Vann, David: Srub

Vann, David
Srub

recenze beletrie zahraniční

Americký spisovatel David Vann se českým čtenářům představil před třemi lety mrazivou novelou Ostrov Sukkwan z nehostinného prostředí Aljašky. Na poslední výspu severoamerického kontinentu se nyní vrací v temném románu Srub.

Na samotě u jezera
David Vann: Srub. Přel. Barbora Rozkošná, Argo, Praha, 2014, 263 s.

Aljašský rodák David Vann (*1966) vstoupil na pole umělecké prózy teprve před několika málo lety povídkovým souborem Legend of a Suicide (2008, Legenda o sebevrahovi), z nějž v češtině samostatně vyšla působivá novela Ostrov Sukkwan (Argo, 2011). Tragický příběh o ničivém vztahu otce a syna, kteří zůstávají uvězněni na nehostinném aljašském ostrově, tehdy v řadě evropských zemí vzbudil nevídaný ohlas a získal mimo jiné francouzskou cenu Médicis étranger. Na Aljašku, poslední výspu severoamerického kontinentu, se nesmlouvavý autor vrací i v neméně mrazivém románu Srub.

Na hraně divočiny
Kdyby se tehdy během doktorského studia nesebral a nepřestěhoval se z prosluněného kalifornského Berkeley na chladnou Aljašku, možná by teď pětapadesátiletý Gary s úspěchem přednášel o tajích středověké poezie na některé prestižní americké univerzitě. Namísto toho se však tento vystudovaný medievista, hnán představou o ryzím životě v dosud nespoutané přírodě, který se blíží strádání hrdinů z jeho oblíbených staroanglických básní, usadil na samotě u ledovcového jezera Skilak, oženil se s učitelkou z mateřské školky Irene a dlouhá léta živořil na hranici mezi civilizací a divočinou.

Po třiceti letech víceméně neúspěšného manželského soužití, jehož hořkými plody jsou vzájemné odcizení, potlačovaná nenávist a dvě dospělé děti, Gary cítí, že potřebuje změnu. Rozhodne se společně s Irene odstěhovat na neobydlený ostrov uprostřed jezera, kde pro ně svépomocí hodlá postavit docela obyčejný srub. Irene, kterou sužují nesnesitelné bolesti hlavy, z jeho nápadu příliš nadšená není, ale v posledních záchvěvech snahy manželství zachránit se rozhodne tvrdohlavému Garymu s bláznivým projektem pomoci. Brzký příchod zimy je však zastihne zcela nepřipravené a oba záhy zjišťují, že křivý, nahrubo postavený srub je spíše odlitkem jejich hroutícího se manželství než místem, kde by snad mohli začít znovu. Zprvu rdoušený konflikt mezi oběma zoufalými manželi postupně vyvěrá na povrch.

Ani jejich dcera Rhoda, která v zapadlé aljašské končině působí jako asistentka na veterinární klinice, nemá ve vztahu se zubařem Jimem vyloženě na růžích ustláno. Přestože si díky Jimovu povolání žije v relativním luxusu, zdá se, že spíše než roli partnerky plní úkoly domácí hospodyně – vaří, uklízí a její problémy jako by Jima vůbec nezajímaly. Přitom jich není málo: o vytoužené svatbě na Havaji si Rhoda může nechat jen zdát, bezmála sebevražedný projekt rodičů jí jen přidělává vrásky na čele, na neustále zkouřeného lhostejného bratra Marka se nedá spolehnout, a to ještě nemá mladá žena nejmenší tušení, že jí Jim zahýbá s panovačnou kráskou Monique.

Na odvrácené straně ráje
Ať už se pozemský ráj nachází kdekoliv, na Aljašce to soudě dle knih Davida Vanna rozhodně nebude. V románu Srub déšť neustále bičuje místní obyvatele do tváří, ostrý vítr proniká i do nejzazších zákoutí teplých bund, neprostupná mlha se spouští v ty nejméně vhodné chvíle a zkřehlé konečky prstů vypovídají svým majitelům službu. Kruté podmínky jako by se vepsaly i do lidských charakterů. Studená, ledovcem napájená voda jezera Skilak s léty jejich charaktery zocelila, ale prochladlá srdce zároveň zamrzla.

Vann, který na izolované Aljašce vyrůstal, dokonale zná její rytmus a líčí její temný půvab bez příkras, se strohou syrovostí, kterou nehostinná severská krajina evokuje. Není divu, že se zde přistěhovalec Gary cítí jako hrdina staroanglické básně Námořník, který v lítém boji s životními nástrahami nachází neskrývané potěšení, ne-li skutečný smysl života. Nic než tento elementární boj mu Aljaška koneckonců nenabízí.

Ve vlečné síti
Poutavý obraz nepřátelské přírody slouží Vannovi, podobně jako v předchozí knize Ostrov Sukkwan, především jako odrazový můstek k výpravám do temnějších zákoutí lidské mysli. S jejich zobrazením má však autor tentokrát potíže. Už od prvních stran je čtenáři neustále a možná až příliš okatě zdůrazňováno, že Garyho a Irenino manželství nemá budoucnost. Obě postavy se v něm cítí uvězněné jako lososi chycení ve vlečných rybářských sítích, které k lovu používá jejich syn Mark. Gary a Irene byli okolnostmi vláčeni manželstvím více než třicet let a podobně jako ulovení lososi i oni na konci pomyslné výrobní linky ztrácejí hlavy. Zatímco Gary se bytostně upíná k nesmyslné stavbě srubu – přestože nepanují vhodné klimatické podmínky a on sám je žalostně nepřipraven –, Irene se stále častěji utápí v sebelítosti a vzpomínkách na matku, která spáchala sebevraždu. Navíc s neodbytnou migrénou, jež nemá žádnou vnější příčinu, postupně přichází o rozum.

Proč jejich manželství dospělo až do tohoto mrtvého bodu, se čtenář zprvu nedozvídá. Vann, který rovnoměrně vypráví z perspektivy jednotlivých aktérů, sice ústy obou hrdinů deklaruje, že jejich vztah leží v troskách, postavy však dál příliš neprokresluje. Rozpad Garyho a Irenina vztahu v důsledku toho působí příliš uměle, příliš jako autorská konstrukce, které bylo zapotřebí k uvedení zápletky do pohybu. Důvody odcizení se v náznacích vynořují až v druhé polovině knihy.

Po stopách staroanglické poezie
Plynulou četbu románu navíc komplikují i četné krátké neslovesné věty, nominální spojení řetězící se mnohdy jedno za druhým, pro něž Vann podle poznámky překladatelky našel inspiraci ve staroanglické poezii. V přiměřené míře by text náležitě ozvláštnily, třebaže moderní čtenář na podobný útržkovitý styl není zvyklý. Jenže v některých pasážích je jich skutečně až příliš, což tok příběhu spíše brzdí a láme.

Po působivé, v mnoha ohledech šokující novele Ostrov Sukkwan přichází s debutovým románem Srub lehké vystřízlivění z Vannovy tvorby. Před čtenářem se opět odvíjí skličující filmový negativ totální lidské tragédie, který se však tentokrát nepříjemně často zadrhává. A tento nedostatek nevyváží ani specifické prostředí Aljašky, které Vannově rodinné antiidyle propůjčuje v rámci americké románové produkce nesporný punc výjimečnosti.

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Eva Bednářová, 28.01.2015 17:13
Vann, David: Srub
Ostrov Sukwann byl svou sevřeností jaksi působivější. Přehlídka mužských charakterů, které Vann ve Srubu uvádí na scénu, je žalostná- od poněkud rozmazleného Carla, přes slabošského Jima (který jakoby na poslední chvíli zjišťuje sílu sexuality- upřímně nevím úplně proč tak pozdě), ke Garymu toužícímu... po prvotní drsné mužnosti, ke které se ale pročetl a nemá k ní prostě vlohy. Nejpřirozeněji působí Mark, který je ale cool jaksi marně. Vůbec bych řekla, že téma hledání mužnosti je pro Vanna dosti klíčové. Pro mě jako čtenáře z překladu byl ale největším problémem knihy právě překlad nasycený až téměř komickými amerikanismy (zahradničit na záhoně), dialogy působily neautenticky (neustálé Fajn ve významu souhlasu atd. U často opakovaného citoslovce Ha! jsem nedokázala většinou vyluštit, zda má jít o smích, překvapení či zděšení.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3056x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce