Babiak, Paul; Hare, Robert D.: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce

Babiak, Paul; Hare, Robert D.
Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce

recenze sociologie

Je sice chvályhodné, že autoři opakovaně varují před tím, abychom hned každého nepříjemného kolegu automaticky označovali za psychopata, celkově ale minimálně některé z jejich rad působí trochu naivně nebo příliš obecně.

Paul Babiak; Robert D. Hare: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce. Přel. Zuzana Gabajová, Academia, Praha, 2014, 253 s.

Jak poznáte, že je váš partner či kolega psychopat? To se snaží odhalit leckdo, česky naposledy autoři knihy Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce, personalista Paul Babiak a kanadský odborník na kriminální psychologii Robert D. Hare, mimo jiné původce uznávaného, i když i kritizovaného diagnostického nástroje Hare Psychopathy Checklist. Podle obou autorů psychopati mohou ze začátku působit jako vycházející hvězdy či spasitelé firem, „záhy se však ukáže, že obratně zneužívají důvěry kolegů, manipulují nadřízenými a na pracovišti po sobě zanechávají spoušť“. Někdy se sice zapletou do vlastní sítě podvodů a lží a jsou odhaleni, ne vždy to ale nutně vede k jejich potrestání (i když celkově prý 15 procent vězňů amerických věznic jsou právě oni). Někdy si natolik dokážou naklonit vedení firmy, že jsou v jejím rámci dokonce povýšeni. V mnoha případech pak firma skandál s podvodníkem ve svém managementu raději ututlá, jindy je jejich charisma takové, že například přesvědčí zatýkajícího policistu, nebo se alespoň v případě odsouzení během výkonu trestu ožení s vězeňskou psycholožkou, kterou si dokážou rychle získat.

Jak to dělají? Oplývají skvělými konverzačními dovednostmi a také nadáním „číst ostatní“, takže prý dokážou u druhého poznat jeho motivy, potřeby a zranitelná místa. I když – při bližším pohledu se ukáže, že údajně brilantní projev je tvořen květnatými frázemi, rozpory i faktickými nesmysly. A ona „znalost“ ostatních také může být jen zdánlivá, protože psychopaté prý věří, že všichni jsou stejně chamtiví a bezcitní jako oni sami. Lidi kolem sebe redukují na ty stránky jejich osobnosti, které znají jen sami od sebe, proto prý u druhých lépe chápou jejich intelektuální život než ten citový. Neblahým hrdinům knihy Hadi v oblecích dále buď schází sebevědomí zcela, nebo je výrazně pokřivené (takže například po provedení vraždy argumentují, že „rána byla čistá“ a oběť to nebolelo). Také jejich smysl pro morálku a Boží spravedlnost je svérázný: autoři citují modlitbu, kterou Bohu adresovala žena, jež svoji firmu okradla o miliony liber: „Prosím, pomoz mi. Potřebuji ještě jednou získat to, co mi patří, a pak včas omezit a zastavit všechno to kradení. Prosím postarej se o to, abych nepřišla o práci a aby nikdo nepochyboval o mé bezúhonnosti.“ To, že části jejich psychiky jako by scházely („jako by neměl duši“), přitom může paradoxně působit jako výhoda. Autoři kupříkladu popisují případ psychopatické ženy, která měla jen nepatrné dispozice k prožívání vlastní sexuality. Proto pohrdala lidmi, které tato vášeň naopak prudce strhávala a činila velmi zranitelnými vůči jejímu bezcitnému svádění; její moci tak rafinovaně využívala k ovládnutí mnoha mužů ve svém okolí. To vše autoři vysvětlují teoreticky i v podobě modelového případu úspěšného psychopata.

Čtenáře autoři sice uklidňují, že existují i povolání, pro která se psychopat nehodí (nemůže být dobrým špionem, teroristou nebo mafiánem, protože je impulsivní, nevypočitatelný a nespolehlivý), ale celkově příliš optimističtí nejsou. Současné turbulentní ekonomické prostředí podle nich tlačí firmy k tomu, aby přijímaly právě jedince, kteří dokážou „čeřit vodu, dělat vlny a vymýšlet rychlá řešení“, kterýmžto kritériím psychopati skvěle vyhovují; a také prostředí internetu, kam se část života mnoha lidí na Západě dnes přesouvá, jim velmi svědčí. Na obranu proti psychopatům na závěr autoři nabízejí podrobné rady, rozčleněné podle různých konstelací, jako „co s psychopatickým šéfem“ nebo jak naložit s psychopatickým podřízeným. Je sice chvályhodné, že autoři opakovaně varují před tím, abychom hned každého nepříjemného kolegu automaticky označovali nálepkou „psychopat“, celkově ale minimálně některé z jejich rad působí trochu naivně nebo příliš obecně.

Téma psychopatie přitom alespoň podle vycházejících knižních titulů jako by získávalo na aktuálnosti; v loňském roce totiž vyšly hned dvě knihy, které o ní pojednávají: Kdo je psychopat, v níž je právě Robert D. Hare nejcitovanější autoritou, a Moudrost psychopatů: praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů od britského psychologa Kevina Duttona. Zvláště druhá z knih si nejen díky svému provokativnímu názvu zaslouží pozornost: mimo jiné hlouběji vysvětluje, jak je tomu u psychopatů se schopností empatie i s jejich schopností soustředění, která je prý u některých z nich srovnatelná jen s obdobnými „výkony“ buddhistických mnichů s mnohaletou meditační praxí. A hlavně Dutton vysvětluje, nakolik „typické“ psychopatické vlastnosti mohou být celospolečensky pozitivně využity u státních úředníků, záchranářů, chirurgů, právníků, duchovních, novinářů a dalších profesí vyžadujících „chladnou hlavu, rozhodnost a vysoký stupeň odvahy“. I když se tedy v jistých specifických životních situacích může hodit četba praktických návodů z knihy Hadi v oblecích, pro obecnější a nečernobílý pohled na psychopatii je zřejmě více doporučeníhodnou knihou Moudrost psychopatů, vybavená navíc výbornou přemluvou psychiatra Radkina Honzáka.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 89 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 7762x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce