Pozor, spoiler!

„Posadil se, úplně sám.“

To je poslední věta ze zatím posledního, osmnáctého románu britského autora Lee Childa s Jackem Reacherem v hlavní roli.

Moc jsem vám zkazil požitek z četby? Čekali jste závěr ve stylu „Posadil se, oba spletli ruce a zahleděli se vzájemně do očí“? No fuj! To přece ani nejde. Jsou věci, které musejí zůstávat neměnné: slunce musí stoupat od východu, Češi si musejí vážit svého Jágra a svého pomazánkového másla… A Jack Reacher musí natrvalo zůstat svobodným, nespoutaným osamělým vlkem, oním skoro až učebnicovým americkým literárním hrdinou, který snad tu a tam někomu poplete hlavu, ale sám si ji poplést nenechá – už proto, že se zná a ví, že by jeho existence ve dvojici nedělala dobrotu. Dost na tom, že ji tak tak dělá jako solitér: rve se, je tvrdý, neurvalý… ale vždy spravedlivý a občas, když se nikdo nedívá, si sáhne do náprsní kapsy a přesvědčí se, že má pořád srdce.

Tentokrát to ale bylo o fous. Možná si věrní čtenáři vzpomenou, že v knize 64 hodin lehce zakoketoval se svou bývalou kolegyní z vojenské policie, která teď zaujala jeho někdejší velitelskou pozici v severovýchodní Virgínii. Tehdy na konci knihy – to už snad nespoileruji – se za Susan Turnerovou rozjel. Nu, trvalo mu to tři roky, čtyři knihy, než za ní dorazil. Něco ho tam táhlo a nebylo to nutkání rozbít jí pěstmi obličej, otlouct jí hlavu o kapotu auta nebo ji zkopat do bezvědomí, což dělá nejčastěji, nejlépe a neodpustí si to hned na prvních stránkách knihy.

Že by to byl… cit?

Pánbůh s námi a zlý pryč! Cit! Ale asi ano, už to tak bude.

Hned nato, co přes sto devadesát centimetrů vysokého a hodně přes metrák těžkého Reachera ztělesnil poprvé na filmovém plátně hollywoodský herecký filigrán Tom Cruise, se Lee Child – možná při pohledu na tu droboť – rozněžnil a napsal necituplnější román celé své kariéry. Nic neubírá na předešlém kvalitativním standardu, jen je tam cosi navíc.

Není to však jen cit. Jak známo, láska dělá z lidí jiné bytosti, než jaké bývaly dosud, a Reacher je náhle o několik tříd povídavější než v předchozích knihách, má tendenci se svěřovat a zamýšlet se nad sebou. Také si najednou umí vyhodit z kopýtka, což u tvrdého chlapíka spartánského typu, jak jsme ho znávali, nepřipadalo dosud v úvahu. Patrně se do inovovaného konceptu zamiloval i Child, protože stvořil jinou knihu, než na jaké jsme u něj byli zatím zvyklí. I když dosavadní šabloně nebylo v zásadě co vytknout, jistě hrozila jako každá formule stereotypem a toto je vítané vybočení, byť nejspíš jednorázové. Ruku v ruce jako by s ním šla i větší autorova vynalézavost v syžetu i zápletce, kde už se nesází prvotně na pneumatická kladiva Reacherových pěstí, ale i na jeho důmysl a vynalézavost, s jakými musí vybruslit ze zpropadené situace, do níž se dostal.

Ta začne už tím, že za dveřmi, za nimiž dychtí spatřit svou platonickou lásku majora Turnerovou, najde po zaklepání a vstupu podplukovníka Morgana. Hormony vychladnou, mobilizuje se obezřetnost. Turnerovou zřejmě odvolali, upadla v nemilost, jak záhy vysvitne. Reacher se ani nestačí vyptat, co se stalo, a skončí ve vězení jako podezřelý z dávné vraždy. Když hned vedle v cele přistane i Turnerová, oba utečou.

A jsou „na cestě“, kde mají jednak spoustu příležitostí k oněm výše zmíněným senzitivním tlachům, a jednak, protože v patách mají armádu, polici, FBI i pár zabijáků, vypořádávají se jakoby mimochodem s nástrahami. Rutina, avšak s ženskou vedle sebe jako by se Reacher rozjařil, pookřál a oduševnil.

Childovy fabulační nitky nás zavedou až na afghánskou stopu, k drogovému byznysu, a díky Reacherovi všechno dobře dopadne. Vzedmutá hladina autorových hormonů však vžene Reachera i do sporu o otcovství, kde se setká s dívkou, která možná je jeho dcera a z níž mu jdou pěsti šejdrem. Nad těmito stránkami jistě vlhne kdeco Sandře Brownové, ale poslyš, Reachere…

Raději se vrať.