Masłowska, Dorota: Zabila jsem naše kočky, drahá

Masłowska, Dorota
Zabila jsem naše kočky, drahá

ukázka beletrie zahraniční

Kdo by se necítil příšerně? Nic není, jak má! Vše je ztraceno! popotahovala a přemisťovala předměty na kuchyňské lince. Čajová konvička, granulovaná vláknina, ostropestřec, turboforma, u níž Joanne lhala, že to Ingeborg ji koupila u toho doktora od parazitů… Zatímco si ji koupila sama! Ano, sama! Kocovinové utrpení, jako pevně zavinutá konfeta, pouze čekalo na objekt, na který by mohlo vystřelit veškeré barvy, ornamenty a efekty. Ano, tehdy Joanne lhala, když jí vyprávěla o doktorovi, který léčí

Masłowská, Dorota. Zabila jsem naše kočky, drahá. Přel. Barbora Gregorová, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2014, 153 s.

Cítila se příšerně.

Kdo by se necítil příšerně? Nic není, jak má! Vše je ztraceno! popotahovala a přemisťovala předměty na kuchyňské lince. Čajová konvička, granulovaná vláknina, ostropestřec, turboforma, u níž Joanne lhala, že to Ingeborg ji koupila u toho doktora od parazitů… Zatímco si ji koupila sama! Ano, sama! Kocovinové utrpení, jako pevně zavinutá konfeta, pouze čekalo na objekt, na který by mohlo vystřelit veškeré barvy, ornamenty a efekty. Ano, tehdy Joanne lhala, když jí vyprávěla o doktorovi, který léčí lyžařskou hůlkou! Sama u něj byla! Dokonce dvakrát!

O všechno přišla. Před chvílí byla s Go a dobře se bavily. Dalo by se směle říci, že byly přítelkyně! Měla někoho blízkého, někoho, kdo ji chce, akceptuje ji a dokonce se jí dotýká! Teď neměla nic. V kabelce – žádné stopy. Kromě antibakteriálních gelů a několika dalších blbostí. Žádné znamení, vizitka, papírek s číslem. Jediné, co jí zůstalo, byly dlaně pokryté bakteriemi a obrovská bolest, která si našla útulný koutek v její hlavě, svinula se do tvrdého, horkého klubíčka a lomcovala jí spánky. Netrpělivě a bez jakéhokoli klíče prohrabovala skříňku s léky, aby v ní našla platíčko modafenu. Neměla čas na táhlá, zdlouhavá vyjednávání, na hry na schovávanou; mohla si hrát pouze na nalezenou, a to hned, jinak si bude muset okamžitě rozbít hlavu vázou nebo jiným těžkým předmětem, jenže autodestruktivní sklony ještě nemá natolik rozvinuté. Nebude to umět udělat diskrétně tak, aby nezanechala stopy a aby si toho nevšimli v práci.

V pondělí během oběda jí do salátu z rukoly znenadání spadl kousek čela.

„Je všechno v pořádku, Farah?“ zeptala se zneklidněná Ingeborg a snažila se jí pomoci vylovit kost mezi lístky salátu a koktejlovými rajčátky.

„To nic není,“ odvětila Farah, vyhnula se jejímu pohledu, v rychlosti si otřela čelo od octa a zatlačila ho zpět na místo. „To je chronický padání čela, trpím tím od dětství.“

Když se jí ho však podařilo vrátit na místo, vyskočila jí týlní kost přilepená páskou a ledabyle smotané mozkové ganglie se odvinuly jako zahradní hadice přímo k nohám ječící Ingeborg a pak pod kopírku. Vysypaly se a vystříkly všechny její myšlenky, obsese, všechny molekuly její psychiky, mikroskopická Joanne držící se hystericky tuby s lepidlem, hungarista nápisu WC, její matka receptů od laryngologa, Go s hranolkou, Ingeborg objímající vazač dokumentů a na úplném konci maličká Farah, které se jako zázrakem podařilo vylézt na krabičku od modafenu a díky tomu…

Z posledních sil jeden vyloupla, do skleničky napustila vodu z kohoutku a záchrana už byla na dosah ruky. Když tu zazvonil zvonek u dveří.

Farah odložila skleničku. Byl to soused z prvního patra, závislý na lécích. Řečí těla naznačoval starost a ostych, ale také rozrušení. Byl oholený, o čemž svědčily četné záděrky, podrážděná kůže a zbytky pěny na povislých tvářích. Pečlivá pěšinka mu rozdělovala prořídlé vlasy přesně na polovinu, což dávalo dvacet vlasů na každé straně, pro všechny případy přilepené gelem na kůži po celé jejich délce (dotěrné průvany!). Nohy tlusté jako dva kmeny mu vyčnívaly ze skateboardových tenisek. Dlaně měl složené ostentativně v klíně, jako někdo, s kým se nežertuje.

„Ahoj,“ řekl jakoby nic.

„Ahoj,“ odpověděla mu Farah a schovala se za dveřmi. „Kdes to vzal?“ téměř vykřikla, když v jeho ruce spatřila své antikoncepční pilulky.

„Co?“

„Tohle!“

„Můžu na chvíli dovnitř? Musím ti něco říct.“

„Co?!“

Možná je konec světa? Dokonce si trochu přála, aby tomu tak bylo. Byla příliš slabá na to, aby ho nepustila dovnitř, byla teď svolná k čemukoli. („Nemohla bys nám odevzdat svou identitu?“ mohla ji teď poprosit sympatická dobrovolnice kampaně Banka identity. „Naši dárci zároveň obdrží náhradní identitu, sympatického maskota Ptáka-idenťáka a tričko s logem akce.“

„A proč by… vlastně ne?“ odvětila by jí Farah při podpisu souhlasu o spolupráci a ztráty nároku v případě náhlého úmrtí, a otupělým pohledem by si prohlížela získané bonusy. Proč jsou trika zadarmo pokaždé L-ka? No nic, udělám si z něj prachovku.)

Odběhla do kuchyně a zapila lék vodou. Mhouřila oči, oknem sem prosvítalo neúprosné světlo. Ten kluk za ní přicupital a rozhlížel se všude okolo, jako by přemýšlel, kam nejlépe nainstalovat čidla.

„Ležely ve výtahu,“ položil prášky na linku. Jeho dlaně s krátkými prsty a okousanými nehty vypadaly jako packy jakéhosi vodního stvoření. „Říkal jsem si, že jsou tvoje.“

„NEJSOU MOJE!“ řekla tiskacími písmeny.

„To je dobře. Neměla bys je brát.“

„Proč?“

„Protože jsou prošlý!“

„A co jako?!“ vykřikla Farah a teatrálně je vyhodila do koše. Nebo se je snažila vyhodit.

„A ještě tohle,“ pokračoval a z kapsy vytáhl antibakteriální gel. „Chlastala jsi?“

„Proč?“

„Protože máš poblitou sukni.“

Farah sklopila zrak a divže se nerozbrečela.

„Promiň, neměl jsem to říkat,“ zamračil se a nevěděl, jak jí vylepšit náladu.

„Je mi to ukradený.“

„Rozhodil jsem tě. Vypadáš rozhozeně.“

„Nejsem rozhozená!“

„To je tvoje osobní věc. Mohlas mít něco se žaludkem.“

„Vůbec ne! Prostě už se o tom nebudeme bavit.“

„Ne, no vážně. Sám nesnáším, když se mě někdo takhle vyptává. Třeba jako moje teta Peg o Vánocích. ‚Tak co tvé boule na varlatech, Alberte?‘ – ‚Jsou ještě větší, tetičko, sotva dopnu kalhoty. Vůbec se mi nevejdou do nohavic.‘ A tak dál.

„Přestaň!!!“

„To je hnusný, nesměj se.“

„Já se nesměju, jestli sis nevšim. To je kašel.“

„Já jsem Albert.“

„Mám alergii.“

„Takže už mám jít?“

„Tak nějak.“

„Škoda.“

„Velká škoda.“

„Mohlas to říct.“

„Říkám ti to.“

„Ale než odejdu, musím ti dát tohle,“ řekl a vytáhl z kapsy u kalhot ten rudý kožešinový límec, který jí včera nasadila Go. „No co?“ rozlítostnil se. „Ležel ve výtahu!“

Vytrhla mu límec z ruky a zamkla dveře, nahlas, na všechny zámky. Albert voněl jako puberťáci na první diskotéce: nepřebernými parfémy, jejichž kvantum rozhodně nepustí ke slovu eventuální kvalitu.

Límec Go měl cedulku Zacha de Booma a musel být buď příšerně drahý, anebo muselo být těžké ho ukrást.

Maslowska, Maslowská

překlad © Barbora Gregorová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1819x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce