Richterová, Sylvie: Každá věc ať dospěje na své místo

Richterová, Sylvie
Každá věc ať dospěje na své místo

recenze beletrie česká

Spisovatelce, překladatelce a literární teoretičce Sylvii Richterové (*1945), žijící nyní střídavě v Čechách a v Itálii, vyšla v tuzemsku po desetileté odmlce nová kniha a nutno podotknout, že autorce se podařilo zplodit dílo vskutku nevšední, které by mohlo alespoň na čas umlčet některé literární kritiky volající po takzvaném velkém románu, v němž by se snoubila neobvyklá výpovědní hodnota s vysokou uměleckou úrovní.

Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo. Torst, Praha, 2014, 384 s.

Spisovatelce, překladatelce a literární teoretičce Sylvii Richterové (*1945), žijící nyní střídavě v Čechách a v Itálii, vyšla v tuzemsku po desetileté odmlce nová kniha s názvem Každá věc ať dospěje na své místo. V nakladatelství Torst jí pomohla na svět hned trojice redaktorů – Šárka Grauová, Petr Šrámek a Jan Šulc – a nutno podotknout, že autorce se podařilo za přítomnosti této trojice sudiček zplodit dílo vskutku nevšední, které by mohlo alespoň na čas umlčet některé literární kritiky volající po takzvaném velkém románu, v němž by se snoubila neobvyklá výpovědní hodnota s vysokou uměleckou úrovní. Rovné dvě dekády dělí tuto knihu od vydání poslední prózy Sylvie Richterové, u níž posléze převážila poloha básnická a literárněvědná, a hovořilo-li se o jejím románu Druhé loučení z roku 1994 jako o prozatímním vrcholu a syntéze autorčiny prozaické tvorby, pak ani její nový text z dosažených literárních výšin nikterak nesestupuje.

Spisovatelka považovaná společně s Věrou Linhartovou či Danielou Hodrovou za čelnou představitelku české experimentální a postmoderní prózy dostává i v případě tohoto románu své pověsti, přestože některé příznačné rysy autorčiny starší prózy – např. fragmentárnost, skicovitost – tentokrát nenašly v textu uplatnění a v celé knize výrazně převažuje epičnost nad experimentem. Proto lze snad také doufat, že se tato rozsáhlá románová freska, v níž skrze navzájem propletené příběhy velkého množství postav ožívají takřka celé moderní české dějiny, dočká zasloužené čtenářské odezvy. Není totiž pochyb o tom, že v pestrém a početném zástupu románových hrdinů nalezne odraz ne-li přímo vlastní, pak alespoň velmi povědomý většina našich příslušníků starších generací.

Pavučina dějových linií, v jejímž středu spočívá hlavní hrdina a současně vypravěč Jan Lazar, splétající zde pozvolna síť vztahovou i textovou, se rozprostírá napříč 20. stoletím až k počátku nového tisíciletí a kromě Československa, potažmo České republiky, zasahuje mnoha vlákny též do Itálie. Je nutno obdivovat autorčino umění vystavět román s nadmíru promyšlenou kompozicí, jež přitom ve výsledku působí velmi nenuceně, a se značně sofistikovanou vypravěčskou perspektivou, založenou na propojení dvou různých modů vyprávění: na jedné straně zde vypravěč reflektuje vlastní psaní coby přítomný proces, na straně druhé však nezřídka uplatňuje zpětný nadhled nad svým románem jako celkem. Ve výsledku se tak románová entita pojmenovaná Jan Lazar stává trojjedinou figurou mužského rodu, zastávající současně funkce (hlavní) postavy, vypravěče a implicitního autora, která na své specifické postavení v textu sama odkazuje („Hlavně jsem ale vůbec nevěděl, že Kazimír byl donedávna fízl, nemohl jsem to vědět. Nebyl jsem ještě vševědoucím vypravěčem příběhu, který čtenář právě čte. Tím se stanu, teprve až příběh skončí. Byl jsem normální Jan Lazar, poněkud právě rozcitlivělý vzpomínkami a vděčný Kazimírovi za jeho statečné činy“).

Právě hlavní hrdina a vypravěč Jan, respektive jeho vzácně ryzí charakter, jejž mu autorka dala do vínku a který se výrazně promítá jak do vlastního děje, tak do vyznění románu jako takového, povyšuje knihu Sylvie Richterové nad mnohé jiné české prózy s podobnou tematikou. Ať už zde máme co do činění s odrazem lidských kvalit samotné autorky, nebo jen s vědomou volbou ojedinělého způsobu pohledu na naši minulost, důležitou roli v dotyčném románu – a to mu podle mého mínění propůjčuje statut románu velkého – hraje etika. V příběhu tematizujícím četná národní traumata (od vyhnání Němců až po odhalování spolupracovníků StB) by snadno mohly zaznít tóny nenávistné, vyčítavé či přinejmenším odmítavé, nic takového však v tomto případě výsledný čtenářský dojem nekalí. Přestože mezi hrdiny románu nalezneme postavy kladné i záporné – nechybí zde kulaci, emigranti, lidoví milicionáři ani konfidenti –, každému z nich se dostává z úst hlavního hrdiny a vypravěče empatie v míře neobvyklé, ba místy až zarážející (oběť odpouštějící svému vrahovi), aniž by tato nevšední smířlivost byla motivována nábožensky apod.

