Gstrein, Norbert

Gstrein, Norbert

rozhovor beletrie zahraniční

Norbert Gstrein patří k nejvýznamnějším rakouským prozaikům střední generace. Letos v květnu přijel na Svět knihy představit svůj nejnovější román Eine Ahnung vom Anfang (2013), v němž rakouskému maloměstu hrozí neznámý náboženský fanatik bombovým útokem.

Norbert Gstrein: „Pro mé postavy není ve skutečném světě místo“

Norbert Gstrein (*1961), rodák z malé tyrolské vesničky v podhůří Alp, patří k nejvýznamnějším rakouským prozaikům střední generace, do češtiny však žádná z jeho knih zatím přeložena nebyla.1 Tu poslední, loňský román Eine Ahnung vom Anfang (Tušení začátku), v němž rakouskému maloměstu hrozí neznámý náboženský fanatik bombovým útokem, přijel autor osobně představit na letošní veletrh Svět knihy. S námi rozmlouval nejen o hrdinech této knihy, ale také o svých spisovatelských začátcích a roli literatury v lidském životě.

iLiteratura: Pod pobytem v tyrolském hotelu si většina lidí představí především dovolenou. Vy jste však v jednom takovém hotelu vyrůstal. Jaké jste měl v tomto prostředí dětství?
Norbert Gstrein: Odpovím na tuto otázku s ohledem na to, že se ze mě stal spisovatel. To je přirozeně určitá myšlenková konstrukce. Dostalo se mi příjemného náskoku, neboť jsem měl v hotelu možnost pozorovat cizí životy. Kdysi jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že v tomto duchu sepíšu román, tedy že mi hotel poslouží jako výchozí bod a do jednotlivých pokojů s různými lidmi zasadím jednotlivé příběhy. Vznikla by tak konstrukce jako ve filmu Short Cuts (Prostřihy), na sobě nezávislé příběhy, které se protínají.
Vaše otázka však jistě byla míněna autobiograficky. Tomu bych se rád vyhnul. Souvisí to s tím, že v Rakousku existuje tradice tzv. antiheimatromanu, k níž mám velmi komplikovaný vztah. Kdykoliv někdo klasifikuje rakouskou literaturu, řadí mou první knihu Einer (Jeden) a nejspíše i dvě následující právě do této tradice. Já si vůbec nejsem jistý, že to skutečně odpovídá. Každopádně je mi tato tradice v současnosti naprosto cizí, protože se z ní stal automatismus. Kdysi to samozřejmě mělo své opodstatnění, ale pohlížet dnes na rakouský venkov a myslet si, že tam žijí jen katolíci a fašisté, považuji za problematické. Tohle už nám někdo stokrát vyprávěl a možná je to s výhradami v devětadevadesáti případech ze sta taky pravda, ale vyprávět to zas a znovu…
Což je přesně jádrem toho problému. Lidé už se nepokoušejí svůj pohled diferencovat. V době, kdy se strana Jörga Haidera (silně pravicově a nacionalisticky orientovaná politická strana – pozn. red.) dostala do vlády, existovala přirozeně smysluplná opozice, současně ale vznikla i určitá hysterie, která se ne vždy plodným způsobem přenesla i do literatury.

iLiteratura: Témata jako turistika a Tyrolsko jsou nicméně ve vaší rané tvorbě silně zastoupena. Také některé postavy si místy vypůjčují z vašeho životopisu. Nechcete mě přece přesvědčit o tom, že to s vaším dětstvím a mládím vůbec nesouvisí.
Norbert Gstrein: Snad to souvisí s tím, že si dopřávám možnost vlastního sebeurčení. Proto se snažím sebe a – v uvozovkách – mé Tyrolsko od sebe jasně oddělit. Spisovatel přece vždycky nemusí, jak se pateticky tvrdí, uniknout své autobiografii psaním. Možná jej žene tak jako tak ještě něco jiného. A u mě by to bylo nalézání existence jako protikladu ke skutečnosti, nové formy bytí ve fikci. Když se zpětně dívám na své začátky, odehrává se tohle pátrání na ještě poměrně malém prostoru, ale to neznamená, že by úzce souviselo s mým vlastním životem, jak se možná může zdát.

iLiteratura: Psaní a čtení bylo pro vás, zmínil jste se jednou, určitým úhybným manévrem. Cítil jste, že nezapadáte. Nezapadáte do tohoto prostředí, které je vydáno všanc turistům?
Norbert Gstrein: Ani tady si nejsem úplně jistý. Sedím vždycky před lidmi a očekává se ode mě, že budu vysvětlovat svůj život. Někdy řeknu něco, co mi později zní neuvěřitelně pateticky. Pateticky ve smyslu: Ach, támhle je dav lidí a já se vyčleňuji a tvrdím, že k nim nepatřím. Tímhle si to člověk příliš zjednodušuje. Navíc je to nešikovný výrok, protože implikuje pohled seshora.
Nepřináležet někam by v širším slova smyslu znamenalo též nepatřit k jakékoliv další skupině, na kterou bych mohl narazit, tedy nejen k té malé vesnické komunitě, v níž jsem vyrůstal, ale k jakékoliv skutečnosti, která se přespříliš definuje svou pragmatičností. V mé poslední knize Eine Ahnung vom Anfang vystupují postavy, které – a v tomto směru se s nimi ztotožňuji – také zažívají výrazný drift ze skutečného světa. A nejde ani tak o to, zda je tím světem malá vesnice s pozoruhodným hospodářským zaměřením, nebo úplně jiné společenství. Mnohem více se jedná o existenciální odmítnutí celého světa.

iLiteratura: Během studií matematiky jste se nejprve přiklonil k aplikované matematice. Později ve Stanfordu jste se už věnoval především jazyku. Jak se to celé sešlo?
Norbert Gstrein: V matematice jsem začínal s velmi ryzí matematikou, protože jsem si nedokázal představit, že budu na tomto světě dělat cokoliv prospěšného. Plnil jsem vždycky jen ty přednášky, u nichž bylo jasné, že je lze stěží aplikovat, a které tedy byly pro technické kolosy jako Siemens a jemu podobné nezajímavé. Netuším, kde se ve mně tahle nafoukanost vzala, ale měl jsem tehdy dva kamarády a společně jsme se pohybovali ve velmi abstraktním světě. Když jsem začal navštěvovat přednášky z filozofie, oslovila mě v nich jedna mezní oblast ve filozofii jazyka. V Americe, kde jsem zhruba rok studoval, jsem se spíše náhodou dostal na institut, který se jmenoval Center for the Study of Language and Information (Centrum pro studium jazyka a informací). Umělá inteligence, počítače. Viděl jsem tam tehdy v roce 1987 či 1988 první zárodky Internetu. Jenže místo toho, abych tam tehdy skutečně pracoval, jsem se začal vedle matematických příruček a knih o filozofii jazyka zajímat o historii původních obyvatel Ameriky, tedy o naprosto jiný obor.

iLiteratura: Váš nový román Eine Ahnung vom Anfang je mnohovrstevnatá kniha, kterou není vůbec snadné shrnout, aniž by člověk některé téma vynechal. Jaká myšlenka stála u jeho zrodu?
Norbert Gstrein: Začátek byl v podstatě: dva mladíci u řeky, idyla. O tom jsem chtěl něco napsat už od chvíle, kdy jsem četl příběhy Marka Twaina o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Co se týká jejich věku, trochu se posunul. Chtěl jsem psát o období puberty, o věku, v němž se zdá, že čas stojí na místě, a člověk neví, kam se jeho život bude ubírat dál. Podle mě je to nebezpečný věk. Ve většině případů všechno proběhne hladce. Člověk se ale může jen divit, proč to všechno tak hladce probíhá, lépe řečeno proč většina mladých zcela přirozeně po škole pokračuje s tzv. normálním životem, proč více lidí nepřemýšlí nad tím, jestli existují nějaké další možnosti, jestli není možné řekněme uniknout z běhu času. Možné to očividně není, ale člověk se alespoň může oddat iluzi, což bylo právě to, co mě zajímalo. Druhou přísadou byly knihy a tou třetí bomba. Pak už jsem to musel jen nějak pospojovat dohromady. A to nábožensko-katolické pozadí k tomu přibylo také velmi záhy.

iLiteratura: Celý román se točí kolem Daniela, který se přesně o to pokouší, tedy najít nějakou alternativu k běžnému občanskému životu. Nejdříve po ní pátrá v knihách, je vášnivý, současně ale velmi naivní čtenář. Nedokáže od sebe literaturu a život dostatečně oddělit. Souhlasíte?
Norbert Gstrein: Naprosto. Daniel je velmi naivní. Pohlíží na knihy jako na návody k životu. V určitém smyslu to děláme taky, ale určitě ne tak, že bychom se třeba Bibli pokoušeli věrně písmeno po písmenu přenést do života. Tak to nefunguje. Pak se člověk dostane přesně k Danielovu černo-bílému moralizování. Přesto čte řada čtenářů knihy nejen pro potěšení – ve fikci zrcadlí své vlastní životy a dozvídá se tak více i sama o sobě. V tomto smyslu jsme snad také naivními čtenáři, ale zdaleka ne obsesivně-fundamentálními jako Daniel. Každou extrémní moralizující větu, kterou v knize najde, by nejraději aplikoval ve skutečném životě. A takový typ čtenářů v tomto konkrétním věku není zas až tak vzácný. Myslím, že například značná část úspěchu gebrauchslyrik (užitné lyriky) Ericha Frieda je založená právě na tom. Určitou formu velmi vyostřené angažované literatury čtou lidé naivně. Čtenář ji chce jedna ku jedné přenést do reality. Jiný příklad by byl Hesse. Toho taky člověk nečte pouze jako literaturu, nýbrž skutečně jako návod, jak žít.

iLiteratura: Vypravěčem, na jehož paměť se musíme spolehnout, je Danielův učitel Anton. A Anton je ještě komplikovanější postava než Daniel. Na jednu stranu má člověk pocit, že je spolehlivý a dochází mu řada souvislostí. Ihned třeba prohlédne, do jaké pozice jej ostatní tlačí. Na druhou stranu ale nedokáže ani po letech skousnout sebevraždu svého mladšího bratra a podobně nedokáže sám sobě přiznat, že Daniela s bratrem staví na roveň. Jak byste Antona charakterizoval vy?
Norbert Gstrein: Anton si očividně se spoustou věcí láme hlavu, ale současně toho o sobě samém ví velmi málo. A to odhaluje během vyprávění. Čím hlouběji do románu pronikáme, tím více si všímáme, že vypravěč Anton je ve skutečnosti více v centru zájmu než Daniel. Vypráví sice o Danielovi, ale prostřednictvím tohoto vyprávění mluví vlastně o sobě. A odhaluje nám při tom poměrně neuvěřitelný život. Když si třeba uvědomíme, jak velmi málo je Anton společensky zakořeněný. Ojedinělý pokus o vztah, konkrétně s Barbarou, jenž však neměl dlouhého trvání, pak jeho neustálé truchlení nad smrtí bratra Roberta a pokus jej opětovně přivést k životu v oblíbenci Danielovi… O nic jiného se podle mě nejedná. Když pak navíc člověk ještě na konci přihlíží tomu, jak se vrací k řece a začíná psát tenhle román, je každému jasné, že je stejně tak mimo realitu jako postavy, o nichž vypráví, tedy Daniel či Robert.

iLiteratura: Skutečně se zdá, jako by Anton propadl jiné realitě. Žije si sice svým životem, ale se skutečným životem to nemá mnoho společného. Kde se tedy pohybuje?
Norbert Gstrein: Jeho život v sobě nese něco regresivního. Odstěhuje se k řece jako do nějaké vzduchové bubliny mimo čas, mimo prostor, který jej obklopuje. Hledá nějaký úkryt. Policejní inspektor z knihy prohlásí o Danielovi, že dříve by jemu podobní odešli do kláštera. Totéž by se možná dalo říci i o vypravěči. Ve skutečném světě pro něj není místo.

iLiteratura: Když ještě zůstanu u té paralely mezi Robertem a Danielem: v knize se nedozvídáme, z jakého důvodu se Robert zastřelil. Anton je však přesvědčen o tom, že s tím mohly souviset knihy, které Robert četl. Tím, že tytéž knihy, které kdysi dával číst bratrovi, nyní půjčuje svému žákovi, se Anton možná pokouší skrze Daniela bratrovu sebevraždu objasnit. Je to tak?
Norbert Gstrein: Téměř s jistotou je to jeden z hlavních důvodů. A budeme-li to chápat jako experiment, což přirozeně lze, přestože v knize to tak explicitní není, pak je to zcela fatální. Když vypravěč nejprve čelí tomu, že si jeho bratr vzal život, z čehož viní mj. knihy, a pak se v souvislosti se stejnými knihami hroutí další lidský život, musí to pro něj být strašlivé poznání. Obzvláště když to byl v podstatě on, kdo Daniela tímto směrem navedl.

iLiteratura: Z mého pohledu je to o to složitější, neboť se jedná o jeho oblíbence, kterého se tu nepokouší zachránit. Panuje mezi nimi dokonce i určité homoerotické napětí. Hrálo právě to pro vás nějakou roli?
Norbert Gstrein: Ten homoerotický element mezi učitelem a žákem nelze podceňovat, a to z obou stran. Táhne se celou knihou, jakkoliv zůstává pouze naznačen. Dá se předpokládat, že mezi nimi fyzicky k ničemu dalšímu nedošlo, ale jejich vzájemná přitažlivost je jednoznačně homoerotická, a rád bych to zdůraznil. Bylo však pro mě důležité dovést to pouze do určitého bodu, opak by se mi zdál příliš do očí bijící. Kdyby se jednalo o opravdový fyzický vztah mezi učitelem a žákem, bylo by to k tomuto tématu dnes prakticky očekávatelné, a tím pádem klišé. Možná se stále jedná o příběh zneužití v jiném slova smyslu, ale fyzické zneužití jsem si hodlal odpustit.

Autor četl na veletrhu Svět knihy v rámci akce Das Buch, pořádané každoročně Goethe Institutem, Rakouským kulturním fórem a Švýcarským velvyslanectvím v Praze za podpory nadace Pro Helvetia.

1. k dispozici je v češtině úryvek z autorovy kratší prózy Einer (Jeden) v překladu Marka Nekuly, in:  Světová literatura , roč. 38, č. 5/1993, s. 95–100. Pro účely autorova čtení v Praze přeložil Radovan Charvát ukázku z románu Eine Ahnung vom Anfang (Tušení začátku; ke stažení zdezpět

© Jakub Ehrenberger
foto Martin Mařák © Das Buch

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1903x

Inzerce
Inzerce
Inzerce