Läckberg, Camilla: Andělíčkářka

Läckberg, Camilla
Andělíčkářka

recenze krimi

Je nutno ocenit, že vysvětlení událostí se nakonec ukáže být jiné, než jaké by čtenář očekával. I přes některá škobrtnutí tak autorka dokázala dát dohromady napínavý příběh a knihu lze s čistým svědomím doporučit nejen jejím skalním fanouškům.

Kdo má kvůli Bílé sobotě černé svědomí?
Camilla Läckberg
: Andělíčkářka. Přel. Vendula Nováková, Motto, Praha, 2014, 415 s. 

V již deváté a v češtině zatím poslední detektivce Camilly Läckberg Andělíčkářka se opět setkáváme s plejádou známých postav, z nichž prim jako obvykle hraje spisovatelka Erika Falcková, její manžel Patrik Hedström a jeho kolegové z policejní stanice v městečku Tanumshede, mezi nimiž vyniká neschopný šéf Bertil Mellberg a starší kolega Gösta Flygare. Ti všichni a mnozí jiní by si mohli užívat poklidného života na venkově, kdyby... kdyby se celá série nejmenovala Vraždy ve Fjällbacce a kdyby se hned na prvních stránkách knihy někdo nepokusil založit požár v domě Mårtena a Ebby Starkových, kteří se do Fjällbacky přistěhovali před pouhými několika týdny. V tomtéž domě navíc roku 1974 beze stopy zmizela celá Ebbina rodina a přivolaní policisté tehdy na místě činu objevili pouze Ebbu, v té době teprve roční holčičku. Místní policie a s ní i čtenář tak hledá odpověď na otázky, kdo a proč se snaží rodině Starkových ublížit, co se vlastně tehdy o Velikonocích 1974 stalo a v neposlední řadě také zda, či spíše jak spolu obě události souvisejí. Celým vyprávěním se kromě toho jako obvykle u Camilly Läckberg vine ještě jedna časová rovina, ve které čtenář sleduje osudy dcery a vnučky neblaze proslulé vražedkyně nechtěných dětí Helgy Svenssonové, popravené pro své zločiny roku 1908. A jak zkušený čtenář žánru už očekává, všechny tři dějové roviny se na konci knihy protnou.

Po poněkud nepřehledném začátku, kdy se i znalci celé fjällbacké série mohou chvílemi ztrácet v množství z velké části nových postav, získává děj skutečně spád a čtenář s napětím očekává rozuzlení událostí tehdejších i současných. To je však spíše zásluha na začátku románu představených záhad minulosti než překvapivých dějových zvratů. Je-li v knize něco překvapivého, pak především neefektivnost až neschopnost tanumské policie: ve vlastních očích dokonalý šéf Mellberg, který ve skutečnosti přesvědčením o vlastní neomylnosti celému vyšetřování škodí, patří spíše ke klasickým klišé detektivního žánru, ovšem například fakt, že policisty nenapadne (respektive napadne až po dlouhé době) použít k vypátrání současných adres aktérů událostí z roku 1974 jejich rodná čísla, je vskutku do očí bijící. Že od roku 1974 policie nebyla schopná vyslechnout jednoho z klíčových svědků tehdejších událostí, a dokonce na něj zapomněla, pak v čtenáři nutně musí vyvolat dojem, že nebýt všetečně zvědavé Eriky Falckové a jejích téměř až návodných otázek, nedokázala by místní policie vyšetřit vůbec nic.

Spádu děje také neprospívá vedlejší dějová linka s ultrapravicovou politickou stranou Přátelé Švédska, jejíž předseda zrovna tráví ve Fjällbacce dovolenou. Víc než cokoliv jiného působí tato linie jako vyjádření autorčiny frustrace nad stoupající popularitou švédských nacionalistů (text knihy autorka dokončila v červnu 2011, přičemž ve volbách na podzim 2010 se nacionalistům poprvé podařilo překonat hranici pro vstup do švédského parlamentu).

K rušivým momentům patří i fakt, že kdykoli se o záhadném zmizení v roce 1974 mluví, vždy se striktně užívá pojmu Bílá sobota. Zpočátku to člověku nepřijde, ale časem se začne ptát sám sebe, zda je opravdu uvěřitelné, že by policista kladl svědkovi otázky typu „Co jste dělal na Bílou sobotu před čtyřiceti lety?“ Takový způsob vyjadřování je přijatelný u středověkých kronik a panovnických listin, avšak sekularizovaný člověk 20. a 21. století by asi dříve či později datum vyjádřil v klasické kalendářní podobě. (Abych vám ušetřil práci: záhada ostrova Valö se odehrála 13. dubna 1974.) Pozoruhodné až neuvěřitelné je i to, kolik postav v knize se musí vyrovnat se smrtí svého dítěte – pokud bychom četnost dětských úmrtí v knize vztáhli na celou švédskou populaci, muselo by se Švédsko v příslušných statistikách propadnout někam na úroveň rovníkové Afriky.

Stejně tak jen obtížně uvěřitelné jsou okolnosti, za kterých je konečně otázka zmizení rodiny Elvanderových zodpovězena. Představa, že milenka na jednu noc a podvedená manželka téhož muže se usmíří jen na základě toho, že se jim společně podařilo letitou záhadu rozluštit, je přinejmenším lehce naivní.

Je však nutno ocenit skutečnost, že vysvětlení dávných událostí se nakonec ukáže být jiné, než jaké by čtenář očekával. I přes výše popsaná škobrtnutí tak autorka dokázala dát dohromady napínavý příběh a knihu lze s čistým svědomím doporučit i širší čtenářské obci než jen jejím skalním fandům. 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2922x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce