Philippe Jaccottet, narozený ve Švýcarsku v roce 1925, se již po řadu let řadí k nejvýznamnějším francouzským básníkům (a také překladatelům) druhé poloviny 20. století. Jeho výsadní místo v dějinách literatury bylo nedávno potvrzeno mimo jiné vydáním sebraného básnického díla v prestižní knižnici Pléiade u Gallimarda (2014, lze ji považovat za slavnější ekvivalent naší České knižnice). V Čechách se Jaccottetovi daří, dostalo se mu zasloužené pozornosti našich předních překladatelů (kromě několika časopiseckých překladů a zastoupení v antologiích srov. zejména autorský výbor Myšlenky pod mraky a jiné básně, přel. Jiří Pelán a Jiří Pechar, Praha: Torst, 1997), jejichž řady nedávno rozšířila Lucie Koryntová. Český překlad L. Koryntové Jaccottetovi prokázal velkou službu a jistě přispěje ke zdomácnění jeho poezie u nás: je jemný, zachovává oproštěnost Jaccottetova výrazu, nesklouzává k patosu, snaží se být – jak to jen v poezii lze – co nejpřesnější, a je tak věrný Jaccottetovým zásadám básnickým i překladatelským.

Básnické sbírky Sešit zeleně (Cahier de verdure, 1990) a Po mnoha letech (Après beaucoup d’années, 1994) vykazují mnoho společného, ba dá se myslím říci, že tvoří jakoby jeden celek. Je však zároveň na místě upozornit, že obecně platné kategorie uspořádanosti jako dovršenost a alespoň relativní uzavřenost u Jaccottetových básnických pásem v próze nezastávají primární úlohu. Spíše se zdá, že se Jaccottetova poezie proti těmto do jisté míry lichým předpokladům brání. Ke svým vjemům a úvahám, k jejich smyslu i ke psaní samotnému se totiž Jaccottet staví až umanutě kriticky. Jeho básnické vidění necharakterizuje ani přitakavé ano, ani odmítavé ne, přesto je však Jaccottet ve svých často až aforisticky zhuštěných soudech nesmlouvavý, a jsa si vědom nebezpečí podmanivého pozlátka svůdných rétorických figur, čelí ostražitě patosu. Naruší-li básník své krystalicky čisté vidění či bere-li je místy v sázku, připustí-li líbivost, je tomu tak pouze dočasně, aby jí vzápětí dal o to důrazněji výhost. Tuto zakládající dočasnost Jaccottetových básní doprovází často přiznání k vlastní nedostatečnosti, nikoliv však ironicky sžíravé, výsměšné či sarkastické. Všechny tyto prostředky tradiční captatio benevolentiae coby řečnické fígle básník důsledně odmítá.

Jako základní kompoziční postup se u Jaccotteta uplatňuje neustále obnovované tázání, přičemž samotná formulace otázky, resp. otázek doplňujících a upřesňujících, a jejich nuancované variace zdaleka přesahují význam nabízených odpovědí (srov. zejména báseň „Samoty“ / Po mnoha letech). Jaccottet tak cílí k obrodě vnímavosti moderního člověka, brojí proti nihilismu, navzdory občasným připomínkám ztraceného ráje či bájné Arkádie není nostalgický, místy lze jeho básně považovat dokonce za vitalistní a nevlastní jim není ani střízlivé volání po restituci heroismu (srov. např. básně „V průsmyku Larche“ a „Vody Sauvy a vody Lezu“ / Po mnoha letech). Neznamená to však, že by byla Jaccottetova poezie káravá, perspektiva castigatio mores je jí vzdálena. Poukazuje spíš na neutěšenost moderního člověka, jenž ztratil kořeny a jehož básník varuje před tím, aby se v ní sebedestruktivně vzhlížel. Jakkoliv je Jaccottetova poezie diskrétní, nepovýšená a programově antidogmatická, nalezneme v ní řadu odkazů na symboly a alegorie křesťanské civilizace, vyvazuje je však pokorně z jejich ošidné, nedostatečně průkazné (a také mravokárně zneužitelné) jednoznačnosti a černobílé axiologie (srov. pásmo „Úlomky srpna“ a báseň „Třešeň“ / Sešit zeleně). Být pokorný totiž pro Jaccotteta neznamená rezignovat na rozum, ba naopak. A právě tato metoda Jaccottetovy ars dubitandi může být chvatnému čtenáři zprvu krajně podezřelá, její nesporný přínos a hloubka však pramení z četných variací a vzájemných zrcadlení roztroušených napříč jednotlivými básněmi (návaznost mezi některými básněmi je dokonce zcela explicitní). Básník se tak soustředěně a sveřepě snaží dosíci toho nejpodstatnějšího, zůstává však přitom při zemi a zajímá ho zkušenost člověka v konkrétním okamžiku a na konkrétním místě. Každé „jakoby“ je dočasné a zpochybnitelné, má omezenou platnost – ale v porozumění světu i sobě samému je nenahraditelné, každý jev, byť klamný, má větší váhu než přímočará jistota. Tímto nastavením lze vysvětlit i Jaccottetovu bytostnou nedůvěru k abstraktním pojmenováním, k idejím-konceptům. Jaccottet transcendenci nepopírá, není pro něj však učenecky spekulativní, zjevuje se mu vždy hic et nunc, tady a teď, v přírodě, květinách, stromech, pramenech, řekách, horách. V Jaccottetově pochybovačnosti koření možná i jeho záliba v pomíjivých okamžicích, jež – ač se zprvu jeví téměř jako nepostižitelné – detailně popisuje, ať už jde o rozbřesk, stmívání či náhlé vzlínání mlžného oparu. Jaccottet i zde usiluje o přesné a přiléhavé pojmenování, ale také o záznam prožité zkušenosti, jež může být očistná. Ve svých básních se proto Jaccottet neuchyluje k botanickému pojmosloví, ani k jiným vědou posvěceným termínům, a i syntax jeho básní je prostá – jako by zde jazyk napodoboval básníkovu potřebu vzkřísit prvotní úžas z rozmanitosti světa i kosmu. Tato speleologie každodennosti často ústí do melancholicky laděných zjevení, jejichž pomíjivosti Jaccottet svým viděním světa vzdoruje, aniž však popírá velikost člověka v kosmu (srov. báseň „Pivoňky“ / Po mnoha letech). V takových pasážích je pak Jaccottetova poezie méně skoupá na slovo, básník však zůstává ostražitý před nebezpečím titánsky romantických gest, jež se ho chtě nechtě zmocňují. Nenechá se unést a dále napíná svůj intelekt, pomocí něhož se chrání před lacinou šalbou ustálených spojení, přísloví či téměř automatické, ale o to zrádnější přináležitosti (srov. báseň „Stoupání“ / Sešit zeleně). Místy se sice Jaccotteta tradicí posvěcený obraz zmocní – je příliš sečtělý a pokorný na to, aby postuloval jakousi tabulu rasu a tradici a zvyk rozhodně nezatracuje –, vzápětí však hledá svou cestu a často spěje od prostého ještě k prostšímu, od obrazného k neobraznému. Křeše krásu a její míru vidí v přímé úměře k tomu, jak obtížně je zachytitelná. Jaccottetova světelná poezie tak připomíná Fiat lux z Geneze, jež je v kontextu francouzské literatury od aktualizace Longinova Pojednání O vznešeném v 17. století považováno za nedostižný vzor působivé jednoduchosti. Oproti tomu lze však Jaccotteta s trochou nadsázky považovat i za dědice preciozity (nikoliv v pejorativním slova smyslu, nýbrž doslovně), důvěrou v hloubavé ratio a odklonem od básnického experimentu všelijakého ražení Jaccottet totiž završuje – zdánlivě paradoxně – vývoj francouzské poezie ve 20. století. Jaccottetova racionalita však není – a na konci 20. století ani být nemůže – bezpodmínečná. Při setkání s nemocným přítelem, chatrným stářím či se smrtí přítelkyně, zkrátka ve chvílích, kdy básník bolestivě čelí tragické jistotě nebytí, skládá děravou zbroj (srov. báseň „Prázdná lodžie“ / Po mnoha letech) a útěchu nachází nejčastěji v přírodě (srov. zejména báseň „Zjevení květin“ / Sešit zeleně), která díky své pomíjivé křehkosti nezrušitelný zákon zániku vyvažuje (srov. báseň „Pivoňky“ / Po mnoha letech). A strach ze smrti a rozkladu vyvažuje také prostor, do nichž je Jaccottet většinu svých básní zasazuje. Nelze si nevšimnout, že je to při všech metafyzických úvahách prostor mezi zemí a nebem, avšak blíže zemi, pásmo v dosahu básníka – poutníka, zahradníka, horala, jenž je sice vnímavý ke znamením přicházejícím shůry, jenž však zároveň stojí pevně nohama na zemi. Básníkovu pozornost upoutávají navíc pohyby směrem vzhůru: pnutí slézové růže a postupné proměny barev jejích květů, barevné spektrum pně při soumraku, stínohra v zešeřelých horách, praskání ohně a stoupání kouře, vycházející měsíc, vzlínání atp. Někdy jsou tyto jevy nadány až jakousi magickou mocí, někdy však nikoliv – a tu se básník oddá drobnohlednému popisu toho, jak na něj působí, hledá další možný horizont – a narušuje běžně zažitá vnímání binárních privativních opozic jako útěcha / znepokojení, ostří / tupost, pomíjivost / stálost, život v zajetí / nespoutanost. I zde zůstává věren své pozitivně zamýšlené chvále pochybnosti.

Výše řečené si v žádném případě neklade za ambici popsat Jaccottetovo básnické umění v úplnosti. Snažil jsem se v kostce postihnout základní rysy Jaccottetova básnického vidění a zaměřil jsem se vědomě především na texty, jež lze zjednodušeně označit za přírodní či reflexivní lyriku. Neméně pozoruhodná je Jaccottetova práce s básnickým rytmem, pro některé básně ze Sešitu zeleně zejména střídání mezi texty pravidelně rytmizovanými (výjimečně se objeví i nerýmovaný dislokovaný alexandrín) a básnickou prózou. Český překlad však původní rytmus zákonitě zastírá a nebylo by účelné, abych se zde otázkám prozodie věnoval do hloubky.

Alespoň za zmínku však stojí, že české vydání oceňuji též po stránce výtvarné a grafické: vhodně zvolená zelená vazba (emblematická barva pro Jaccotteta), dokonalá sazba; vlepené reprodukce akvarelů Gérarda de Palézieux vybrané samotným básníkem nejsou pouhými „ilustracemi“, ale pandánem k básním. Dále bych rád upozornil, že Jaccottet s oblibou využívá kurzivy (navazuje tak např. na Saint-Johna Perse) a české vydání – není to vždy zvykem – tento jeho úzus chvályhodně zachovává. Na vzorné kvalitě knihy má beze sporu podíl i perfektně odvedená práce redaktorky Ireny Danielové. Samotný překladatelský počin Lucie Koryntové jsem již vyzdvihl na začátku recenze. Její práce si však zaslouží delší zastavení. Oceňuji především její invenci: je známo, že básně nelze překládat doslova, jelikož jsou často neseny – a platí to i pro Jaccotteta – nikoliv pouhým denotátem, ale i konotacemi (zde čekání, stáří, bolest). Přebásnění pocitu tesklivé melancholie, již při náhodném setkání ve chvíli, kdy je lyrický subjekt konfrontován se smrtí přítele, vzbuzují květiny – starček, čekanka a bolehlav (v několika básních Sešitu zeleně), považuji osobně za kongeniální řešení, které je – navzdory tomu, že se denotáty překrývají jen částečně – zcela v souladu se základním laděním Jaccottetovy básně, a to i přesto, že je posouvají do daleko tragičtější polohy (srov. „Hned jsem poznal modrý květ čekanky a žlutý starček; ale bílým okoličnatým květem jsem si nebyl tolik jist. Pro báseň jsem zvolil ,bolehlav‘, protože to skutečně mohl být bolehlav a protože slovo obsahovalo bolest, která souzněla se stářím a čekáním ostatních květin,“ jemuž odpovídá v originále: « J’avais donc rapidement identifié, dans ces fleurs, la bleue : la chicorée sauvage, et la jaune : le séneçon ; quant à la blanche, une ombellifère, ma science était plus hésitante. Pour le poème, j’ai choisi « berce » parce que ce pouvait être plus exact et puis, parce que ce nom avait de la douceur et contenait un vague écho à l’ombelle que portait cette fleur à bout de tige, un peu plus haut que les autres. ») Vyzrálost překladatelka doložila i citlivou prací se slovosledem, výběrem lexika. Místy lze pochopitelně nad překladem polemizovat, ale vyslovené chyby jsem v překladu nenašel. Tedy pouze jedinou. Šestá strofa třetí básně cyklu Po mnoha letech ze stejnojmenné sbírky zní takto: « Ce n’est pas de la neige, / ce n’est pas une bannière blanche ou bleue / ni rien qu’on puisse vraiment déployer : il n’y a pas de place aussi haut pour rien de tel, / pas même pour la colombe! » V českém překladu čteme: „tak vysoko není místo pro nic takového, / ano, pro holubici!“ Jde zjevně o ojedinělý přehmat či redakční nedbalost, tato drobná vada výjimečné kvalitě knihy i samotného překladu ničeho neubírá.