Závěr

„Nikdy nedokážu pochopit, jak k tomu vlastně došlo,“ řekla spisovatelka Rebecca Westová manželovi, když v roce 1936 spolu stáli na balkonu sarajevské radnice. Tvrdila, že to není tím, že není k dispozici dostatečné množství faktů, ale že jich je naopak příliš mnoho.1 K hlavním tvrzením obsaženým v této knize patří, že krize, k níž došlo v roce 1914, byla nesmírně komplikovaná. Taková spletitost částečně pochází z chování, které dosud patří na naši politickou scénu. Poslední část knihy jsem psal v období vrcholící finanční krize eurozóny z let 2011–2012, současné události vyznačující se nepochopitelnou komplikovaností. Bylo patrné, že si hlavní aktéři krize v eurozóně podobně jako jejich předchůdci v roce 1914 uvědomují, že všechno může skončit všeobecnou katastrofou (krachem společné evropské měny). Všichni rozhodující protagonisté sice doufali, že k tomu nedojde, avšak přesto měli kromě tohoto společného zájmu každý ještě své – a vzájemně se vylučující – vlastní zájmy. Vzhledem k četným vzájemným vztahům v rámci systému závisely důsledky každého kroku na kladných reakcích ostatních, jež se vzhledem k neproniknutelnosti rozhodovacích procesů stěží daly předem odhadnout. A politikové z celé eurozóny po tu dobu neustále využívali možnost, že dojde ke katastrofě, jako páku k dosažení vlastních praktických výhod.

V tomto smyslu jsou muži z roku 1914 našimi současníky. Rozdíly jsou však stejně důležité jako shody. Ministři pověření řešením krize v eurozóně se alespoň všeobecně shodli na tom, v čem problém vlastně tkví – naproti tomu v roce 1914 zásadní rozchod etických a politických hledisek postupně nahlodal shodu a podlomil vzájemnou důvěru. Mocné nadnárodní instituce, které dnes vytvářejí rámec pro určování úkolů, zprostředkovávání při řešení konfliktů a zjednávání nápravy, v roce 1914 citelně chyběly. Kromě toho komplikovanost krize, k níž došlo v roce 1914, netkvěla v rozptýlení moci a odpovědnosti po jediném politicko-finančním rámci, ale z ukvapených vzájemných reakcí mohutně vyzbrojených samostatných mocenských center čelících různým a rychle se měnícím hrozbám a působících v podmínkách velkého rizika a nepatrné důvěry a průhlednosti.

Rozhodujícími faktory, jež způsobily komplikovanost událostí z roku 1914, byly rychlé změny mezinárodního systému – abychom uvedli jen několik málo příkladů: náhlý vznik albánského státu se sporným územím, turecko- -ruské závody v námořním zbrojení v oblasti Černého moře či odklon ruské politiky od Sofie k Bělehradu. Nešlo o dlouhodobý historický přechod, nýbrž o krátkodobá přeskupení. Jejich důsledky dál násobila proměnlivost mocenských vztahů v evropských exekutivách: Greyův boj o udržení hrozby, již představovali radikální liberálové, v náležitých mezích, nejistá převaha, jíž se těšil Poincaré se svou politikou vytváření aliancí, či kampaň, již proti svému předsedovi rady ministrů vedl Suchomlinov. Po pádu Vladimíra Kokovcova v lednu roku 1914 car Mikuláš II. podle nepublikovaných memoárů jednoho zasvěceného svědka nabídl uvolněný úřad v první řadě tak velkému konzervativci, jakým byl Pjotr Nikolajevič Durnovo, energickému a odhodlanému muži, který se rozhodně stavěl proti tomu, aby se Rusko jakýmkoli způsobem zapletlo na Balkáně. Ten však odmítl funkci přijmout, a tak přešla na Goremykina, jehož slabost umožňovala Krivošejnovi a vojenskému velení, aby při jednáních, jež se konala v létě roku 1914, uplatňovali nepřiměřeně velký vliv. Bylo by sice chybou přikládat takovému detailu přehnaný význam, avšak přesto nás upozorňuje na roli, jakou sehrávala krátkodobá a nahodilá přeskupení při vytváření podmínek, za nichž probíhala krize, která nastala v roce 1914.

Takový stav pak dál vedl k tomu, že se systém jako celek stal neproniknutelný a nepředvídatelný, což posilovalo – dokonce i v jednotlivých aliancích – převládající ovzduší vzájemné nedůvěry, což byl vývoj, který byl nebezpečný pro mír. V roce 1914 sice byla vzájemná důvěra panující mezi ruským a britským vedením už poměrně chabá a ještě dál slábla, avšak to přesto neomezovalo ochotu britského ministerstva zahraničí přijmout evropskou válku za podmínek stanovených Ruskem – právě naopak posílila argument mluvící ve prospěch intervence. Totéž lze tvrdit i o francouzsko-ruském spojenectví – pochyby o jeho prospěšnosti na obou stranách vedly spíš k posílení než k přitlumení ochoty riskovat ozbrojený konflikt. Výkyvy mocenských vztahů ve všech vládách – spolu s rychle se měnícími objektivními podmínkami – pak vedly k politice vyznačující se váháním a vysílání nejednoznačných signálů, které byly rozhodujícím rysem všech předválečných krizí. Ve skutečnosti ani není zřejmé, zda pojem „politika“ je vzhledem k volnosti a nejednoznačnosti četných příslušných závazků v souvislostech období před rokem 1914 vždy výstižný. Je sporné, zda Rusko a Německo měly v letech 1912–1914 nějakou pevně určenou balkánskou politiku – spíš narážíme na řadu iniciativ, plánů a postojů, jejichž celkové zaměření lze někdy obtížně poznat. Ve výkonné moci jednotlivých států proměnlivost mocenských vztahů vedla rovněž k tomu, že ti, do jejichž rukou bylo svěřeno určování politiky, plnili svůj úkol pod značným vnitropolitickým tlakem, ovšem ani ne tak ze strany tisku, veřejného mínění a průmyslových či finančních nátlakových skupin jako spíš protivníků z řad vlastních elit a vlád. A to také posilovalo pocit naléhavosti, jenž v létě roku 1914 tíživě doléhal na ty, kdo přijímali politická rozhodnutí.

Je ovšem třeba rozlišovat mezi objektivními faktory ovlivňujícími ty, kdo rozhodovali, a vším, co namlouvali sami sobě i ostatním o tom, co podle vlastního přesvědčení dělali a proč tomu tak bylo. Všichni aktéři vystupující v našem příběhu filtrovali svět podáními, jež byla sestavena z kusých zážitků slepovaných dohromady obavami, představami a zájmy vydávanými za zásady. V Rakousku se řeči o národě mladých banditů a kralovrahů staly překážkou chladnokrevnému vyhodnocení toho, jak udržovat vztahy s Bělehradem. V Srbsku vyfantazírované představy o obětování a útlaku ze strany hrabivé a všemocné habsburské monarchie působily totéž, ale v opačném smyslu. V Německu zatemňovala mysl těch, kdo se v létě roku 1914 podíleli na rozhodování, chmurná představa budoucích vpádů a dělení země. A donekonečna opakované ruské výklady o neustálém pokořování Ústředními mocnostmi měly tytéž důsledky, poněvadž zkreslovaly minulost a přehledně zjednodušovaly přítomnost. Nejdůležitější ze všeho však bylo všeobecně rozšířené podání o historicky nutném úpadku Rakouska-Uherska, jež poté, co postupně nahradilo starší soubor předpokladů o roli Rakouska jakožto základu stability ve střední Evropě, zbavilo nepřátele Vídně zábran a zásadně oslabilo představu, že Rakousko-Uhersko má podobně jako každá jiná velmoc zájmy, jež má právo důrazně hájit.

Vzhledem k tomu, kde došlo k atentátu, který vyvolal celou krizi, nám snad připadá samozřejmé, že při vypuknutí války sehrálo hlavní roli právě balkánské prostředí. Při tom je však třeba zdůraznit dvě věci: První je skutečnost, že balkánské války nebezpečným způsobem změnily vztahy mezi většími a menšími mocnostmi. V očích rakouského i ruského vedení se zvlášť v průběhu zimní krize z roku 1912 na rok 1913 v boji o ovládání událostí na Balkáně projevil nový a nebezpečný aspekt. Jedním z důsledků pak byla balkanizace francouzsko-ruského spojenectví. Pokud jde o Francii a Rusko, každá z obou zemí svým vlastním tempem a z různých důvodů připravovala podél rakousko-srbské hranice geopolitický spouštěcí mechanismus ozbrojeného konfliktu. Varianta balkánského zahájení nebyla politika, plán ani spiknutí, jež časem pomalu, ale jistě dozrávaly, a ani neexistovala žádná nutná či přímá souvislost mezi stanovisky zaujímanými v letech 1912 a 1913 a vypuknutím války v následujícím roce. V roce 1914 ve skutečnosti nedošlo k tomu, že by varianta balkánského zahájení – jež se vlastně stala srbskou – dohnala Evropu až k válce, která skutečně toho roku nastala, ale spíš tomu bylo naopak, totiž že připravila pojmový rámec, v němž byla krize, jakmile jednou nastala, napříště vykládána. Rusko a Francie tím nerozlučně a krajně asymetrickým způsobem spojily blaho dvou z největších světových velmocí s nejistým osudem stavu plného bouřlivých zvratů a neustálého násilí.

Pro Rakousko-Uhersko, jehož bezpečnostní opatření balkánské války zbavily veškerého smyslu, nebyl sarajevský atentát pouhou záminkou k uplatnění předem promyšlené politiky počítající s vpádem do Srbska a válkou. Stal se událostí, jež zásadně změnila celkovou situaci a skrývala v sobě skutečnou i symbolickou hrozbu. Z hlediska 21. století je sice snadné tvrdit, že Vídeň měla vyřešit záležitosti, které vyplynuly ze zavraždění následníka trůnu a jeho choti, klidným dvojstranným jednáním s Bělehradem, avšak v prostředí, jež existovalo v roce 1914, to nebyla spolehlivá alternativa. A totéž platí rovněž o vlažném návrhu sira Edwarda Greye, který se týkal „zprostředkování čtyřmi velmocemi“ a zakládal se na zaujatém přehlížení mocenskopolitické situace, v níž se octlo Rakousko-Uhersko. K atentátu nevedlo v první řadě jen to, že srbská úřední místa nebyla částečně ochotna a částečně schopna potlačit iredentistickou činnost; bylo to do jisté míry i tím, že přátelé Srbska nepřiznávali Vídni právo zařadit mezi požadavky, které vznášela na Bělehrad, i prostředky nutné ke sledování a k vynucení ochoty jim vyhovět. Odmítli je na základě toho, že jsou neslučitelné se srbskou suverenitou. To je obdobné s debatou, která se konala v říjnu roku 2011 v Radě bezpečnosti OSN o návrhu – prosazovaném členskými státy NATO – aby na Asádův režim v Sýrii byly uvaleny sankce, jež by zabránily dalšímu masakrování vlastních občanů, kteří s ním projevují nesouhlas. Ruský zástupce proti němu argumentoval tím, že se v takové myšlence projevuje nevhodně „konfrontační přístup“, jenž je typický pro západní mocnosti, kdežto jeho čínský kolega tvrdil, že sankce nejsou na místě, poněvadž jsou neslučitelné se syrskou „svrchovaností“.

Ptejme se tedy, jak to tedy vlastně je s otázkou viny. Versailleská mírová smlouva tvrzením, že za rozpoutání války nesou morální vinu Německo a jeho spojenci, obsaženým v Článku 231, způsobila, že otázka viny zůstává ústředním či téměř hlavním tématem všech debat o původu války. Hledání viny dodnes neztratilo svou přitažlivost. Nejvlivnějším vyjádřením této tradice se stala „Fischerova teze“ – což je zkratkovitý název souboru argumentů, jež v 60. letech 20. století podrobně propracovali Fritz Fischer, Imanuel Geiss a asi desítka jejich mladších německých kolegů, kteří za hlavního viníka vypuknutí války označili Německo. Podle tohoto názoru (ponecháme-li stranou četné variace vyskytující se v rámci Fischerovy školy) Němci k válce nedoklopýtali ani nesklouzli. Prostě si ji zvolili a vlastně to bylo ještě horší, poněvadž ji předem plánovali v naději, že se v Evropě dostanou z izolace a vydají se na cestu, jež je přivede k postavení světové velmoci. Nejnovější studie zabývající se fischerovským sporem, který se z toho vyvinul, zdůrazňují spojitost mezi touto debatou a složitým procesem, v jehož průběhu se němečtí intelektuálové vypořádali s jedovatým morálním dědictvím nacistické éry, a Fischerovy argumenty byly v četných jednotlivostech podrobeny kritice. Fischerova teze však v pracích zabývajících se cestou, jež Německo přivedla k válce, přesto přese všechno v jakési umírněnější podobě nadále převládá.

Je však skutečně třeba vznášet obvinění proti jednomu jedinému státu, nebo jich víc řadit podle toho, jaký podíl odpovědnosti měly na vypuknutí války? Paul Kennedy v klasické práci, jež se zakládá na literatuře zabývající se původem války, konstatoval, že vyhýbat se hledání viníka svalováním viny buď na jeden, anebo na žádný z bojujících států je projevem duševní „slabosti“. Dál mezi řádky naznačuje, že pevnější postoj by se neměl vyhýbat tomu, že poukáže prstem na příslušnou zemi. Potíž se zkoumáním, jež se soustřeďuje na hledání viny, netkví v tom, že nakonec může obvinit nesprávného. Spíš jde o to, že práce založené na záležitosti viny přicházejí s předem hotovými a hluboce zakořeněnými představami. Především často předpokládají, že v konfliktních interakcích musí jeden z protagonistů přece jen být v právu a druhý v neprávu. Položme si tedy několik otázek: Byli Srbové v právu, když usilovali o sjednocení všech svých krajanů? Byli Rakušané v neprávu, když trvali na nezávislosti Albánie? Byla jedna z obou záležitostí neoprávněnější než druhá? Jenže takové otázky nemají smysl. Další vadou prací psaných z hlediska žalobce tkví v tom, že soustředěním na politický temperament a iniciativu nějakého konkrétního státu spíš než na multilaterální procesy vzájemné interakce zužují zorné pole. Jiná potíž je spojena s tím, že hledání viny predisponuje badatele k chápání kroků těch, kdo rozhodovali, jako předem připravených a záměrně promyšlených skutků. Musí prostě ukázat, že si někdo válku přál a rovněž ji způsobil. Takový postup ve své krajní podobě vede ke konspirativním historkám, v nichž nějaká koterie složená z mocných jednotlivců podobných padouchům v sametovém saku, jaké známe z filmů s Jamesem Bondem, řídí ze zákulisí vývoj událostí podle určitého zlovolného plánu. Morální uspokojení vyplývající z takových líčení sice nelze popírat a logicky samozřejmě není vyloučeno, že v létě roku 1914 došlo k válce právě takovým způsobem, avšak v této knize je podrobně vyložen názor, že takové argumenty nejsou podloženy faktickými důkazy.

Vypuknutí války v roce 1914 není žádné drama od Agathy Christieové, na jehož konci zastihneme viníka, jak stojí v zimní zahradě nad mrtvolou a třímá v ruce pistoli, z jejíž hlavně se ještě nepřestalo kouřit. V našem líčení se žádná taková usvědčující zbraň buď vůbec nevyskytuje, anebo ji mají v ruce všechny hlavní postavy. Z takového hlediska ovšem vypuknutí války nebyl zločin, ale spíš šlo o tragédii. Uznání této skutečnosti ovšem neznamená, že bychom měli podceňovat bojechtivost a imperialistický chorobný strach, jaký projevovali strůjci rakouské a německé politiky a který oprávněně zcela upoutal pozornost Fritze Fischera a jeho spojenců v oboru historiografie. Němci však nebyli jediní imperialisté a rovněž nebyli jediní, kdo podléhali chorobnému strachu. Krize, jež v roce 1914 vedla k válce, byla plodem společně sdílené politické kultury. Ta ovšem byla zároveň multipolární a upřímně interaktivní – a právě proto se z ní stala nejkomplikovanější událost nové doby a z téhož důvodu rovněž debata o původu první světové války i sto let poté, co Gavrilo Princip v sarajevské ulici Františka Josefa vypálil ony dva osudné výstřely, nadále pokračuje.

Jedno je ovšem zřejmé – žádná z trofejí, o jejichž získání se politikové v roce 1914 vzájemně předháněli, nestála za hrůzy, jež následovaly. Chápali vůbec tehdejší protagonisté, co všechno je v sázce? Kdysi panovala domněnka, že Evropané podlehli zmatenému přesvědčení, že další válka na evropském kontinentu nepotrvá dlouho a bude prudkým kabinetním střetnutím téhož druhu, jako byly války vedené v 18. století – „do Vánoc budeme doma“, jak se v té době říkalo. Po nějaké době se taková převládající „iluze o krátké válce“ začala zpochybňovat. Schlieffenův plán Němců se sice zakládal na mohutném, bleskurychlém úderu směřujícím do Francie, avšak dokonce i ve štábu jeho původce se ozývaly varovné hlasy, které upozorňovaly, že příští válka nepřinese ani tak rychlá vítězství jako spíš „únavné a krvavé prodírání se vpřed krok za krokem“. Helmuth von Moltke sice doufal, že o vítězství v evropské válce, kdyby opravdu vypukla, bude rozhodnuto rychle, avšak i on připouštěl, že se možná povleče řadu let a způsobí nezměrnou zkázu. Britský ministerský předseda Herbert Asquith ve čtvrtém týdnu července roku 1914 psal o „blížícím se Armageddonu“. Francouzští a ruští vojenští představitelé mluvili o „vyhlazovací válce“ a „zániku civilizace“.

Položme si otázku, zda si to, když už o tom věděli, také připouštěli. To snad také patří k rozdílům mezi léty před rokem 1914 a po roce 1945. V 50. a 60. letech 20. století ti, kdo se podíleli na rozhodování, stejně jako veřejnost až do morku kosti chápali význam nukleární války – představa atomových hřibů nad Hirošimou a Nagasaki pronásledovala ve snech všechny prosté občany. V důsledku toho největší závody ve zbrojení, jaké lidstvo ve svých dějinách kdy zažilo, nakonec nevyvrcholily v nukleární válce mezi supervelmocemi. Bylo to jiné než před rokem 1914. V mysli četných státníků se naděje na krátkou válku a obavy z dlouhé, jak se říká, navzájem vylučovaly a bránily hlubšímu pochopení hrozících nebezpečí. V březnu roku 1913 jeden novinář napsal pro list Figaro reportáž o řadě přednášek, jež v Paříži pronesly přední kapacity francouzské vojenské medicíny. K řečníkům patřil profesor Jacques-Ambroise Monprofit, který se právě vrátil z vojenských nemocnic v Řecku a Srbsku, kam byl vyslán se zvláštním posláním a pomáhal tam zvyšovat úroveň vojenské chirurgie. Monprofit konstatoval, že „zranění způsobená francouzskými děly [prodanými před vypuknutím první balkánské války tamním státům] nebyla jen nejčetnější, ale i děsivě vážná – s rozdrcenými kostmi, roztrhanými tkáněmi a rozbitými hrudníky a lebkami“. Takto způsobené utrpení bylo natolik strašné, že jeden z předních odborníků v oboru vojenské chirurgie profesor Antoine Depage navrhl, aby napříště bylo mezinárodně zakázáno takové zbraně používat v boji. „Chápeme sice šlechetnost jeho pohnutek,“ podotkl novinář, „avšak musíme-li počítat s tím, že jednou budeme na bojišti čelit převaze, pak je dobře, že naši nepřátelé vědí, že máme na svou obranu takové zbraně, zbraně, jichž je třeba se bát…“ Článek končil konstatováním, že si Francie může blahopřát jak k hrozivé síle svých zbraní, tak k „zdravotnické službě, již můžeme s klidným svědomím nazvat báječnou“. A na takové nedomyšlené úvahy narážíme všude, kam se v předválečné Evropě podíváme. V tomto smyslu byli protagonisté událostí z roku 1914 náměsíčníky, kteří sice bděli, ale neviděli, a ačkoli je pronásledovaly zlé sny, přesto zůstávali slepí k hrůzám, do nichž nakonec uvrhli svět.