Amis, Martin: Lionel Aspo

Amis, Martin
Lionel Aspo

recenze beletrie zahraniční

Co se stane, když uvězněný kriminálník vyplní los a vyhraje sto čtyřicet milionů liber? Když patnáctiletý kluk udržuje intimní styky se svojí devětatřicetiletou babičkou? V takovém duchu se nese nejnovější román Martina Amise, fraška křížená s romancí, dštící s nemalou dávkou vtipu oheň na „stav dnešní Anglie“.

Pohádka o dvanáctiletých matkách a nenažraných pitbulech
Martin Amis: Lionel Aspo. Přel. Kateřina Klabanová, Plus, Praha, 2014, 328 s.

Co se stane, když uvězněný kriminálník vyplní los a vyhraje sto čtyřicet milionů liber? Když patnáctiletý kluk udržuje intimní styky se svojí devětatřicetiletou babičkou? V takovém duchu se nese nejnovější román Martina Amise, fraška křížená s romancí, dštící s nemalou dávkou vtipu oheň na „stav dnešní Anglie“.

V poslední době se v anglofonní literatuře častěji objevují romány, jež se z nějakého úhlu pohledu věnují sociální problematice. Lionel Aspo britského moderního klasika Martina Amise tak činí způsobem, který nemusí být všem po chuti. Hlavní hrdinové jsou v jistém ohledu karikatury ve vleku rozverného, téměř vševědoucího vypravěče. Jejich příběh se tím pádem blíží žánrům jako romance nebo burleska, třebaže se odehrává v reálných kulisách současné Anglie. Amisův hlavní prostředek sociální kritiky je nadsázka, přičemž autor pracuje s tím, že zdánlivá nadsázka někdy nemusí být daleko od reality. Ústřední dvojice hrdinů Lionel Aspo a jeho synovec Desmond Pepperdine sdílí byt v činžáku na fiktivním londýnském předměstí Diston: „V prašném Distonu (…) nebylo ničemu – a nikomu – přes šedesát let. V mezinárodní tabulce průměrné délky života by se Diston nacházel někde mezi Beninskou a Džibutskou republikou (…).“ Jinde Amis koncept třetího světa v prvním rozvíjí detailněji: „V dubnu 2007 se mezi místními dětmi (vesměs chorobně obézními) začaly šířit nemoci způsobené avitaminózou, jaké se neobjevily po celé generace (pelagra, beri-beri, křivice). V říjnu 2008 došlo na distonské skládce přezdívané Pchjongjang k týdennímu požáru, který zasáhl území téměř čtyř hektarů (…).“

Jak je u Amise často zvykem, dvojice hlavních hrdinů románu představuje vzájemné protipóly. Lionelu Aspovi zajišťuje živobytí vymáhání dluhů, drobné krádeže… anebo stát, což ho nikterak netrápí, protože „Kriminál (…) je dobrý místo na to, aby sis srovnal věci v hlavě“. Lionel je hulvát a škrt, na hraně zákona se pohybuje už od tří let, kdy dlažební kostkou rozmlátil přední skla několika aut, a je násilnický k ženám. Jeho synovec Desmond Pepperdine, jehož očima většinou sledujeme děj, jednoho dne zjistí, že po otci, kterého nepoznal, podědil inteligenci. Nad pornem, co mu z výchovných důvodů naordinoval strýček, pak na Desmonda dolehne i to, že je vlastně romantik. Brzy se zamiluje, vychodí vysokou školu, ožení se a počne dítě – dotvoří se tedy v naprostý protiklad svého strýce (na rozdíl od bílého Lionela je Desmond také mulat). Schematičnost postav částečně zmírňuje jejich vzájemná náklonnost a skutečnost, že Desmond není ve všech ohledech kladným hrdinou: vystuduje sociologii a pak se nechá zaměstnat v bulváru.

Desmond má utkvělou představu, že Lionel není tak hloupý, jak se zdá. Do Aspovi mysli čtenář v podstatě nenahlédne, takže to těžko posoudí, což však Lionelovi dodává na zajímavosti. Tu přiživuje i skutečnost, že delikvent Aspo v různých ohledech představuje hrozbu. Hrozbu pro Desmonda, který se děsí, jak by Lionel reagoval, kdyby se dozvěděl, že měl sexuální styk se svojí babičkou, Lionelovou matkou. Lionel se na první pohled jeví i jako hrozba pro „Dnešní Anglii“, jak zní český překlad podtitulu románu „State of England“ – zosobňuje přece to nejpokleslejší v britské společnosti. Jenže Amis spíš naznačuje, že dnešní Anglie Aspa zrodila: Lionel je ukázkovým produktem ghettoizace Londýna, pokulhávajícího státního školství, neúspěšného boje s těhotenstvím náctiletých, které ve Spojeném království dosahuje nejvyšších hodnot v rámci západní Evropy, a částečně i (v Británii velmi oblíbené) Národní loterie, jež Aspa přes noc katapultuje do úplně jiné majetkové vrstvy. Z National Lottery se v Británii financuje kultura, sport a některé charitativní projekty. Pod jejím honosným názvem se tak neskrývá nic jiného než poměrně zákeřná forma zdanění chudších společenských vrstev, jejichž příslušníci si losy většinou kupují. Jak upozorňuje historik Tony Judt v knižním rozhovoru Intelektuál ve dvacátém století: „Britští dělníci, kteří možná za celý život nenavštívili divadlo, operu či balet, dnes svými sklony k hazardu financují kulturní aktivity úzce vymezené elity, jejíž daňové břemeno se úměrně tomu snížilo.“

Mezi nejdivočejší a zároveň nejméně nadsazené aspekty románu patří Amisovo znázornění parasvěta bulvárních deníků a rychlokvašených celebrit, z kterých bulvár tyje. Lionel se přestěhuje do hotelu zabydleného vítězi reality show a fotbalisty závislými na kokainu a výborně mezi ně zapadne: „V tomto prostředí se Lionel Aspo mohl skutečně uvolnit, být sám sebou a svobodně se pohybovat mezi hvězdnými souputníky.“ Kniha útržkovitě obsáhne několik let a valnou část této doby vídají Desmond a jeho žena Dawn Lionela převážně na stránkách bulváru, jakožto „Lotra z loterie“ případně „Zabedněný Jackpot“. Bulvár z Aspa svým způsobem vytváří mytickou postavu a totéž dělá i autor knihy. Přiřazuje mu neměnné vnější atributy (párek pitbulů, síťovaný nátělník, pivo značky Cobra) a dává najevo, že Aspo je druh „everymana“, zástupce všech, kdo se pohybují na hraně zákona a na hranici chudoby a o politiku se nezajímají. Ale když se jich někdo zeptá, schválí vojenské intervence Spojených států s tím, že „Amerika to tu má pod palcem. Takovej světovej fotr. No takže si vod nikoho nenechá srát na hlavu a vodepne pásek. (…) Škoda rány, která padne vedle.“

Překladu románu nelze nic vytknout, Amisův styl a komika se v něm rozhodně neztrácí. Co se však týče názvu knihy, dochází v české variantě k nezanedbatelnému významovému posunu. V češtině má být Lionelovo přízvisko „Aspo“ zkratka pro „antisociální poruchu“, což je funkční, nicméně originální ASBO je neblaze proslulý „anti-social behavior order“, soudně udělované nařízení vyvarovat se nějaké formy delikventního chování. Nejedná se tedy o lékařskou diagnózu, jak by „anti-sociální porucha“ mohla naznačovat. ASBO si v Británii vysloužil mnoho kritiky, protože se ukázalo, že jako lehčí forma trestu není moc účinný: mladiství delikventi ho, podobně jako Lionel, vnímají jako trofej a někteří jich nasbírají i několik najednou.

Jako celek román Lionel Aspo nedrží příliš pohromadě a není tak docela jasné, co má být jeho hlavní myšlenka. Pokud chtěl Amis hlavně vyzdvihnout kvality Desmondovy manželské idyly oproti Lionelovu způsobu života, který Desmonda ohrožuje, bylo by to cíl poněkud banální. Theo Tait v The Guardian napsal, že kdykoli se Amis dotkne tématu rodičovství, upadá do sentimentálně inkontinentního modu. To je trochu nespravedlivé, protože ať si o líčení manželského soužití novopečených rodičů v knize myslíme cokoli, Amis ho vystihuje sugestivně. Možná se však měl více soustředit na kritiku „dnešní Anglie“ prostřednictvím Lionela a dalších celebrit, případně nedělat z Lionela a Desmonda protiklady, ale spíše je nějak propojit. Třeba by se tak vyhnul schematičnosti a celkové nesourodosti románu. Přestože se však Amisovi úplně nepovedl Lionel Aspo, přinejmenším Lionel Aspo má nepopiratelné zvrhlé kouzlo a stojí za to si díky němu knihu přečíst.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2006x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce