Ačkoliv se rozsahem i obsahem jedná spíše o novelu, La Fille de mon meilleur ami (Dcera mého nejlepšího přítele, Minuit, 2014) od spisovatele Yvese Raveye je kniha velmi matoucí. Žánrově se pohybuje někde mezi falešným thrillerem a falešnou romancí. Zkrátka v ryzí tradici nakladatelství, jež si potrpí na blasfemie.

Na počátku je slovo…
Na počátku to vypadá, že půjde o příběh, v němž se dodržuje každé slovo. Na počátku stojí slovo muže, které dává Wiliam svému umírajícímu příteli Louisovi ve vojenské nemocnici v Montaubanu. Louis umírá a Wiliam slíbí, že najde jeho dceru Mathildu a postará se o ni. Louis o ní ale ví pouze to, že byla na nějaký čas internována v psychiatrické léčebně.

Expozice, jejíž východisko vypadá slibně, se však vzápětí promění v podivné pátrání v duchu zcela jiném. Dozvídáme se, že Mathilda má dítě, jež jí bylo odebráno, a Wiliam se snaží, aby ho mohla navštívit. Činí tak způsobem, který zavání podfukem. Nejen, že se vydává za někoho jiného, než ve skutečnosti je, navíc ještě používá techniku, jež nemá daleko k vydírání. Brzy zjišťujeme, že jeho motivy jsou zcela jiné než pouze dostát slibu, který dal svému celoživotnímu příteli.

Speciální dusná atmosféra je pro Raveyovy knihy typická, od počátku své tvorby býval dokonce přirovnáván k Georgesi Simenonovi. Tentokrát ale máme co do činění zejména s permanentním sesouváním identity – každé z postav. Každé na první pohled jasné sociální vymezení Ravey vzápětí zpochybní. Nejsou tu jasné nejen motivy jednání postav, ale ani jejich výsledné konání. Klíčem k postavám nejsou rozdíly ve společenském zařazení, jako spíše rozrušování takových předem daných škatulek.

Banalita každodenního zločinu
Značně hysterická dcera Mathilda, která má za sebou blíže neurčenou psychiatrickou zkušenost, s oblibou krade (jako straka) v supermarketu a Wiliam se pro změnu snaží využít situace, aby (dosti promyšleně) oloupil rovnou šéfa odborářské centrály. Autor očividně nechtěl napsat věrohodný příběh, místy ale není příliš jisté, jaké vlastně divadlo se svými postavami hraje.

Kulisou této románové situace je banalita současného předměstí (parking, supermarket, továrna, panelák), jež přímo vybízí k reflexi nad každodenní banalitou (malého) zločinu, který bývá skryt. Atmosféra je zneklidňující, i když v sobě nemá nic neobvyklého. Skoro by se dalo říct, že má v sobě i cosi zvrhle přitažlivého. V tom světě je nám všechno tak trochu povědomé, necítíme se tu dobře, chvílemi nás napadá, že o tenhle výlet jsme se autora přece neprosili. Všudypřítomná policie postupuje podobně jako revizoři: její muži jsou přátelští, ale neústupní. I policie je tu součástí neviditelného psychoklimatu, v němž jsme lapeni jako slepí motýli, co tlučou o průhledné sklo…

Ravey ve své (v pořadí dvanácté) novele nabízí odlesk světa, jehož jsme i my vybledlou součástí. Malé osudy malých existencí, netoužící po ničem jiném než uniknout ze svého stereotypu. Jak vlastně žít, a nekrást? Tohle není zpráva o zločinu, ale o mezích vlastní existence.

„Víš, že nikdy ničeho nelituji,“ říká Wiliam v jednu chvíli své svěřenkyni Mathildě. Konec této novely by mohl být vlastně jejím začátkem.