Na první pohled má člověk chuť se do kresby Lukase Jüligera ponořit a zachumlat, protože působí tak měkce a téměř něžně. Jüliger ve Vakuu líčí několikadenní příběh dospívajícího mladíka na malém městě. Je to příběh prostý: mladík a dívka, on podivín, sám sebe označující za „nejnudnějšího člověka na světě“, ona sebevědomá, přesto vyčleněná z kolektivu. Městem se vznáší podivná atmosféra, všechno nasvědčuje tomu, že se něco blíží. Dusné horko, před bouřkou. Zatím si ale nikdo ničeho nevšímá, stejně jako čtenář, jehož pozornost detailní kresba odvádí k maličkostem.

Až druhý den začne ve škole kolovat zpráva, že „Ben Fimming říznul Leu Shavano do krku a spáchal sebevraždu“. Vše se děje pomalu, rozvlekle, v každodenním horku. Přestože čtenář sleduje jistou linii prvních dnů přátelství (a možná i lásky) chlapce a dívky, příběh není lineární. Nakonec nejsme schopni zrekonstruovat jasný sled událostí, příčin a důsledků. Scény jsou záměrně přerušovány, ať už odchodem postav, nebo jen autorovou hrou s nedořečeným vyprávěním. Tak je spolu s hlavní postavou čtenář zmaten nejen z událostí jednoho týdne, ale i z rodícího se vztahu. Několik částí příběhu se mu však zadře pod kůži. Jsou to scény syrové i poetické, obě roviny se prolínají a obě provází stále táž měkká propracovaná kresba. Jednou z těchto scén je veřejná prohlídka pitvaného těla Bena Fimminga, kde se sejde několik spolužáků ze školy. Člověka mrazí, cítí chlad studeného těla, cítí chlad mobilních telefonů, kterými si Bena spolužáci fotí, cítí chlad jejich odstupu. O pár stránek dál dívka v lese krmí srnky. Scény tak rozdílné, přesto stále nabyté toutéž zvláštní předapokalyptickou atmosférou.

V České republice překlad Vakua zatím nevyšel, části románu však byly vystaveny v rámci loňského Komiksfestu v MeetFactory. Šestadvacetiletý Lukas Jüliger přerušil studium ilustrátorství v Hamburku, aby se mohl naplno věnovat tvorbě Vakua, a to se na knize projevilo. Podle německého deníku Die Welt je „Vakuum nejlepší debut, který kdy německý kreslíř vydal“. Jüliger netvrdí, že je jeho komiks autobiografický, připouští však, že je v něm obsaženo hodně z jeho duše, a označuje jej za „koláž pocitů“ a „meditací“ o sobě samém. Pak ani nepřekvapí, že realistický příběh se zvolna přelévá do fantastického, tyto dvě roviny se navzájem doplňují a chce se téměř tvrdit, že máme co do činění s magickým realismem. Syrová realita se skrze fantaskní objekty a jemnou kresbu stává poetickou. A ačkoli je kniha prostoupena drsnými obrazy a ani v závěru nemůžeme být upokojeni, zůstane ve čtenáři nakonec spíše uklidňující vzpomínka na záhadný příběh.