Benedetti, Mario: Jaro s rozbitou tváří

Benedetti, Mario
Jaro s rozbitou tváří

studie beletrie zahraniční

Dílo uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–2009) bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků. Zahrnuje poezii, povídky, romány, divadelní hry, polemické eseje, novinové články i literární kritiku.

Doslov
Mario Benedetti: Jaro s rozbitou tváří. Přel. Jan Machej, Runa, Praha, 2014, 196 s.

Dílo uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–2009) bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků. Zahrnuje poezii, povídky, romány, divadelní hry, polemické eseje, novinové články i literární kritiku. Dočkalo se desítky televizních a filmových adaptací, přičemž argentinský snímek La Tregua (Příměří) byl roku 1975 nominován na Oscara. Množství Benedettiho textů bylo zhudebněno (Daniel Viglietti, Nacha Guevara či Joan Manuel Serrat). Tuto velkou popularitu lze vysvětlit i tím, že autor do centra své pozornosti staví starosti, radosti a sny „obyčejného člověka“, tedy témata, s nimiž se čtenář bez ohledu na národnost dokáže snadno ztotožnit.

Od druhé poloviny šedesátých let se s Benedettiho tvorbou postupně seznamují i čeští čtenáři. Velkou zásluhu na tom jistě měla jeho návštěva Prahy, kterou uskutečnil na jaře 1966 na pozvání Svazu čs. spisovatelů. Tentýž rok bylo v časopise Světová literatura publikováno dvanáct Benedettiho básní, o jejichž překlad se zasloužil Lumír Čivrný. V následujícím roce pak v českém jazyce vyšel román La Tregua (Chvíle oddechu), jehož překladatel Kamil Uhlíř měl k Uruguayi velmi blízký vztah, neboť zde v padesátých letech zastával post kulturního atašé. Další překlad Benedettiho tvorby už bohužel Uhlíř nepřidal, neboť byl záhy zasažen normalizačními procesy a nuceně odešel z akademického života. Slavné romány Montevideanos (Montevideané, 1971) a Gracias por el fuego (Díky za oheň, 1976) byly vydány v překladu Libuše Prokopové. Autorovu pozdní tvorbu – román La borra de café (Čtení z kávy, 2000) a knihu povídek Buzón del tiempo (Psaní do schránky času, 2005) – českému čtenáři zpřístupnil Jan Mattuš.

Román Primavera con una esquina rota (Jaro s rozbitou tváří) je první knihou publikovanou v českém jazyce, která přibližuje autorovy pocity zažívané během jeho dlouholetého nuceného exilu. Symbolicky vychází v roce, kdy si připomínáme 40. výročí vojenského převratu, který tuto pohnutou etapu zahájil. Ustavení vlády vojensko-civilní diktatury, během níž byli představitelé levice vystaveni násilným perzekucím, však bylo především vyvrcholením hluboké krize, s kterou se země potýkala již od padesátých let. Sám Benedetti se přitom v hledání možných východisek velmi aktivně angažoval.

Mario Benedetti je řazen mezi přední členy tzv. Generace 45, tvořené intelektuály, zejména spisovateli, soustředěnými kolem týdeníku Marcha, který roku 1939 založil Carlos Quejano. Do týdeníku, jenž brzy zaznamenal velký ohlas v celé Latinské Americe, přispívala kromě Benedettiho (člen redakce od roku 1945) taková jména jako Juan Carlos Onetti, Ángel Rama, Carlos Real de Azúa, Idea Vilariño, Carlos Martínez Moreno či Emir Rodríguez Monegal. Tito autoři zpočátku vzhlíželi k Evropě a usilovali o integraci Uruguaye do světa západní literatury. Postupem času se však jejich hlavním cílem stalo poukazování na politické a sociální problémy, které mělo probudit jejich spoluobčany z letargie. Proto jsou také někdy označováni jako Kritická generace.

V roce 1950 uruguayští fotbalisté poráží na stadionu Maracaná domácí Brazílii a podruhé se stávají mistry světa. Toto vítězství „Davida nad Goliášem“ je dodnes mnohými považováno za největší hrdinství státu, jehož vznik roku 1830 byl spíše diplomatickým kompromisem než výsledkem vůle jeho obyvatel. Maracaná se však postupem doby stala fenoménem, který se proměnil v jisté národní trauma, neboť odstartovala ústup Uruguaye z vydobytých pozic. Od konce padesátých let země čelila vážné ekonomické krizi, jež zcela rozbourala dlouhá desetiletí budované mýty o Švýcarsku Latinské Ameriky. Uruguayský občan, který od počátku století nalézal ochranu v homogenním, paternalistickém státě, odmítal být najednou svědkem jeho neschopnosti udržet dosavadní vysoký sociální standard.

Šedesátá léta v Latinské Americe byla mj. obdobím radikalizace, rozmachu sociálních hnutí a činnosti guerillových organizací. Společnost se stávala stále více polarizovanou. Zásadní úlohu v tomto směru sehrála kubánská revoluce. Pro latinskoamerické intelektuály, často izolované a perzekvované, byla Kuba zdrojem naděje, inspirací, ale i velkým závazkem. Zřejmě žádný politický čin neměl na kontinentu do té doby srovnatelný kulturní ohlas. Kubánská revoluce na jedné straně přispěla k zájmu světových čtenářů o doposud přehlížený region (fenomén „El Boom“), na straně druhé však ideologie hlásající podřízenost umělce a intelektuála zájmům revoluce často vedla k politické zaslepenosti mnohých autorů.

Právě pobyt na Kubě představuje v Benedettiho životě jeden ze zásadních zlomů. Roku 1967, již jako známý spisovatel, zasedal v porotě literární ceny Casa de las Américas. Na jedné z diskuzí o poslání literatury, kde byli mj. přítomni jeho kolegové Julio Cortázar, Mario Vargas Llosa a Roque Dalton, se Benedetti troufale optal samotného Fidela Castra: „Proč je kubánská žurnalistika tak špatná?“ Kubánský vůdce mu odpověděl otázkou: „Proč tu nezůstaneš a nezlepšíš ji?“ V letech 1968–1971 se tedy Benedetti usazuje v Havaně. Definitivně opustil svět novinářské kanceláře a práci spisovatele a kritika se začal věnovat na plný úvazek.

Tato změna se výrazně odráží v jeho tvorbě. Zatímco postavami jeho předešlých děl – za všechny uveďme povídky Esta mañana (Toto ráno – první španělské vydání roku 1949), Montevideanos (Montevideané, 1959), La muerte y otras sorpresas (Smrt a jiná překvapení, 1968), romány La tregua (Chvíle oddechu, 1960) a Gracias por el fuego (Díky za oheň, 1965) či esej El país de la cola de paja (Země slaměného ocasu, 1960) – byli lidé odcizení, dezorientovaní, zajatci každodenní rutiny moderního života, v následujícím období se již z tohoto pomyslného žaláře dokázali vymanit. Nástroj cesty z izolace přitom představovalo objevení smyslu života v boji za sociální spravedlnost. Jasně to demonstruje román El cumpleaños de Juan Angel (Narozeniny Juana Ángela, 1971), který autor věnoval Raúlu Sendicovi, vůdci uruguayské guerillové organizace Tupamaros, do níž hrdina knihy vstupuje v den svých narozenin.

Roku 1971 se Benedetti natrvalo usazuje v milovaném Montevideu. Na tamní univerzitě je jmenován do čela katedry hispanoamerické literatury. Mimoto se aktivně angažuje v politice a vystupuje na podporu koalice levicových uskupení Frente Amplio. Atmosféru této doby zachytil v knize Letras de emergencia (Naléhavá slova, 1973). K zásadní změně dochází roku 1973, kdy je v Uruguayi ustaven vojenský režim. Od této doby byla jakákoliv politická odchylka vůči vládou prosazované ideologii považována za útok proti národu. Fyzické likvidace, věznění a cenzura měly za cíl vymýtit údajnou komunistickou subverzi a obnovit společenskou jednotu.

Vojenské diktatury v Uruguayi, Brazílii, Chile, Argentině a řadě dalších zemí Latinské Ameriky donutily k exilu statisíce lidí. Mezi nimi i nepohodlného kritika politických poměrů Maria Benedettiho. Během dvanácti let, kdy mu byl znemožněn pobyt ve své vlasti, se svými lidmi, se svým publikem, žil Benedetti postupně v Buenos Aires, Limě, Havaně, Palmě de Mallorca a Madridu. Toto období představuje novou kapitolu. Prostřednictvím příběhů o každodenních problémech průměrných Uruguayců usilovně bojoval za záchranu národní identity. Sám k tomu později poznamenal: „Myslím, že prvořadou povinností, kterou má spisovatel v exilu, je hájit své postavení spisovatele, pokračovat v psaní a přispět k porážce diktatury.“ Byl si vědom toho, že kdo ovládá paměť, ovládá i moc, a tak svou tvorbou zaplňoval místa, která oficiální vláda usilovala vymazat.

Benedetti v exilu napsal několik básnických sbírek, povídek, esejů, článků i jedno divadelní drama. Jaro s rozbitou tváří je pak jediným románem z tohoto období. Toto dílo sepsané mezi říjnem 1980 a říjnem 1981 na Mallorce, kde se mj. po dlouhém odloučení konečně setkal se svou manželkou, je vyvrcholením první fáze jeho exilové tvorby. Jednotlivé postavy představují osud trpícího národa usilujícího o obnovu. V knize převládají popisy niterných stavů a bolestí, které přesto neumenšují víru a naději. Sám Benedetti vnímal vojenskou vládu jako přechodný jev a exil pro něj nebyl definitivní prohrou. Proto i „jaro“ v názvu knihy odkazuje na nový začátek.

Hrdina příběhu Santiago je pro svou minulost guerillového bojovníka odsouzen k pětiletému žaláři. Kontakt se svou rodinou, která žije v exilu v nespecifikované latinskoamerické zemi, udržuje prostřednictvím dopisů, na něž se mu nedostává odpovědí. Jeho blízcí, kteří odešli do exilu, jsou realisté. Ví, že je nutné se asimilovat a začít nový život, že se exil nesmí stát frustrací. Ale je to možné? Santiagova manželka Graciela a jeho celoživotní přítel Rolando spolu navázali v nových podmínkách milostný vztah. Jsou však sužováni vědomím, že tím Santiaga vystavují dalšímu utrpení. Jeho otec, intelektuál Don Rafael reprezentující starší generaci, která se s exilem vypořádává hůře, začne znovu učit a také on naváže nový vztah. Na druhé straně ale trpí uvězněním svého syna, který mu připomíná manželku, dětství a mládí. Beatriz, Santiagova dcera, je nucena prožívat své dětství bez otce a v cizí zemi. Její půvabné dětské filozofování o světě dospělých současně slouží k odlehčení děje.

Každá z pěti postav příběhu reprezentuje jistý aspekt konfliktu, který s sebou exil přináší. Benedetti tím usiluje o komplexnější chápání důsledků politiky vojenské vlády. Nejde mu o popis vražd a mučení, ale o bolest psychickou, o fatální rozklad mezilidských vztahů, jež intenzivně pociťoval. Minulost, na niž exulanti touží zapomenout, se jim neustále vrací prostřednictvím postavy Santiaga, který tak prohlubuje jejich frustraci. V románu je všudypřítomná otázka, jak najít rovnováhu mezi tím, co sami potřebujeme a chceme, a tím, co jsme povinni vůči druhým. Santiago nakonec vymění, použijeme-li Benedettiho termíny, vnitřní exil věznice za exil geografický. I on se tak dočká svého „jara“. Záhy před ním ale vyvstanou nové problémy a zklamání.

Autor mezi jednotlivé kapitoly románu vložil pasáže reflektující jeho vlastní zkušenosti. V jednom rozhovoru uvedl, že tak učinil proto, neboť příběh uzavřeného rodinného kruhu umožňoval jen velmi omezený pohled na složitost problematiky uruguayského exilu. „Myslím, že kapitoly nazvané „exily“ (všechny založené na realitě, ale situované na velmi odlišná a vzdálená místa diaspory) dodávají tomuto rozptýlenému společenství jinou dimenzi. Pokud jsou některé z těchto epizod autobiografické, je to tím, že také já jsem (a byl jsem) osobou v exilu a proto mohu vyprávět na základě vlastních zkušeností z této nucené a frustrující emigrace.“

Návrat do vlasti je exulantovou hlavní touhou, ale její uskutečnění nebylo pro autora v době, kdy psal tento román, ještě aktuální. Tuto problematiku tedy sice v knize nastiňuje, ale více ji rozvíjí až v následné knize básní a povídek Geografías (Geografie, 1984). Roku 1980 bylo v Uruguayi zorganizováno referendum, v němž 58 % občanů vyslovilo přání, aby byla éra vojenské vlády ukončena. K demokracii se země navrací o pět let později, tisíce Uruguayců směřují do své vlasti a mezi nimi rovněž Mario Benedetti. Návrat, pro nějž Benedetti užívá vlastní neologismus desexilio, však nebyl vůbec jednoduchý. Když se tyto tužby, do nichž byly vloženy veškeré naděje, stanou realitou, dostaví se většinou zklamaní. Exulant si uvědomí, že období rozchodu způsobilo větší propast, než si byl schopen připustit. „V tolika zemích jsem byl cizincem…/, proč si připadám zvláštní či jako cizinec / v této zemi, která je mou / naší?“, ptá se Benedetti v básni Aquí lejos (Zde daleko). Tyto pocity se ostatně odrážejí také ve statistických údajích. Podle odhadů emigrovalo z Uruguaye v letech 1963–1985 na 310 000 obyvatel (největší vlna byla v letech 1973–1977), tedy asi desetina populace. Do země se přitom vrátilo pouze 25 000 osob. Podobný poměr „návratnosti“ je i u jiných latinskoamerických zemí majících zkušenosti s odchodem občanů v době vojenských vlád.

Politický exil má v latinskoamerických dějinách a v tamním diskurzu o identitě své výsadní místo. Častokrát přispěl k urychlení vzájemné kulturní výměny a latinskoamerické integraci. K té nepochybně napomohl i Mario Benedetti, jenž svým dílem přiblížil světové veřejnosti problémy lidí z pozapomenutého „konce světa“. Roku 1987 obdržel za svůj román Jaro s rozbitou tváří cenu Amnesty International Zlatý plamen, na niž navázala celá řada mezinárodních ocenění a čestných doktorátů. Přestože ani on se nedokázal usadit natrvalo a nadále žil střídavě mezi Montevideem a Madridem, návrat z exilu vnímal jako závazek podílet se na obnově vlasti. Sám toto období nazýval novým počátkem. Úlohu soudobého intelektuála spatřoval v trvalé snaze opravovat trhliny způsobené násilím kolonialismu, imperialismu a diktatur a znovu tak sestavit to, co bylo zničeno a zapomenuto.

Mario Benedetti zemřel roku 2009 v Montevideu ve věku nedožitých 89 let. Po celý život usiloval o pluralitní, demokratickou společnost s heterogenní kulturní identitou. Příkladně propojoval myšlení a akci, spojení pro intelektuály ne vždy typické. Na Benedettiho život lze nahlížet jako na kritickou reflexi moderních uruguayských a latinskoamerických dějin. Nakonec i ve své vlasti, kde byl on a jeho dílo dlouhá léta nežádoucí, byl po právu přijat mezi největší osobnosti národní historie.

 

© Michal Zourek
text vyšel jako doslov ke knize Jaro s rozbitou tváří
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Runa

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2020x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce