Sir Richard Francis Burton je slovutný cestovatel, který však moc neví, co se životem. Pak však dostane dvě nabídky – buď se stane konzulem v jakémsi zapadákově, kde dávají makakové dobrou noc, nebo vstoupí do služeb lorda Palmerstona coby agent se speciálním pověřením. Vzhledem k jeho bouřlivé povaze nepřekvapí, že brzy odhaluje, proč se Londýn náhle hemží vlkodlaky náchylnými k samovznícení, kdo unáší mladé kominíky, co dělá mozek Charlese Darwina a co je ke všem čertům záhadná bytost zvaná Skákající Jack, která již několik desetiletí terorizuje mladé ženy...

Debutový román Marka Hoddera Podivná záležitost se Skákajícím Jackem se pyšní cenou Philipa K. Dicka za rok 2010 a bývá řazen do tzv. steampunku. Mimochodem, jeden ze základních románů tohoto subžánru, Brány Anubisovy od Tima Powerse, byl v pořadí druhým vítězem zmíněné ceny (za rok 1983 – o rok později pak zvítězil druhý z fantastických „punků“, Neuromancer Williama Gibsona). Hodderův román je tedy v rámci ceny jistým návratem k tradici. Stejně tak je ovšem možné jej spojit s tradicí některých děl právě Philipa K. Dicka.

Hodder nás totiž zavádí do trochu jiné Anglie devatenáctého století, než jakou známe z učebnic. Mladičká královna Viktorie byla například v roce 1840 zastřelena šíleným atentátníkem a společnost se radikálně mění pod vlivem extravagantních výtvorů techniků, inženýrů i eugeniků... Sir Burton, proslavený i poutí v přestrojení do Mekky, však cítí, že cosi je špatně...

Čímž se dostáváme k oné dickovské tradici. Tradiční příběhy využívající alternativní historii totiž svou realitu nezpochybňují. Dick (v Muži z vysokého zámku) tak však činil s gustem a na několikrát; výsledkem byl fascinující román pojednávající především o falzifikaci dějin i reality a moci sebeklamu. A samozřejmě o vyšinutí každé mysli, která nahlédne za oponu. Šílenství spojené s vědomím odklonu od „správné“ historie hraje důležitou roli i v Hodderově románu v tragické postavě Skákajícího Jacka, cestovatele časem, který nechtě způsobil onu původní změnu a následnými pokusy o nápravu situaci jen zhoršoval (mimochodem, bodem zlomu byl i u Dicka, stejně jako u Hoddera, atentát na výrazného státníka – tehdy F. D. Roosevelta). Nebo v postavách padouchů, jimž hrdinové čelí.

Šílenství prostupuje románem ovšem i v odlehčené podobě. Projevuje se totiž i ve velké míře poťouchlosti, s níž Hodder svůj příběh vypráví a s níž sleduje osudy svých postav i jejich snahu o pochopení událostí, či v úsměvné poznámce nebožáka Jacka „užijte si svůj reboot“. Podivná záležitost se Skákajícím Jackem je vůbec umně maskovaný humoristický román. A to přesto, že se autor nesnaží budovat scény coby anekdoty a netrousí vtipné bonmoty či gagy.

Částečně za to může důsledné kvaziviktoriánské ladění, úsměvně strojené v promluvách i projevech citů, když na ně dojde. Navíc je viktoriánská epocha díky řadě uměleckých zpracování (nejen fantastických) dnes v podstatě stejně mytickou zemí jako Laputa nebo Středozemě. A Hodder si je tohoto faktu vědom. Vyloženě si užívá napínání a převracení kánonu. I když uznávám, že odhalení padouchů bude rouhačské především pro anglosaské čtenáře či velké viktoriánské nadšence.

Český čtenář si spíše bude pobaveně odškrtávat drobné detaily, kam se Hodderova Anglie dostala... od speciálně vyšlechtěných koček s ocasy uzpůsobenými pro vymetání prachu zpod kanape přes papoušky využívané k předávání zpráv, jejichž jedinou nevýhodou je rozkošnická kontaminace původní informace těmi nejhoršími vulgarismy. Až po představu, že po unesení dostatečného počtu vzrůstem podměrečných kominíčků se podaří vytříbit kominíčky dokonalé... a další den pak jiné podobně specializované, se svým údělem dokonale sladěné kasty obyvatel.

Nebo se můžeme bavit dynamikou ústředního dua. Na jedné straně viktoriánský dobrodruh s citem pro povinnost Burton, a proti němu dekadentní básník Swinburne, který nalézá rozkoš v tělesné bolesti (což se mu vyplatí, když padne do pracek zlých hochů). Z hlediska fantazie, s níž Hodder pracuje s prostředím a svými viktoriány a vrší tu jeden hned vtipný, tu zas absurdní nápad za druhým, se nedá knize nic vytknout. Je to opravdu úžasná přehlídka představivosti a encyklopedických znalostí. Bohužel se Hodder stal svou vlastní obětí. Jeho ponor do viktoriánství I (tedy našeho) i viktoriánství II (tedy toho, v němž žijí jeho hrdinové) vzdálil postavy dnešnímu čtenáři. Máme od nich příliš velký odstup, zajímají nás jejich eskapády, nikoliv však nutně jejich osudy.

Při rozsahu knihy, která navíc postrádá skutečně výbušné finále, které by dokázalo konkurovat některým výborným scénám v předcházejících částech knihy, to znamená, že v poslední třetině již čteme tak trochu ze setrvačnosti. Bude zajímavé, nakolik se Hodderovi podařilo tyto nedostatky odstranit v dalších pokračováních, v nichž svůj svět výrazně propojil i s dobovou dobrodružnou literaturou.

Zatím se projevuje jako autor, který svého čtenáře zavalí nápady a doufá, že ten se pod nimi neztratí. Ve skutečnosti by se však hodilo více umírněnosti. Případně naopak všechny absurdity ještě více přepálit, jak to udělal v povídce Mimova mumie z antologie „retrofuturistické“ fantastiky Martina Šusta Plnou parou. Možnost přesvědčit se o posunu bychom měli mít ještě letos hned ve dvou pokračováních.