Stěžejním tématem románu, vyznačujícího se ukotveností v české historii a zároveň jistým univerzálním přesahem bezmála filozofického ražení, je lidská paměť, vztah člověka k minulosti vlastní i jiných, (ne)možnost odvyprávění příběhu lidského života a nalezení jeho smyslu („Hledám smysl toho všeho a není to vůbec snadné“). Hlavním a veskrze lidským hledačem pravdy je opět hrdina-vypravěč Jan Lazar (mimochodem nedostudovaný psycholog), dělící se o své pochybnosti a otázky se samotným čtenářem a sympatický svou až úzkostlivou snahou dobrat se za všech okolností co nejpoctivějších odpovědí a co nejsprávnějšího pojmenování pojednávané problematiky, který je ve svém donkichotském úsilí pochopitelně předem odsouzen k nezdaru a nutně dochází k jedinému možnému závěru, že všechno záleží na volbě perspektivy: „Všechno záleží na tom, jaký má člověk horizont, kam dohlédne a kam chce dohlédnout, kam se nebojí. A jak se dívá, pokud se doopravdy a poctivě dívá.“

Témat pochopitelně v tomto románu nalezneme vícero a jedno z nich, spjaté se životním osudem samotné autorky a reprezentované hned několika postavami v čele s hlavním hrdinou, zde představuje československý exil, konkrétně pak jeho italská (římská) enkláva, a především fenomén exulantství vůbec. Nucený odchod z domova, přivykání novému prostředí, případný návrat do vlasti – to jsou nelehké kapitoly v životech některých hrdinů románu a další významné zdroje našich národních traumat, která sice žádná kniha nemůže vymýtit, ale román Richterové o nich alespoň podává upřímné a cenné svědectví. Za příznak autorčina dlouholetého pobytu v exilu bychom mohli považovat i určité dovysvětlování dobových reálií („policie zvaná bezpečnost“, „několik žen zvaných soudružky“), které vždy bývalo častým jevem v textech emigrantů, avšak pětadvacet let po pádu komunistického režimu jej lze vnímat i jako ohledy na nejmladší (a případně též zahraniční) čtenáře.

Pro Sylvii Richterovou jsou lidské dějiny především příběhem navzájem propojených jednotlivců, a takzvané velké dějiny jsou proto v jejím románu marginalizovány a dekonkretizovány (Antonín Novotný je přejmenován na prezidenta Červeného, Alexandr Dubček je „nějaký Saša“), popřípadě zhuštěny do výstižné zkratky („Podivná periodizace dějin: za války se střílelo, těsně po válce mlátilo pažbami. V padesátých letech se zavíralo a věšelo, v šedesátých vtipně diskutovalo“). Autorka vyniká darem nacházet mnohdy nečekané, a přesto opodstatněné souvislosti či interpretace vybraných jevů (např. opalování za komunismu jako demonstrace svobody). S její předchozí prozaickou tvorbou, zvláště pak s již zmíněným Druhým loučením, spojuje autorčin nový román mimo jiné výrazná sebereflexe, způsob vyprávění prostřednictvím navzájem propletených a nehierarchizovaných příběhů, ba i jména hlavních postav (Jan a Marie). A pokud ve svém posledním románu Richterová psala, že „Dvě rozloučení stačí, rozhoduje druhá smrt. Kdo vstane k životu a jak (…)“, potom na příkladu hlavního hrdiny své nové prózy Jana Lazara ukazuje, že i v nelehkých časech může člověk povstat k novému, šťastnému a dobrému životu a dát své existenci na tomto světě nějaký smysl – „Co všechno člověk za jeden život neprožije! A všechno nosí v sobě a všechno se v něm musí nějak srovnat a proměnit. Nabýt smyslu, ano, o to přece jde, aby každá věc dospěla na své místo a nabyla smyslu, který jí náleží.“

 

Záznam diskuse P. Janáčka, P. Nagye a J. Bělíčka v Českém rozhlase (Vltava)

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Caska, 14.05.2015 09:46
Richterová, Sylvie: Každá věc ať dospěje na své místo
Včerejší beseda s autorkou v Mahenově památníku v Brně za přítomnosti A. Přidala přispěla k úspěšné prezentaci knihy. Díky!
Vložil: Lenka Dostálová, 10.12.2014 09:32
Richterová, Sylvie: Každá věc ať dospěje na své místo
Po dlouhé době kniha českého autora, která ve mně zanechala hlubokou stopu.
Vložil: Petr Nagy, 09.09.2014 08:15
Richterová, Sylvie: Každá věc ať dospěje na své místo
O novém románu Silvie Richterové jsem měl to potěšení diskutovat také v rozhlasovém pořadu Slovo o literatuře (na pozvání Pavla Janáčka a s Janem Bělíčkem z A2). K poslechu zde: prehravac.rozhlas.cz.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 5828x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce