Michiko Flašar, Milena: Ich nannte ihn Krawatte

Michiko Flašar, Milena
Ich nannte ihn Krawatte

recenze beletrie zahraniční

Co může vyvolat prasklina ve stěně pokoje, ze kterého už dva roky nevychází mladík, protože rezignoval na kontakt s vnějším světem a zaujetí jakékoliv role ve společnosti? Nejspíš nic převratného. Jenže Taguči Hiro se s prasklinou ztotožní. Touha zjistit, jestli je tento defekt viditelný i z venku, jej za notného psychického a fyzického utrpení vyvede do ulic mezi lidi.

Dva muži v parku
Milena Michiko Flašar:
Ich nannte ihn Krawatte. Wagenbach, Berlin, 2012, 144 s.

Co může vyvolat prasklina ve stěně pokoje, ze kterého už dva roky nevychází mladík, protože rezignoval na kontakt s vnějším světem a zaujetí jakékoliv role ve společnosti? Nejspíš nic převratného. Jenže Taguči Hiro se s prasklinou ztotožní. Touha zjistit, jestli je tento defekt viditelný i z venku, jej za notného psychického a fyzického utrpení vyvede do ulic mezi lidi. Tak začíná román, který na pozadí japonského velkoměsta vykresluje probouzení jistého typu mladého člověka, pro něhož se v Japonsku vžilo označení hikikomori.

Autorka románu Milena Michiko Flašar pochází z dolnorakouského St. Pöltenu a žije ve Vídni. Její neobvyklé jméno lze odvodit od japonského původu její matky. Flašar vystudovala komparatistiku, germanistiku a romanistiku ve Vídni a v Berlíně. Debutovala v roce 2008 souborem tří povídek Ich bin (Já jsem), o dva roky později jí vyšel román Okaasan. Meine unbekannte Mutter (Okaasan. Moje neznámá matka) a největší vlnu pozornosti na sebe strhla zatím posledním románem Ich nannte ihn Krawatte z roku 2012. Do češtiny nebyla dosud přeložena ani jedna kniha.

Už sám název knihy Ich nannte ihn Krawatte (česky Říkal jsem mu Kravata) naznačuje jednu z jejích klíčových rovin: totiž oblast pojmenování a pojmů vůbec a jejich seskládání v osobní příběhy, vyprávěné za účelem očištění ran minulosti a jako vítaného bonusu snad i nalezení smyslu života.

Vypravěč románu Taguči Hiro, který je současně ústředním protagonistou, se vyznačuje odporem ke kontaktu s lidmi. Úzkostně se brání uvíznutí v síti vztahů: „Potkat se s někým znamená zaplést se [… a] srůst s jeho světem, čemuž je nutné se vyhnout“ (s. 8–9). Postoj rodičů k izolaci jejich jediného syna, od zoufalství a zapírání skutečného stavu věci před sousedy po tiché uvyknutí na nové uspořádání domácnosti, nezapře aluzi na rodinný kolorit v Kafkově Proměně: „a dokud nic z toho nepronikne ven, považuje se za úplně normální bydlet takto pod jednou střechou“ (s. 11). Použitím křestního jména Hiro jako by autorka revidovala běžnou představu, kterou máme spojenou s anglickým „hero“: je to příběh o proměně antihrdiny v hrdinu – alespoň do té míry, kdy odvozujeme toto slovo od adjektiva „hrdý“. Hiro totiž urazí během svého vyprávění kus cesty k hrdosti na přítomný okamžik a blízkost lidí, kterým se příčí konformní způsob života. Nepovažuje se za typického hikikomori, který od rána do večera čte mangu a zírá do obrazovky počítače. Spíše ho motivuje uchování vlastní integrity a vyvázání z dění světa. Avšak způsob, jakým o to usiluje, ústí v konzervaci nezralé osobnosti.

Mezi koordinátami osudových přátelství
Na první vycházce po dvou letech se Hiro přirovnává k postavám z černobílého filmu uprostřed barevné scenerie. Začne pravidelně usedat na lavičku v parku, který v románu zaujímá funkci prostoru inertního vůči všem tlakům. Kolo příběhu se roztáčí, když zde Hiro potká stárnoucího manažera. Óhara Tecu je typ zaměnitelné kancelářské myši, unavený životem stejně jako o generaci mladší Hiro. Obraz prostředí byznysmenů, ze kterého sem Tecu přišel, je veskrze kritický. Navzdory tomu, že agresivita a mobbing je realitou mnoha firem, zabírá ho Flašar bohužel pouze černobíle, bez náznaku snahy o překlenutí propasti mezi prostředím lidí poeticky založených a prostředím úspěšných manažerů. Nenabízí řešení dekonstrukce této polarity.

Vzájemné sbližování obou mužů, jimž je společná melancholie, lze sledovat jako proces od lhostejnosti přes zaujatost až k péči. Své příběhy si svěřují s něžností, se kterou se Exupéryho květina odevzdává Malému princi. Právě v tomto aspektu, účastném naslouchání vedoucím k přebírání zodpovědnosti jednoho za druhého, tkví kouzlo románu – o to víc, jde-li o téma přátelství dvou postav-mužů, nahlížené křehkou optikou autorčina rukopisu.

Emotivní náboj knize propůjčuje i líčení Hirova přátelství se spolužákem, básníkem Kumamotem Akirou, který téměř beze zbytku splňuje kritéria pro zařazení k emo-stylu hrubšího zrna. Akira kdysi nakazil Hira tím, že se nevyrovnal s nutností fungování ve společnosti. Příběh tak nabývá zřetelných rysů bildungsrománu, jestliže se jím vine stále koncentrovaněji téma zrání čelícího boji s obtížně definovatelnými silami.

Dramaturgický vrchol knihy představují Hirovy vzpomínky na Mujadžimu Jukiko, kamarádku ze sousedství. K jejich odhalování Hiro sbírá odvahu jen pozvolna. Toto kouskování stupňuje zvědavost, napětí, ale především obavu z tmy na konci tunelu. Tragické vyústění příběhu o vyloučení a šikaně, slzavé údolí, v němž se vypravěč utápí, na něm kvůli vlastní zbabělosti zanechalo traumatickou stopu, kterou nyní smývá lítostnou zpovědí.

Soustředěné tahy kaligrafickým perem
Jedno je takřka všem postavám románu společné: procházejí životní krizí, která je nutí pochybovat o smyslu života, a to je vede až k sebedestrukci. Flašar zachycuje své postavy v intimních momentech nejistoty, iluzí, selhání, ale i lítosti, přiznání a odpuštění. Obě hlavní postavy, Hiro a Tecu, na většině plochy textu vyprávějí o své minulosti. A právě ono vyprávění v textu funguje jako katarzní činidlo, které vypravěče nakonec uschopňuje k aktivnímu jednání. Čím to, že na čtenáře nijak fatálně nedoléhá, že má před sebou osudy veskrze nešťastné? Souvisí to úzce s rozkoší ze samotného aktu čtení. Autorka frézuje svůj text nástroji citlivými na detail, jejž spatřuje v existenci člověka usuzované z důlku vysezeného v křesle, v jakoby ledabyle, a přitom záměrně nakřivo pověšené fotky z dovolené, v antropologii tvaru cigaretového kouře a v mozaice dalších kouzel všedních dní, jež mohou někomu připomínat poetiku filmů Jean-Pierra Jeuneta. Jestliže dříve autorka trávila každé léto v Japonsku, v textu se znalost všedních reálií jen potvrzuje: děj románu se nikdy neodehrává před strnulými kulisami evropských klišé o gejšách, suši a manze. Zájem o Japonsko řadí Flašar v rámci německy psané literatury k autorům, jako jsou Adolf Muschg, Gerhard Roth, Peter Handke, Libuše Moníková či čerstvá držitelka Ceny Adelberta von Chamisso Ann Cotten. Zvolené lokalizaci románu jsou však nadřazena témata prostá geografického ukotvení.

Členění textu ocení příznivci menších soust: na ploše sympatických 144 stran se nachází 114 minikapitol i s vysvětlivkami japonských výrazů označených v textu hvězdičkou. Určitou formální nedůslednost je třeba vytknout v používání jmen (v japonských jménech se na první místo klade vždy příjmení a křestní jméno až za něj): kromě první zmínky se v dalších případech o některých postavách vypráví s použitím křestního jména, u jiných se zmiňuje naopak pouze příjmení (i tehdy, jde-li v obou případech o kamarády hlavní postavy). Dále není zcela průhledná motivace toho, proč Hiro pojmenovává svého nového přítele Kravata. Ač tento oděvní doplněk představuje ikonickou součást svého nositele, nelze sdílet průvodní předpoklad, že on sám by vzhledem k vývoji událostí s tímto jménem souhlasil. Kravata jako symbol manažerského prostředí představuje pouhý objekt. Přitom své nazírání na lidi jako na objekty Hiro, původce tohoto pojmenování, v průběhu vyprávění koriguje.

V tradiční narativní struktuře s jasně vymezeným rámcem příběhu sice autorka příliš neprovokuje umisťováním mezer kladoucích na čtenáře vyšší nároky, ale nabízí rozhodně jedinečný zážitek z pohroužení do neobyčejného příběhu se zručně definovaným poselstvím, že lékem na pocit, že nám smysl života protéká mezi prsty, je udržení kontaktu s realitou a přáteli, angažovanost a konstruktivní vyrovnání se s očekáváním společnosti.

© Jana Dušek Pražáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 114 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Štefan Pauli, 31.03.2015 12:15
Michiko Flašar, Milena: Ich nannte ihn Krawatte
nezvykle tichý, jemný a poetický málo román o lidských osudů. Nádherný objev často hlučné nové literatury.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 3278x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce