musel vydělávat peníze všemožnými malými zaměstnáními. Třeba jsem hrával na klavír na předměstských tanečních kursech pro děti, to bylo pro mě strašné období, ale držel jsem se, protože jsem si říkal: to je vtipná historka, o té jednou napíšu. Takže čím víc špatného toho na světě bude, tím vtipnější historky můžu psát...

iLiteratura.cz: V knihách také píšete o životním ideálu, který spočívá v prostých radostech. Jste vy sám vyznavačem takového ideálu?
Benoît Duteurtre: Svým způsobem ano. Moji přátelé by se mi možná vysmáli, protože mám zároveň jistou slabost pro luxus, potrpím si na krásné hotely, luxusní pokoje, výjimečná místa. Ale nikde se necítím šťastněji než v klidu na venkově s několika dobrými přáteli, takže můj ideál je vcelku prostý. Prostě mi to dělá radost. Já jsem velký hédonista, vyhledávám potěšení.

iLiteratura.cz: Cítíte se jako známý spisovatel dostatečně svobodný? Nejste třeba nakladateli nucen pravidelně něco psát a vydávat?
Benoît Duteurtre: To vůbec ne, dělám opravdu jen to, co mě baví. Ale cítím se trochu omezovaný francouzským literárním světem a společností. Je to společnost se spoustou kategorií a přihrádek. Já jsem od jistých novinářů získal nálepku reakcionáře a pokaždé, když dělám rozhovor ve Francii, tak musím vysvětlovat, že je to se mnou trochu složitější, že neobhajuji nějaký společenský řád z minulých dob, že pracuji víc s fantazií. Proto se někdy cítím lépe při cestách do zahraničí za svými překlady. Francie je malý svět, v Paříži se všichni znají a je těžké se získané nálepky zbavit.

iLiteratura.cz: Čemu se věnujete v současné době?
Benoît Duteurtre: Hlavně psaní. Už patnáct let dělám i hudební pořady v rozhlase, to mě baví a snad v tom budu ještě pokračovat. Ale mou životní náplní je psaní. Mám vždy rozepsané dvě tři knihy. V srpnu vyjde ve Francii nový román s názvem L’ordinateur du paradis. V něm si svatý Petr, který v nebi kontroluje příchozí, výrazně usnadňuje práci tím, že vyhledává informace na internetu, protože na internetu se dá najít vše o našem soukromém životě.

iLiteratura.cz: Čeští čtenáři vás znají hlavně z překladů románů, které francouzsky vyšly ve stejném období vaší tvůrčí dráhy jako Holčička a cigareta. Jak byste jim přiblížil své další romány, které česky k dispozici nejsou?
Benoît Duteurtre: Romány přeložené do češtiny jsou hlavně satirou na současnou moderní společnost. V podobném duchu se nesou i romány Le retour du Général (2010) a L’ordinateur du paradis. Ale mezitím jsem napsal několik autobiografických románů o svém dětství, o životě buržoazie, které měly ve Francii úspěch. Jsou to knihy Les pieds dans l’eau (2008), L’été 76 (2011) a A nous deux, Paris ! (2012). Ty se řadí do takového intimního proudu francouzské literatury, spjatého s místem a s historií země, ale myslím, že by české čtenáře mohly oslovit také.

iLiteratura.cz: Přemýšlel jste, že byste napsal i něco ve vážnějším duchu?
Benoît Duteurtre: Už ty autobiografické romány jsou méně humoristické, snad trochu poetičtější. Ale ironie je pro mě samým jádrem literatury. Literatura znamená jistý odstup od skutečnosti, zahrnuje snahu pozorovat, vidět a sdílet se čtenářem. Ironie a odstup jsou mi blízké. Podle mě se ani vysoká literatura neobejde bez ironie, odstupu, nebo dokonce humoru. Když čtu Balzaca nebo Kafku, tak se tomu směju, a přece to příliš legrační není.

 

© Iveta Picková
rozhovor vznikl 6. 6. 2014

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1382x

Inzerce
Inzerce