Co má společného Česká rapsodie Bohuslava Martinů s Koniášovým seznamem zakázaných knih a Dětmi čistého živého od Terézy Novákové, jak souvisí Bible kralická se zpěvníkem pobělohorského jezuity Matěje Šteyera a Václavem Hankou, co spojuje soudobé katolické a evangelické zpěvníky se středoškolskými čítankami z přelomu 19. a 20. století a s Rudolfovým Majestátem na náboženskou svobodu? Osobnost a dílo polozapomenutého bratrského duchovního Jiřího Strejce Zábřežského.

Jiří Strejc (1536–1599) byl rozporuplným členem Jednoty bratrské – na jednu stranu se několikrát dostal do konfliktu s jejími představenými, na straně druhé v ní ovšem zastával významné funkce a zvlášť proslul jako jeden z překladatelů Bible kralické. Myšlenkově měl blízko ke kalvínskému prostředí, v němž také nalezl inspiraci pro své žalmové parafráze. Žalmy totiž odpovídaly Kalvínovu ideálu bohoslužebného zpěvu: jako texty biblické nebyly lidského, ale božského původu, zaručovaly tudíž naprostou pravověrnost – bylo pouze třeba upravit jejich verše do pravidelných strof a opatřit je nápěvy. Nejrozšířenějším a nejoblíbenějším se stal tzv. ženevský žaltář, přebásněný Clémentem Marotem a Théodorem de Bèze; vyšel v úplnosti poprvé roku 1562. K jeho oblibě přispěly i nápěvy, dílo různých skladatelů z okolí Ženevy, a zvláště jejich vícehlasá úprava od Clauda Goudimela. Ihned následovala vlna překladů do jiných jazyků – pro české prostředí měla velký význam také německá verze A. Lobwassera, autorem české je právě Jiří Strejc.

Strejcovo přebásnění žalmů vyšlo poprvé v Kralicích roku 1587 a stejně jako jeho francouzský a německý protějšek je provázela velká obliba, jež nezanikla ani s nástupem pobělohorské rekatolizace. Žalmové byli vydáni v exilu, v Čechách opět vycházejí od povolení nekatolických konfesí v 80. letech 18. století. Strejcův žaltář byl vnímán jako příznakově nekatolické dílo: např. žalm Hospodin ráčí sám pastýř můj býti se zpíval při vyhlášení Rudolfova Majestátu na náboženskou svobodu; žalmová píseň Kdož ochrany Nejvyššího je ještě v románu T. Novákové symbolem starých bratrských kořenů, pozůstatkem nekatolické tradice českého národa; Žalmové se samozřejmě dostali i do proslulého Koniášova indexu zakázaných knih.

Přesto jejich obliba přesáhla i hranice nekatolického prostředí – v průběhu 17. a 18. století se objevují v katolických zpěvnících, zprvu zvláště rukopisných; díky jezuitovi M. V. Šteyerovi, jenž některé Strejcovy skladby včlenil do svého Kancionálu českého (1683), se dílo bratrského duchovního začalo hojněji šířit i v katolických tiscích 17. a 18. století. Dostalo se tak mj. do Koniášova zpěvníku (1727). Tento ústupek byl zřejmě vynucen všeobecnou oblibou Strejcova díla, kterou mimoděk potvrzuje také časté odkazování na jeho nápěvy, např. již zmíněné písně Kdož ochrany Nejvyššího. Ta se v katolickém kancionálu objevovala až do poloviny 20. století, dvě ze Strejcových skladeb jsou i dnes součástí katolických Mešních zpěvů (1990); v soudobém protestantském bohoslužebném zpěvu jsou samozřejmě Strejcovy žalmové parafráze ještě hojnější. V průběhu 19. století zároveň Žalmové ztráceli svou příznakovost náboženských písní a stále častěji byli nahlíženi jako literární a jazyková památka zlatého 16. věku. Ocenili je tak J. Dobrovský i J. Jungmann, vydal je V. Hanka, na konci 19. století se některé ukázky dostaly do středoškolských čítanek; žalm Kdož ochrany Nejvyššího posloužil B. Martinů jako základ jeho České rapsodie (1918).

V této knize vycházejí Žalmové také jako literární památka, a to poprvé v kritickém vydání. Je škoda, že Tomáš Matějec otiskl pouze texty bez notace; škoda dvojnásobná, neboť českou verzí ženevského žaltáře se v současné době zabývají dva muzikologové, M. Horyna a J. Kroupa. Nevyužitá možnost mezioborové spolupráce byla slabinou většiny podobných edic z oblasti starší české literatury, hudby a kultury a zůstává výzvou pro projekty nově vznikající. Jinak ovšem není Matějcově edici co vytknout: kniha vyniká vkusnou typografickou úpravou, přehledností a pečlivostí zpracování. Jako základní text zvolil T. Matějec tzv. vydání poslední ruky (Kralice 1598), zřejmě nejpropracovanější; přihlížel přitom i ke starším kralickým a pražským výtiskům, jejich srovnání je cenné zvláště jako lingvistický materiál dokumentující charakter jazykových a typografických úprav.

T. Matějec zvolil pro svou edici formu studijního vydání, jež má uspokojit jak širší zájemce o Strejcovy skladby, tak i odborníky z řad lingvistů a literárních vědců. Úvodní studie stručně, ale výstižně odhaluje i nepoučenému čtenáři literárněhistorické pozadí vzniku a recepce Strejcova díla. Pečlivější čtenáři budou možná postrádat vysvětlivky či komentáře k jednotlivým žalmům, suplované pouze útlým slovníčkem. Naopak s podrobnou ediční poznámkou mohou být plně spokojeni zájemci z jazykovědných kruhů. T. Matějec se přiklonil k menší míře jazykových úprav (v zásadě zachoval odlišnou kvantitu samohlásek, distribuci velkých písmen, interpunkci) a veškeré provedené změny zaznamenal v edičním komentáři; umožnil tím lingvistům zkoumat Strejcův text s minimálními omezeními, jež badatelům obvykle kladou edičně upravené texty. Navíc se šťastně ukazuje, že větší věrnost jazyku a typografii předlohy nebrání čtenářskému přijetí i v kruzích neodborníků. Výhodou je samozřejmě to, že soudobý čtenář je zvyklý na specifické zacházení s interpunkcí i jiné zvláštnosti básnických sbírek; je otázkou, zda by se tento způsob vydání osvědčil i u starších textů prozaických.

Vydává-li se dnes dílo z 16. století v kritické edici, zdá se, že se již trvale změnilo v zakonzervovanou literární památku, předmět zkoumání. Z tohoto ohledu plní Matějcova edice skutečně svoji funkci: dodává bohatý materiál pro výzkumy jazyka a typografie druhé poloviny 16. století, stane se jistě užitečnou pomůckou i literárním vědcům. Jak píše editor v úvodu, „v českém prostředí neuzrál žádný Ariosto, Ronsard, du Bellay…“ Průměrného obyvatele českých zemí obklopovala v 16. století téměř výhradně poezie duchovních písní; většina obyvatelstva byla negramotná, setkávala se s literaturou výhradně pomocí poslechu čtených knih, kázání či zpívaných písní. Písně měly před ostatními literárními žánry tu výhodu, že se díky zpěvu lépe zapamatovávaly. A bylo již řečeno, že Strejcovy žalmové parafráze byly ve své době skutečným bestsellerem.

Mám ale za to, že redukovat význam Strejcova díla na lingvistickou a literárněhistorickou památku by znamenalo podceňovat dnešního čtenáře. Žalmové mohou i dnes oslovit jako básnické dílo, jako skladby uměřeně vyvažující věrnost originálnímu biblickému textu a poetickou krásu. Stejně jako dílo mladšího Strejcova souvěrce, Labyrint Jana Amose Komenského, si i Žalmové dnes jistě najdou své čtenářské publikum. Jejich vydání, navíc v tak zdařilé podobě, je tudíž třeba velmi přivítat.