U východní hranice království leží země, kam se po dlouhé válce stáhla všelijaká chamraď a kde se slušní lidé snaží už jen tiše přežít. Ideální místo pro záhadného cizince, jemuž snad v žilách koluje dračí krev. Nepřináší dobro, hledí si jen svého. Ale i jemu vadí arogance a přezíravost. Jeho střet s místním hegemonem bude proto nevyhnutelný, brutální a krvavý. A nepůjde v něm o spravedlnost, ale o potvrzení, že tady panuje zákon silnějšího...

Jindřich Rohlík byl dlouhá léta znám spíše v komunitě hráčů počítačových her. Sám byl jejich autorem, ale také o nich zasvěceně psal a mluvil (pořad Game Page, časopis Level aj.). Přesto má na svém kontě i hrst vůbec ne špatných povídek, z nichž většina se nachází ve sbornících nakladatelství Straky na vrbě. A tam také vychází jeho románová prvotina ze světa jeho nejznámější počítačové hry Brány Skeldalu.

Také Země bez zákona měla být původně povídka, pozadí k jedné z postav chystaného tisícistránkového díla (ambice tedy Rohlíkovi nechybí), ale tak trochu se vymkla z rukou. A i když je na některých místech cítit, že se jedná opravdu jen o románovou jednohubku, kde by si řada míst zasloužila rozvinutí a celá ústřední linie střetu válečníka Wahargema s mocným statkářem Monaghem pořádně vyšperkovat a vygradovat, pořád je to vymknutí povedené.

Rohlík boduje hlavně citem pro western, ze kterého si vybral víc než jen pár motivů. Městečko ovládané samozvaným vládcem kraje, farma v ohrožení, závod o to, kdo dřív dožene k prodeji stádo krav, souboje v pravé poledne, rakváři, vypsané odměny, saloony, odlehlé farmy, divoši a spousta dalšího... Dějová kostra by se neztratila v klasikách Louise L’Amoura nebo Zane Greye, ovšem pojetí hrdiny a vykreslení prostředí je blízké spíše spaghetti westernům (čemuž odpovídají i výborné ilustrace Lubomíra Kupčíka). Což je logické, protože právě spaghetti westerny jsou (paradoxně spolu s mayovkami, ale ty se k naroubování na současnou fantasy moc nehodí) mezi našimi autory nejpopulárnější. Dokázal to nedávný Chřestýš Callahan Juraje Červenáka, ale jakousi leonovkou je i koniášovská povídka Drsná hra Miroslava Žambocha (u kterého lze odkazy na italské westerny dohledat i v řadě dalších děl). Zatímco Červenák ovšem pojal svou exkurzi na Divoký západ jako divokou ultraakční jízdu plnou odkazů a Žamboch se spokojil s nezávaznou poctou, Rohlíkův román by skutečně mohl být začátkem jedné hezké kariéry autora spaghetti westernů.

Jeho Divoký východ je proto plný prachu a bažin, hrdina se stará hlavně o sebe a jeho kladnost je profilována jen opozicí vůči naprosté lidské zrůdě Monaghovi. Lidský život nemá cenu ani pro jednu ze stran konfliktu a v neposlední řadě je vše vyprávěno silně ironickým, potměšilým tónem. Ironie a místy vyloženě komediální ladění je často opomíjenou složkou spaghetti westernů, ale Země bez zákona oplývá obojím ve velkém množství.

Dva tupí obři, padouchovi poskoci, jsou sice slabší verzí trollů ze Zeměplochy Terryho Pratchetta, ale vše je vynahrazeno břitkými dialogy a lehkým jazykem, který jiskří situačním humorem a neotřelými, drobnými pointami: „Odložili si do místnosti svoje nejlepší tvrdé pohledy, to jen tak, pro případ, že by k tomu někdo měl nějaké poznámky. Neměl“ (s. 23).

Výsledkem je text, který má zcela odlišný tón od zbytku současné domácí fantastiky, a pokud by měl být s něčím srovnáván, tak s loni vydanou Rudou zemí od Joea Abercrombieho. Oproti knize britského mistra moderní fantasy je ovšem Rohlík stále ještě na půli cesty. Sice hledí do tváře fantasy i westernu sebevědomě, ale jeho Země bez zákona se nesnaží být podvratným románem, nezkoumá, jak obrátit jednotlivé žánrové vzorce a motivy naruby, jako to dělá Abercrombie.

Místo toho si Rohlík u obou žánrů obrazně řečeno vydobyl respekt a nyní po jejich boku brázdí širé pláně literární zábavy. Jeho cílem je přímočarý příběh, který v některých scénách (likvidace vesnice nekromantů, masakr v psárech, totožnost nejtvrdšího Monaghova služebníka) vyloženě potěší a v těch ostatních nenudí. A k tomuto cíli také dospěl. I proto, že se nikde zbytečně nevykecává. Při vší své jazykové lehkosti se Rohlík neopájí hromaděním slov a knihu zbytečně nenatahuje.

Vlastně jediná výtka směřuje až k úplnému závěru – a ani tam nehrozí, že by snad byl nelogický, nudil či nedostál očekáváním. Ne, jen je trochu neohrabaný a připomíná spíše salonní odhalení vraha v detektivkách Agathy Christie; v podání starých dobrých Cimrmanů. Vzhledem k tomu, že celé „ to bylo tak“ povídání ovšem zabere sotva pár stránek, nijak to nepřehluší celkový docela příjemný pocit z předchozích více než dvou set stran. A Země bez zákona si drží pozici nejzajímavější (nikoliv nutně nejlepší) domácí fantastiky první poloviny roku.