Zimbardo, Philip G.: Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí

Zimbardo, Philip G.
Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí

recenze sociologie

Do své obsáhlé knihy autor zahrnul velké množství materiálu, odkazy na krásnou literaturu, mytologii i antropologické poznatky o domorodých válečnících nasazujících si anonymizující masky. Ne vždycky je přitom jeho snaha vytvořit na základě jednoho experimentu jakousi celospolečenskou „teorii všeho“ úspěšná.

Philip G. Zimbardo: Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Přel. Marika Králíková a Radek Kašpar, Academia, Praha, 2014, 625 s.

Opravdu se mohou stát ze slušných, obyčejných lidí pod vlivem aktuální situace symboly zla? Ti, kteří už slyšeli o jednom z nejslavnějších psychologických experimentů všech dob, tzv. stanfordském vězeňském experimentu, na tuto otázku znají jasnou odpověď.

Pokus i jeho původce, Philip G. Zimbardo (1933), jsou dobře známi i u nás, protože jsou součástí základních vysokoškolských kurzů psychologie (a jeho popis se dá najít třeba na Wikipedii). Zimbardo navíc roku 2005 získal v Praze Cenu Nadace VIZE 97. Při té příležitosti mu také vyšla první česká kniha, soubor textů (existující v této podobě pravděpodobně jen v české verzi) Moc a zlo: sociálně psychologický pohled na svět. Nedávno pak byl vydán první český překlad jeho samostatné knihy Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Autor v knize velmi podrobně vysvětluje průběh experimentu, dlouze cituje promluvy, které ve fingovaných celách zaznívaly, detailně čtenáře seznamuje s jednotlivými aktéry (tedy studenty náhodně rozdělenými na vězně a dozorce i jejich rodiči) i s tím, jak průběh projektu prožívali. Cituje tedy například jednoho z dozorců, který později zhodnotil, že se sám (i jeho kolegové) stali „otroky situace“; dalšího, který se přistihl, jak i doma začal komandovat vlastní matku, případně vyjadřoval údiv, proč ho vězni v jeho sadistickém chování nezastavili, proč „něco neřekli, když jsem je začal zneužívat?“ A hlas dává i vězni, který se sugestivně ptal jednoho z dozorců: „Až tahle práce skončí, stanete se zase člověkem?“

Zimbardo referuje i o méně známých postavách, které v jeho až příliš vážné „hře“ vystupovaly: o duchovním, který navštívil „vězně“ a situaci hodnotil tak, že studenti alespoň dostanou „lekci do života“ a že první negativní příznaky u vězňů časem odezní. Píše i o člověku, který se experimentu účastnil pod falešnou záminkou, aby odkryl jeho domnělé pozadí, že má jít ve skutečnosti o vládou placený pokus zkoumající, jak se vypořádat s politickými odpůrci. Líčí také vysoce emotivní reakci své kolegyně a budoucí manželky Christiny Maslachové, která po návštěvě „vězení“ prohlásila: „Je to prostě špatně. Ti chlapci trpí. Nejsou to vězni, žádné experimentální subjekty, ale chlapci, kteří jsou dehumanizovaní a ponižovaní ostatními kluky, kteří v dané situaci přišli o svůj morální kompas.“ To vedlo nejprve k prudké hádce obou psychologů a posléze k předčasnému ukončení experimentu.

Autor se v knize snaží závěry svého projektu generalizovat. Odvolává se přitom na obdobný a stejně slavný experiment Stanleyho Milgrama s lidmi, kteří byli na příkaz autority ochotni dávat jiným lidem velmi bolestivé elektrošoky. Uvádí dlouhou řadu dalších pokusů, jež potvrdily jeho a Milgramovy závěry. Kupříkladu experiment, který v mikrosvětě americké školní třídy dokázal zopakovat zrod nacismu. Učitel nejprve ve třídě stanovil nová pravidla: studenti museli při odpovědích stát vzpřímeně a jejich projev nesměl být delší než tři slova. Verbálně schopnější a inteligentnější studenti kvůli tomu ztratili svoje pozice, které převzali ti fyzicky průbojnější. To začalo vést k ostrakizaci a napadání studentů, kteří s novým kurzem nesouhladili… Smutnější je, když referuje o příkladech z reálného života: například o podvodníkovi, kterému stačilo, aby se vydával za policejního důstojníka, obvolával restaurace a jejich zaměstnance nutil k ponižujícím osobním prohlídkám – skutečnost, že se zaměstnanci snadno podvolovali příkazům, autor zdůvodňuje tím, že tito lidé nejsou vyškoleni používat zdravý rozum, ale k tomu, aby opakovali: „Jak vám mohu pomoci?“ Obšírně se také věnuje případům zneužívání vězňů americkými vojáky v iráckém Abú Ghrajbu; celkem přesvědčivě dokládá, že nešlo o „pár ničemných vojáků“, jak se snažilo tvrdit velení americké armády, ale o chybu celého systému. Kriticky se v tomto směru dívá i na mnohé další jevy v Americe: celý systém vězeňství označuje za „celospolečensky neúspěšný experiment“. A odvolává se samozřejmě i na historiky, kteří při vysvětlování toho, jak se spořádaní němečtí občané mohli proměnit v chladnokrevné zabijáky poslouchající na slovo svého Vůdce, poukazují právě na stanfordský experiment, jako Christopher R. Browning v publikaci Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku. (Naopak vědce, kteří v podobných experimentech došli k jiným závěrům, odbývá snad až příliš rychle a snadno s tím, že si čtenář má podrobnosti vyhledat na webové stránce.)

Na druhou stranu ovšem uvádí i příklady lidí, kteří se v těžké situaci zachovali jako opravdoví hrdinové, i když svým okolím mohli být vnímáni jako udavači nebo zrádci. Mezi mnoha jinými statečnými lidmi uvádí – navzdory N. Chomskému – také Václava Havla. Uvádí typologii různých hrdinství, těch, kteří se například vzepřeli politickému vedení své země, nebo jen vedení newyorské budovy World Trade Center, které prý nařídilo, aby i po nárazu letadel zaměstnanci zůstali na svých místech. Píše také o situačních faktorech, kterými je možné u lidí povzbudit jejich dobročinnost a společenskou angažovanost (přimlouvá se za metodu „malých kroků“: pokud prý byli majitelé domů se zahradami v jednom americkém městě požádáni, aby na svých parcelách umístili velký nápis vyzývající k bezpečné jízdě, málokdo vyhověl, ochotněji ale souhlasili ti, kteří byli dva týdny předtím vyzváni, aby podobný nápis v menším měřítku dali za svoje okna). Co se týká vlivu anonymity, který může podporovat agresivní a kriminální jednání, Zimbardo naznačuje, že v určité situaci může anonymita sloužit nejen k odhození ostychu, ale k vyšší snaze o navazování společenských styků, takže jsou pak lidé „připraveni se milovat“.

Do své obsáhlé knihy autor zahrnul velké množství materiálu: odkazy na krásnou literaturu (především Goldingova Pána much, ale třeba i na C. S. Lewise), biblický mýtus o tom, jak se Boží anděl Lucifer přeměnil v Satana (a kterak se zase „ďábel může proměnit v anděla“), i antropologické poznatky o domorodých válečnících nasazujících si masky, aby s novou identitou mohli snadněji a brutálněji zabíjet. Ne vždycky je přitom jeho snaha vytvořit na základě jednoho či dvou dávných experimentů jakousi celospolečenskou „teorii všeho“ úspěšná. Kupříkladu jeho pohled na karneval a masopust je značně svévolný a jednostranný. A i když má kniha přes šest set stran, problém zla (a lidské agresivity) rozhodně nepokrývá úplně, zcela kupříkladu opomíjí jeho etologické kořeny; zvířata přitom evidentně nezabíjejí příslušníky vlastního druhu jen „sama od sebe“, ale protože to od nich v dané chvíli očekává jejich smečka či tlupa.

Zimbardo už napsal řadu knih a zkoumal i jiné oblasti lidského chování (především ostýchavost), stanfordský vězeňský experiment z roku 1971 ale zůstává jeho nejznámějším počinem. A také nejkontroverznějším. V knize několikrát píše, že byl šokovaný, jak rychle zúčastnění přijali předělené role a z toho, a že vězni více neprotestovali proti tomu, že dozorci porušují podmínky smlouvy, kterou všichni dopředu podepsali. Dokonce i kněz, který místo toho, aby se ozval proti nelidskému zacházení s vězni, radil, jak si objednat právníka, jako by vězení bylo skutečné. Přitom si ale Zimbardo ne vždy plně připouští, že celou situaci vytvořil sám, vždyť dozorci i kněz ve velkém míře vycházeli vstříc jeho vlastním očekáváním; vyznává se ovšem z toho, že se nakonec začal chovat spíše jako ředitel věznice než jako psycholog a přiznává, že to byla chyba. Zimbardův pokus dodnes vyvolává etické otázky ohledně toho, jak daleko smějí experimentátoři zajít, jestli pokus neměl ukončit hned ve chvíli, kdy se psychicky zhroutil první vězeň, nebo neměl naopak pokračovat s tím, že by se pak o chování lidí v extrémní situaci mohl dozvědět ještě více (což je varianta, ke které se recenzent nepřiklání). Každopádně výsledky jeho experimentu jsou neopominutelné a studenti či žáci by se o nich měli na školách dozvídat co nejdříve. Dokonce i krátká zkušenost toho, že zárodky nacismu dřímají všude, v každé školní třídě, by možná neškodila. Nikdo by pak nemohl tvrdit, že „u nás by se něco takového nemohlo stát“, protože my jsme civilizovaní, na rozdíl od těch „barbarů“…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 118 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 4997x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce