Forsyth, Frederick: Seznam smrti

Forsyth, Frederick
Seznam smrti

recenze krimi

Sedmdesátníku Forsythovi se více než čtyřicet let po průlomovém bestselleru Den pro Šakala podařilo napsat knihu, která se té první možná nevyrovná, ale dá se s ní čestně srovnávat. Kazatel je neméně nepolapitelný, než byl Šakal, a neméně, ba patrně ještě víc, zlověstný. Šakal byl profesionál, Kazatel je fanatik.

Den pro Kazatele
Frederick Forsyth: Seznam smrti. Přel. Michal Prokop, Knižní klub, Praha, 2014, 272 s.

Po předchozím románu Kobra, uspěchané, pohříchu povrchní bojové střílečce, jsem už nad Forsythem lámal hůl. S přihlédnutím k nepříliš přesvědčivé bilanci předešlých let se zdálo, že autorovi po sedmdesátce došly síly a že zůstane nadále ve stínu nedlouhé, ale bombastické řady knih, která počala Dnem pro Šakala. A ejhle – křivdil jsem mu. Forsythovi se více než čtyřicet let po průlomovém bestselleru podařilo napsat knihu, která se té první možná nevyrovná, ale dá se s ní čestně srovnávat.

Od samého počátku zaujme i na Forsythův standard ultrastrohý, suchý, vrcholně věcný styl, že i reportáže, které kdysi psával, než ze žurnalistiky pronikl do literatury, byly vedle něj přehnaně květnaté. Je to efektivní pomůcka navozující odtažitou chladnost, kterou autor nenaruší na celých (střídmých) 270 stranách. Byla mu vždy vlastní, stejně jako záměrná strohost v charakterizaci postav. Nelze s nimi souznít, nelze k nim zahořet emocemi. Spíš se v jedné stručné větě dozvíme, co mají na sobě, než co cítí. Jedno i druhé jako by autor v Seznamu smrti dovedl k záměrnému extrému. Chcete-li šířit feromony, čtěte žánrovou konkurenci nebo rovnou Steelovou, já jsem tady od nezúčastněného popisu reality suché jako troud (a tím právě tak zápalné), jako by vzkazoval… Velice britské, takový ten trochu zvednutý nos z Etonu. A velice účinné…

S tím se pojí třetí mocná pomůcka ve Forsythově rukávu: v podstatě nic nevysvětluje. Nanejvýš věci tak neznámé, že možná podléhají nějakému stupni utajení. Čti a věř mi, říká. Text mluví stovkami technických detailů všeho druhu, geopolitickými, historickými i vojenskými poznatky sám za sebe a tak přesvědčivě, že snad nikdo nemůže pochybovat o serióznosti výchozích rešerší, která přesvědčuje z každé stránky. A pokud snad přece jen někdo nevěří, máš internet, máš slovníky a encyklopedie, dohledej si. Forsyth není Dan Brown, nevtírá se pitomečkům se zdržujícími vysvětlivkami.

Den pro Šakala… vlastně tentokrát pro Kazatele. Je příjemné konstatovat, že oba romány jsou si v mnohém blízké. Kazatel je neméně nepolapitelný, než byl Šakal, a neméně, ba patrně ještě víc, zlověstný. Šakal byl profesionál, Kazatel je fanatik. Šakal šel po jedné politické hlavě s puškou v ruce, Kazatel demoralizuje ve jménu militantního islámu masy a tak destabilizuje společenský řád v demokratickém světě. Šakal byl svým způsobem gentleman, Kazatel je neřád. Proto se Forsyth ve své prvotině zaměřoval na přípravy Šakalova atentátu a z jeho způsobu psaní byl znát minimálně zájem, ne-li zaujetí, nechceme-li říct přímo zdrženlivé sympatie (koneckonců Brit psal o atentátu na francouzského prezidenta). Brit a konzervativní euroskeptik Forsyth nenachází na fanatickém islamistovi s rukama potřísněnýma krví nevinných nic atraktivního, nic nad základní fakta, aby se děj posouval, co by považoval za důležité nastínit i čtenáři. Ten člověk někde v utajení, ve skrytu, natáčí svá plamenná, nenávistná kázání, umisťuje je na svou webovou stránku a jeho mobilizace zaslepenců už nese plody v podobě narůstajícího množství sebevražedných atentátů na obou stranách oceánu. Důležité je pouze Kazatele najít a zlikvidovat – a o tom je Seznam smrti.

Tak jako v Šakalovi každý nový detail a poznatek přibližoval policejní aparát k osobě atentátníka, postupuje Forsyth i zde onou osvědčenou metodou. Krůček po krůčku, systematicky a neomylně, se hlavní hrdina na straně dobra (nepodstatné kdo, bývalý mariňák a veterán z Afghánistánu, který sice má jméno, ale říká se mu Stopař) blíží cikcak po mapě světa – chvíli jsme v USA, chvíli v Pákistánu, chvíli v Mogadišu, chvíli v Tel Avivu, tu zase v Londýně – ke Kazateli. Román tiká jako důmyslný pekelný stroj. Forsyth je neochvějně pevný v kramflecích v technických detailech i těch nejodtažitějších oborů: umí popsat zdravotnický postup při prostřelených plících stejně detailně jako kyberštvanici přes proxy servery, ví stejně dobře, jak fungují bezpilotní drony, jako zná praktiky somálských pirátů. Jen tak mimochodem, jako samozřejmost a veskrze lakonicky trousí drobné postřehy z politiky, z praxe výzvědných služeb, z dějin a třeba i z bedekrů. Tuhle štukovou omítku nahazuje bohatými lžícemi na kostru příběhu, který je vlastně prostým – a právě proto až běda napínavým – popisem lovu škodné. Disciplinovaná úspornost se zde vrcholně osvědčila.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1586x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce