Kollár, Ján; Putna, Martin C.:  Slávy dcera. Báseň lyricko-epická v pěti zpěvích

Kollár, Ján; Putna, Martin C.
Slávy dcera. Báseň lyricko-epická v pěti zpěvích

recenze literární věda

Nejsem si jista, zda je Slávy dcera nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána, jak tvrdí Martin Putna, který podnikl neskutečný pokus vrátit je do oběhu alespoň jako zajímavý dokument slynoucí jazykovou bizarností. V každém případě právě on způsobil, že tohle mrtvé opus přečteme už ze zvědavosti, co v něm Putna našel zajímavého.

Ján Kollár, Martin C. Putna: Slávy dcera. Báseň lyricko-epická v pěti zpěvích. Academia, Praha, 2014, 388 s.

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že většina bohemistů (i těch slušně vzdělaných) Kollárovu Slávy dceru nikdy nečetla. Umí tak akorát „Stůj noho posvátná“ a ti sečtělejší dají ještě „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou…“ Nejsem si jista, zda je to nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána, jak tvrdí Martin Putna, který podnikl neskutečný pokus vrátit je do oběhu alespoň jako zajímavý dokument slynoucí jazykovou bizarností. V každém případě právě on způsobil, že tohle mrtvé opus přečteme už ze zvědavosti, co v něm Putna našel zajímavého.

Jeho postup je vlastně jednoduchý – předkládá jakési bilingvní vydání, na levé straně Kollárův původní text, na pravé jeho „překlad“, tj. vysvětlení všech obtíží spojených s narážkami všeho druhu, uvedení Kollárových omylů na správnou míru, naznačení dalších intertextuálních souvislostí a konečně upozornění na nejbizarnější místa v textu. Soustavně tak projde všech pět zpěvů Slávy dcery a obohatí nás o mnoho zajímavých i prapodivných detailů, z nichž mnohé klasickým filologům, jejichž znalosti „druhého života antiky“ jsou poměrně malé, leda prospějí. Zvláště dokážou-li vychutnat všechny vůně tohoto absurdního mytologického anticko-slovansko-křesťanského amalgámu počínaje Bílou horou, což je „Medea to česká s dítek vraždou“, a konče třeba řekou Styx, která je „Smraducha ta mutná“, zatímco Kokytos, Kocyt je Kvílnice, nemluvě už o parafrázích antických básníků a přehršli homérských epitet. Teprve tady si uvědomíme, jak velké a hluboké znalosti antiky museli obrozenci Kollárova typu mít, když jim umožňovaly takovéto surrealistické hříčky.

Přestože si autor nasadil masku badatele mašíblu, občas, když tak kráčí ve stopách Kollárovy poezie i dějišť jednotlivých zpěvů Slávy dcery, probleskne maně i jakýsi závan melancholie. To když třeba při výkladu „rujanských sonetů“ nemyslí ani tak na Mínu jako Kollár, ale na Caspara Davida Friedricha a jeho Křídové skály na Rujaně, medituje o sporné interpretaci tohoto obrazu ze svatební cesty a končí chmurně: „Jedna ze skal, zobrazených na malbě, zvaných Wissower Klinken, se před několika lety zlomila a spadla do moře. Místo, kde obraz vznikl, jednou zcela zmizí.“ Mohlo by tomu tak být i se Slávy dcerou, kdyby ji Putna nechal v zapomnění. Nenechal a je to dobře. Přesto mám pocit, že tu cosi ještě chybí. Jakýsi závěr, v němž by opět složil to, co před námi rozkládal na nejmenší možné částečky. Nechává to na nás, a tak nezbývá než si ještě otevřít kapitolu „Mytologičnost“ z Macurova Znamení zrodu, mnohokrát tady citovaného.

P. S.
Otázka na konec: Kollár v sonetu 76 staví Hekubu vedle Xantippy, Putna má obě za „známé antické držkatice“. Xantippu ano, ale proč Hekubu?

 

© Eva Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 131 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 3290x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce